ECLI:CZ:US:2020:1.US.3081.20.1
sp. zn. I. ÚS 3081/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem Praha 6, Badeniho 291/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018 č. j. 22 Co 60/2018-284 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2020 č. j. 25 Cdo 365/2019-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Osůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na osobní čest, dobrou pověst a lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny, domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 17 C 340/2016-223 uložil 1. žalované, B. R., povinnost zaslat stěžovateli (žalobci) omluvu ve znění: "Omlouvám se Vám za zásah do Vašich osobnostních práv, do Vašeho práva na důstojnost, čest a vážnost, který jsem způsobila svými tvrzeními uveřejněnými na internetových stránkách Deníku Referendum v reportáži ze dne 16. 9. 2016. V roce 2011 nastoupil do vedení Inspektorátu ionizujícího záření inženýr Š. Protože jsem měla jako sekretářka na starosti všechny doklady, hned jsem si všimla, že začal vyvádět peníze do soukromé firmy. Uvedené tvrzení je nepravdivé a nezakládá se na skutečnosti. Za jeho vyřčení se tímto omlouvám. B. R.". Dále rozhodl, že žalovaná je povinna se těchto tvrzení zdržet a zaplatit stěžovateli částku 100 000 Kč. Soud prvního stupně dále uložil 2. žalované, Vydavatelství Referendum s.r.o., povinnost odstranit ze všech umístění na internetu, kde by mohla být dostupná veřejnosti, reportáž s názvem: "Případ whistleblowerky: Říkali jí, že si zahrává s ohněm. Nevzdala to," stejně jako všechny další reportáže, ve kterých je uvedena popsaná citace 1. žalované, a uveřejnit na všech umístěních, kde se nachází tato reportáž, omluvu s textem: "Omlouváme se J. Š., za zásah do jeho osobnostních práv, práva na důstojnost, čest a vážnost, uvedením nepravdivých tvrzení v reportáži Deníku Referendum s názvem "Případ whistleblowerky: Říkali jí, že si zahrává s ohněm. Nevzdala to," konkrétně uvedením následující citace 1. žalované: "V roce 2011 nastoupil do vedení Inspektorátu ionizujícího záření inženýr Š. Protože jsem měla jako sekretářka na starosti všechny doklady, hned jsem si všimla, že začal vyvádět peníze do soukromé firmy". Uvedené tvrzení je nepravdivé a nezakládá se na skutečnosti. Za jeho uveřejnění se tímto omlouváme. Vydavatelství Referendum s.r.o.". Dále rozhodl, že 2. žalovaná je povinna zdržet se uveřejňování citace 1. žalované a zaplatit stěžovateli částku 100 000 Kč. Soud prvního stupně žalobu zamítl v části, v níž se stěžovatel domáhal, aby každé ze žalovaných byla uložena povinnost zaplatit dalších 100 000 Kč.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích tak, že žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění konstatoval, že na internetových stránkách Deníku Referendum byla 2. žalovanou uveřejněna reportáž s názvem "Případ whistleblowerky: Říkali jí, že si zahrává s ohněm. Nevzdala to," (dále jen " předmětný článek"), v němž byla uvedena citace 1. žalované tohoto znění: "V roce 2011 nastoupil do vedení Inspektorátu ionizujícího záření inženýr Š. Protože jsem měla jako sekretářka na starosti všechny doklady, hned jsem si všimla, že začal vyvádět peníze do soukromé firmy." (dále jen "předmětný výrok"), a v němž bylo obecně referováno o tzv. whistleblowingu a konkrétně o 1. žalované a jejím příběhu. Podle předmětného článku začala 1. žalovaná, v době, kdy pracovala v Českém metrologickém institutu (dále též "ČMI") na pozici technickohospodářského pracovníka, poukazovat na nehospodárné nakládání s majetkem, porušování bezpečnostních předpisů a podivné okolnosti při získávání evropských dotací. Následovalo několikaleté šikanování, které vyústilo ve výpověď z organizačních důvodů. Tomu se 1. žalovaná bránila, posílala stížnosti zaměstnavateli, podávala trestní oznámení i žalobu a komunikovala s novináři. V návaznosti na předmětný výrok je popisováno uzavření smlouvy o zajištění obslužných činností, tzv. facility managementu, mezi jejím zaměstnavatelem a společností EUROSTANDARD CZ, spol. s r.o., v roce 2011 (dále jen "smlouva"). Znamenalo to, že za práci, kterou si dosud ČMI zajišťoval sám, začal platit společnosti, kterou vlastnila laborantka, která v institutu pracovala (manželka bývalého zástupce ředitele), a která navíc za výhodných podmínek sídlila přímo v budově ČMI. V předmětném článku jsou citována pozdější slova ředitele ČMI o nevýhodnosti smlouvy, jejím vypovězení a o odvolání stěžovatele, který byl do té doby zaměstnán jako ředitel Inspektorátu ionizujícího záření (dále jen "IIZ"), což byla součást ČMI. Se žalobou u soudu proti výpovědi nebyla 1. žalovaná úspěšná a účinky nemělo ani její trestní oznámení na nehospodárnost řízení oddělení. Předmětný článek uzavírá, že kauza žalované ukazuje, že pokud se kdokoli rozhodne odhalit korupční jednání, měl by být dobře připraven na to, co může následovat: šikana na pracovišti, soudní procesy a zejména deziluze ze státních institucí.
Na základě doplněného dokazování odvolací soud dále zjistil, že ředitel ČMI informoval v roce 2014 své kolegy o interním auditu, jímž bylo zjištěno nedostatečně transparentní nakládání se státními prostředky; důsledkem uzavření smlouvy byla v řadě případů nerentabilita (např. nabídková cena zavedené úklidové firmy byla poloviční oproti částce, jež byla za totéž placena podle smlouvy, v rámci smlouvy byli soukromou firmou zaměstnáváni zaměstnanci ČMI). To vše vedlo ředitele k auditem doporučenému ukončení smluvního vztahu i k odvolání stěžovatele z funkce ředitele IIZ.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně zúžil smysl předmětného výroku pouze na trestněprávní význam, přičemž pojem "vyvádění peněz" nemusí v obecné mluvě vždy odkazovat na trestnou činnost, ale i na různé neférové nebo nehospodárné jednání. Tento širší význam slov užitých 1. žalovanou plyne jednoznačně z kontextu celého článku, kde je výslovně uvedeno i to, že její trestní oznámení na nehospodárnost řízení nemělo účinky. Odvolací soud shledal, že předmětný výrok 1. žalované má povahu skutkového tvrzení, které je pravdivé, neboť stěžovatel se uzavřením předmětné smlouvy dopustil jednání nevýhodného pro svého zaměstnavatele, když bylo nehospodárně nakládáno s majetkem ČMI tak, že jeho peníze směřovaly k soukromému subjektu za nevýhodných podmínek. Stěžovatel byl pak jako ředitel instituce spadající pod příspěvkovou organizaci nakládající s prostředky státu v souvislosti s výkonem své funkce osobou veřejného zájmu, jejíž záležitosti mohou být veřejně posuzovány. Podle odvolacího soudu tedy 1. žalovaná vykonávala své právo na svobodný projev garantované právním řádem České republiky, a proto předmětným výrokem nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv stěžovatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu bylo stěžovatelem podáno dovolání, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukazuje na podobnost posuzované věci s případem, o kterém Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 2300/18). Tuto podobnost spatřuje zejména ve vztahu k argumentaci v uvedeném nálezu ve vztahu k tvrzení o "poradci Jiřího Paroubka" a "cestovní kanceláře pro plyšáky". V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací a dovolací soud v jeho případě hodnotily předmětný výrok 1. žalované jako výrok pravdivý, a tudíž nezpůsobilý zasáhnout do práv stěžovatele. Závěr odvolacího soudu o tom, že výrok "byly vyváděny peníze" je pravdivý, spočívá podle stěžovatele na rozporném hodnocení toho, zda předmětná smlouva byla výhodná či nevýhodná. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud navzdory důkazní situaci shledal, že uzavření předmětné smlouvy stěžovatelem bylo prokázáno a na tomto staví závěr o pravdivosti výroku 1. žalované. Stěžovatel dále spatřuje rozpor napadených rozhodnutí s další judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem odvolacího a dovolacího soudu o posouzení předmětného výroku jako pravdivého skutkového tvrzení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy dvou základních práv, je vždy v první řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda nebyla jednomu právu nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 367/03, IV. ÚS 154/97 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16).
Jak Ústavní soud shrnul ve své nedávné judikatuře (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4035/14 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16) svoboda projevu zaručená čl. 17 Listiny představuje konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 823/11). Věcí veřejnou se rozumí veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i v umění, včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejnou činnost jednotlivých osob, lze veřejně posuzovat a hodnotit. Z ústavních hledisek platí presumpce, že kritika veřejné záležitosti vykonávaná veřejně působícími osobami je přípustná (dovolená). Jde o vyjádření demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 453/03 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16).
Teprve pokud se takto chápaný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodu projevu omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti), nastanou podmínky pro zkoumání sledovaného účelu konkrétního projevu, způsobu a druhu zpracování tématu, jakož i projevem dosaženého či předpokládaného účinku (nález sp. zn. I. ÚS 4035/14, bod 40.).
V nyní posuzovaném případě stěžovatel namítá zásah do svých osobnostních práv. Ústavní soud shrnul obecná východiska pro řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce do několika výchozích kritérií (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2051/14 a II. ÚS 2296/14). Při řešení této kolize musí být brána v potaz zejména: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda jde o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). K tomu srov. podrobněji nálezy sp. zn. II. ÚS 2051/14 a II. ÚS 2296/14).
Hodnocení uvedených faktorů ovšem závisí na konkrétních okolnostech každého případu. Ústavní soud v této souvislosti jednak zdůrazňuje, že výčet relevantních kritérií není taxativní, a dále, že v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou mít význam i okolnosti, které nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
V nyní posuzované věci podstatu ústavní stížnosti představuje výhrada proti závěru odvolacího a dovolacího soudu, že výrok "vyvádět peníze do soukromé firmy" lze posoudit jako výrok pravdivý, a tudíž nezpůsobilý zasáhnout do práv stěžovatele. Touto otázkou se oba soudy detailně zabývaly. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud se při řešení této otázky nezabýval tím, zda má výrok "vyvádět peníze do soukromé firmy" ve společenském vnímání negativní konotaci, ale tím, zda v kontextu předmětného článku je toto tvrzení pravdivé. Svůj závěr odvolací soud odůvodnil tím, že jednání stěžovatele, který uzavření předmětné smlouvy inicioval a připravil, vedlo k tomu, že bylo nehospodárně nakládáno s majetkem ČMI, kdy státní prostředky směřovaly k soukromému subjektu za nevýhodných podmínek. Jak dovolací soud dále zdůraznil - s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/99 - je přitom rozhodné, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě, respektive stačí, aby pravdivá byla podstatná část tvrzení. Dovolací soud v tomto smyslu poukázal také na to, že pojem "vyvádění peněz" nemá v kontextu celého článku trestněprávní význam, ale odkazuje na různé neférové či nehospodárné jednání, např. nevýhodný outsourcing u státních organizací. Ústavní soud shrnuje, že soudy obou stupňů se posouzením pravdivosti předmětného výroku podrobně a řádně zabývaly a v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani argumentaci stěžovatele ve vztahu k nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/18. Z výše uvedených částí odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že odvolací i dovolací soud se pravdivostí předmětného výroku řádně zabývaly a svůj závěr opřely o logické, srozumitelné a adekvátní důvody. Zohlednily také všechny specifické, relevantní konkrétní okolnosti případu. Z obdobných důvodů není případná ani argumentace stěžovatele další judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud neshledal žádnou vadu, která by napadená rozhodnutí stavěla do rozporu s principy obsaženými v Listině či s jeho judikaturou.
Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat soudní výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu