ECLI:CZ:US:2020:1.US.2716.20.1
sp. zn. I. ÚS 2716/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Habrovanského, zastoupeného Mgr. Přemyslem Pražanem, advokátem se sídlem Nábřeží 455, Zlín, směřujícího proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 6. 2020, č. j. 60 Nc 104/2020-479, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného a nestranného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojeného napadeného usnesení, stěžovatel vede pracovněprávní spor přes Okresním soudem ve Zlíně. Jelikož nebyl spokojen s chováním senátu v průběhu jednání, podal námitku podjatosti vůči předsedovi senátu i jedné z přísedících. Obě tyto osoby se podjatými necítily, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, pak nezjistil žádné skutečnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o nepodjatosti uvedených členů senátu a rozhodl o jejich nevyloučení z projednání a rozhodování věci.
3. Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím obecného soudu nesouhlasí, rozsáhle rozebírá nedostatky, které předseda senátu v (původním) řízení činí a jak je vůči němu zaujatý, včetně například chyb v protokolaci. V případě přísedící pak naznačuje, že se k němu chovala nevhodně. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně tyto námitky řádně nevypořádal a ani neprovedl navržené důkazy, které měly svévolné chování nalézacího soudu prokázat. Stěžovatel uvádí, že v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu žádá o jeho zásah již nyní, dle něj by bylo nadbytečné a nehospodárné dokončovat celé řízení a teprve poté se vracet k otázce podjatosti soudu při případném dovolání či ústavním přezkumu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
5. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
6. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Ústavní soud v konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce tak, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo. Jestliže se stěžovatel odvolává na nálezy, ve kterých Ústavní soud do otázky podjatosti zasahoval i před dokončením řízení (např. nález ze dne 4. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 629/20), je třeba dané případy odlišovat. Šlo totiž o situace, kdy nadřízený obecný soud námitku podjatosti uznal a zákonného soudce změnil, což samozřejmě zcela měnilo dynamiku řízení a na ni Ústavní soud reagoval. Tak tomu ale v přezkoumávané věci není, zákonný soudce zůstává shodný. Za daných okolnostní byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný (za všechny srov. usnesení ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 356/20).
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj