ECLI:CZ:US:2020:1.US.2068.20.1
sp. zn. I. ÚS 2068/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Terezie Regnardové a Bc. Ladislava Regnarda, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 175/2020-422 a usnesení ze dne 28. dubna 2020 č. j. 30 Cdo 176/2020-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, která označili za nezákonná, libovolná a svévolná. Nevyhovění jejich žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, nákladů řízení a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení považovali za diskriminující.
2. Z napadených usnesení Nejvyššího správního soudu (veřejně dostupných na http://www.nsoud.cz) vyplynulo, že usnesením ze dne 28. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 175/2020-422 Nejvyšší soud v řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu majetkové a nemajetkové újmy stěžovatelů vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 Nc 10117/2016 odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. i) a j) o. s. ř. Usnesením z téhož dne č. j. 30 Cdo 176/2020-424 Nejvyšší soud v tomtéž řízení zastavil dovolací řízení v rozsahu výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2019 č. j. 28 Co 393/2018-259, jinak dovolání odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. g) a j) o. s. ř. a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. Podání stěžovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatelé nebyli pro řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
4. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
5. Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatelé se obrací na Ústavní soud s návrhy trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž na výzvy k odstranění vad svých návrhů nereagovali, vytčené vady neodstranili a jejich návrhy musely být odmítnuty jako věcně neprojednatelné. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelé byli řádně seznámeni s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti, jakož i o skutečnosti, že Ústavní soud není oprávněn ustanovit stěžovatelům zástupce (srov. např. výzvy z března 2018 ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 605/18 či sp. zn. III. ÚS 983/18).
6. V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nemohou obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
7. Pokud stěžovatelé označili svoje podání jako ústavní stížnost a rovněž jako "žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta", Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé si z předchozích poučení musí být vědomi toho, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro toto řízení přichází v úvahu toliko určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se navrhovatelé musí sami obrátit na Českou advokátní komoru.
8. Za dané situace, shodně jako v desítkách dalších věcí týchž stěžovatelů, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka