ECLI:CZ:US:2020:1.US.3784.19.3
sp. zn. I. ÚS 3784/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti H. C., zastoupené JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou, advokátkou, sídlem Olbrachtova 599/8, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. 101 Co 268/2019-348, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a P. C. a nezletilých V. C. a Š. C., zastoupených opatrovníkem Statutárním městem Mladá Boleslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. 101 Co 268/2019-348 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. 101 Co 268/2019-348 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2019, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. 101 Co 268/2019-348. Stěžovatelka namítala, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky, a to do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a dále pro zásah do práv vedlejšího účastníka nezletilého V. C., konkrétně práva zúčastnit se řízení a sdělit své stanovisko podle čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a práva býti vyslyšen v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na její přednostní projednání.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 26 P 4/2019 vyplývá, že okresní soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2019 č. j. 26 P 4/2019-255 ve věci nezletilých vedlejších účastníků o návrzích rodičů na změnu péče o nezletilé a o neshodě rodičů o významných věcech v rámci rodičovské odpovědnosti rozhodl tak, že nezletilé svěřil do péče matky - stěžovatelky (výrok I.), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého V. částkou 7 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 6 500 Kč měsíčně (výrok II.), dále zamítl návrh otce ohledně střídavé péče rodičů (výrok III.) a určil, že nezletilý V. zahájí povinnou školní docházku v Základní škole X.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání otec nezletilých. Vytýkal soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a důkazům, a že na základě zjištěného skutkového stavu věci nerozhodl spor rodičů správně.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek soudu prvního stupně v prvním odstavci výroku I. a ve výroku III. tak, že oba nezletilé svěřil do péče otce, ve zbylém rozsahu prvního odstavce výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále krajský soud upravil styk stěžovatelky s nezletilými (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého V. částkou 2 500 měsíčně a na výživu nezletilého Š. částkou 2 000 Kč měsíčně (výrok III.), otci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce nedoplatek na výživném pro nezletilého V. ve výši 3 800 Kč (výrok IV.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že nezletilý V. bude počínaje dnem 14. 10. 2019 navštěvovat základní školu Y (výrok V.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že krajský soud postavil své rozhodnutí primárně na posouzení otázky akceptovatelnosti jejího jednání po rozpadu partnerského vztahu a akceptovatelnosti jejího rozhodnutí postupně se odstěhovat s dětmi do 200 km vzdáleného bydliště. Podle názoru stěžovatelky k této otázce nebylo krajským soudem provedeno dostatečné šetření a dokazování. Stěžovatelka několikrát okrajově zmínila, že její odstěhování na Moravu nebylo svévolným a impulzivním rozhodnutím, kterým by chtěla otci zabránit ve styku s dětmi a jímž by pro sebe chtěla získat výhodu pro dobu následného rozhodování o péči o nezletilé v budoucnu, jak konstatoval krajský soud. S otcem nezletilých synů své rozhodnutí se odstěhovat konzultovala několik měsíců předem, otec si byl prohlédnout i byt, do kterého se měla odstěhovat, několikrát v něm i pobýval a podepsal i žádost o přijetí nezletilého V. do mateřské školy. Teprve až po zahájení řízení o úpravě poměrů nezletilých synů začal otec vznášet zcela účelově námitky proti odstěhování stěžovatelky.
6. Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl mimo návrhy obou účastníků o svěření nezletilých dětí do výlučné péče otce, a to bez provedení dostatečného dokazování, jímž by zjistil, zda je otec takovouto péči vůbec schopen nezletilým synům poskytnout. Krajský soud, aniž by vyzval účastníky řízení k doplnění tvrzení a označení důkazů, či je seznámil s tím, že by se chtěl odchýlit od návrhu rodičů a že by chtěl vynést tak překvapivé rozhodnutí, v rozporu s návrhy obou rodičů svěřil nezletilé děti do péče otce. Stěžovatelce tak byla odepřena možnost reagovat na nový právní názor krajského soudu a tím došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
7. Dále stěžovatelka namítala, že krajský soud nepřistoupil ke slyšení nezletilého V., v jakém zařízení zahájí povinnou školní docházku, a svůj postup odůvodnil tím, že nezletilý se k věci vyjadřoval v minulosti a jeho výpověď by do sporu rodičů ani do zjištěného skutkového stavu nevnesla žádné novum. Názor nezletilého V. byl zjištěn při jeho výslechu provedeném kolizním opatrovníkem dne 11. 2. 2019, přičemž nebylo přihlédnuto k jeho názoru vyjádřenému ve sdělení Základní školy XY ze dne 6. 2. 2019, jež si vyžádal soud prvního stupně.
8. Stěžovatelka rovněž uvedla, že otec nezletilých synů jí předložil návrh na uzavření písemné dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí s účinností do 31. 1. 2020, ve kterém navrhoval, že rozhodnutí soudu neuskuteční ihned, ale v rámci delšího časového období, a to z důvodu, aby nezletilý V. měl zajištěn plynulý přechod mezi školami a stěžovatelka měla možnost zajistit se tak, aby mohla nezletilé syny pravidelně vídat v místě trvalého bydliště v H. tak, aby mohlo dojít ke střídavé péči, na kterou jsou děti zvyklé, a dětem byla zjištěna péče obou rodičů. Z toho je podle názoru stěžovatelky patrné, že otec nezletilých netrvá na své výlučné péči a s její realizací nepočítá. K uzavření výše uvedené dohody však rodiče nebyli schopni dospět a v současné době není rozsudek krajského soudu vykonáván. Nicméně stěžovatelka má za to, že to, zda bude přistoupeno k jeho výkonu, závisí pouze na benevolenci otce nezletilých.
9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 1. 2020 stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu aktuální informace pro žádost o přednostní projednání věci a pro odklad vykonatelnosti. Stěžovatelka uvedla, že v době podání ústavní stížnosti nezletilý V. navštěvoval od září 2019 Základní školu X a byl společně s nezletilým Š. ve výchovné péči matky v Z. S otcem se oba nezletilí vídali každý týden od pátku do neděle a nezletilý Š. trávil u otce navíc každý třetí týden od pátku předchozího týdne do neděle následujícího týdne, a to na základě ústní dohody rodičů. Poté, co se otec nezletilých dozvěděl o podání ústavní stížnosti stěžovatelkou, trval na tom, aby nezletilý V. od začátku ledna 2020 nastoupil do Základní školy Y. Nástupem do Základní školy Y byl nezletilý V. vytržen ze známého prostředí, v němž byl spokojen a zakotven a byl odloučen od stěžovatelky, která je pro oba nezletilé pečující osobou, na níž jsou zvyklí a jsou na ni velmi úzce fixováni.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky
10. Ústavní soud vyzval krajský soud, otce nezletilých synů a jejich opatrovníka Magistrát města Mladá Boleslav, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
11. Krajský soud ve vyjádření ze dne 28. 1. 2020 uvedl, že rozhodoval podle zjištěného skutkového stavu v okamžiku rozhodování, vycházel z ustálené judikatury vztahující se ke vzdálenosti bydlišť rodičů v případě, že jeden z rodičů opustí společnou domácnost a odstěhuje se do vzdáleného bydliště a ze skutečnosti, že otec měl o výchovu synů zájem. Ve světle postoje otce prezentovaného před nalézacími soudy a odmítajícího převzít děti do výchovy, krajský soud uvedl, že jeho rozhodnutí správné nebylo.
12. Magistrát města Mladá Boleslav jako opatrovník nezletilých dětí ve vyjádření ze dne 4. 2. 2020 uvedl, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby byly svěřeny do péče stěžovatelky. Nezletilí chlapci žijí nyní již prakticky od února 2017 s matkou v Z. Po celou tuto dobu střídavá péče mezi rodiči fungovala, problém nastal v situaci, kdy měl nezletilý V. nastoupit povinnou školní docházku. Opatrovník má za to, že není v zájmu nezletilého V., aby navštěvoval dvě základní školy a matka má vzhledem ke svému zkrácenému pracovnímu úvazku více času na péči o nezletilé děti. Při pohovoru na oddělení sociálně právní ochrany dětí navíc nezletilý V. vyjádřil přání navštěvovat Základní školuX, jelikož tam má kamarády. Stěžovatelka se navíc u soudu prvního stupně vyjádřila tak, že by otci umožňovala rozšířený styk s dětmi, které jsou na něj, vzhledem k dosavadní fungující střídavé péči, zvyklé.
13. Otec ve vyjádření ze dne 7. 2. 2020 především uvedl, že se svěřením nezletilých do své výlučné péče souhlasí a od ledna 2020 jsou poměry uspořádány již plně podle rozsudku napadeného ústavní stížností. Otec má za to, že tímto rozsudkem krajského soudu byla odstraněna významná porušení jeho základních práv, konkrétně mu původně byla s nezletilými dětmi odepřena péče o ně, práva otce na rozhodování o nezletilých a byl mu odepřen styk tím, že se stěžovatelka odstěhovala do místa značně vzdáleného. Otec také namítal, že soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť tento soud účelově prodlužoval řízení, pozdě vydal písemné rozhodnutí tak, že nemohlo být včas rozhodnuto krajským soudem před začátkem školního roku, ani se nevypořádal s jeho argumenty a jím označenou judikaturou. Podle závěru učiněného otcem není důvod napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
14. Ústavní soud zaslal doručená vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelce. Stěžovatelka ve své replice ze dne 8. 4. 2020 uvedla, že od doby uzavření školských zařízení v souvislosti s opatřeními pro zamezení šíření nemoci COVID-19, tj. od poloviny března 2020, se rodiče domluvili na praktikování střídavé péče, kdy jeden týden jsou oba nezletilí chlapci u stěžovatelky a druhý týden u otce. V týdnu, kdy jsou oba nezletilí u stěžovatelky, dohání stěžovatelka s nezletilým V. učivo z předchozího týdne, neboť otec neplní školou zadaný učební plán, přestože nyní nedochází do zaměstnání. Stěžovatelka dále uvedla, že kvituje zpětný náhled krajského soudu na nesprávnost rozhodnutí ve světle pozdějších událostí a souhlasí i se zprávou opatrovníka nezletilých. K vyjádření otce nezletilých stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s jeho tvrzením o zásahu do jeho základních práv, jeví se jí jako účelové. Řada otcem uváděných skutečností jsou pouhými tvrzeními, která ničím nepodkládá ani neprokazuje. První námitky proti stěhování otec začal vznášet teprve až v rámci soudního řízení, což bylo ve chvíli, kdy stěžovatelka i nezletilí v novém domově na Moravě se již zabydleli, vytvořili si zde vazby a zázemí a zvykli si zde. Dále stěžovatelka uvedla, že otec nezletilých jí nesděluje podstatné informace o dětech, a to ani informace zásadní, když jí například neumožnil vidět první V. vysvědčení, nepředal jí přihlašovací údaje do školního systému B. (když v ZŠ Y děti nemají žákovské knížky, a proto známky a komunikace s rodiči probíhá přes tento systém), nepředával slabikář na pravidelné čtení (na víkend ani na jarní prázdniny). Pokud jde o nezletilého Š., školku navštěvuje nepravidelně a od oběda do odpoledne každodenně pečují o obě děti rodiče z otcovy strany.
IV.
Procesní podmínky řízení
15. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky, účastníka a vedlejších účastníků řízení.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud v minulosti judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu je dán pouze tehdy, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů jen za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, kdy se jeho přezkumná pravomoc zejména koncentruje na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19).
18. V řízení týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se tedy přezkum Ústavního soudu soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením občanského soudního řádu, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)].
19. Ústavní soud se proto zaměřuje na zjištění, zda řízení před obecnými soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte". Je proto především úkolem civilních soudů, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilých dětí do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte, a nikoliv přání rodiče (srov. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20).
20. Krajský soud ve svém překvapivém rozhodnutí, které nebylo podloženo návrhy účastníků řízení ani provedenými důkazy, vyšel zejména ze skutečnosti, že stěžovatelka se i s nezletilými syny přestěhovala do 200 km vzdáleného bydliště, tudíž není na místě respektovat a ukotvit chováním stěžovatelky vyvolanou situaci, ale naopak je nutno poskytnout vzhledem ke stěžovatelkou vyvolanému konfliktu ochranu rodičovským právům otce a nezletilé děti proto svěřil do jeho výlučné péče. Krajský soud tak rozhodl, aniž by respektoval celkový kontext okolností a aniž by prioritním hlediskem byl zájem nezletilých dětí.
21. Ve světle shora uvedeného je zjevné, že krajský soud při svém rozhodování dostatečně nezohlednil výše uvedená ústavněprávně kritéria, a proto jeho rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní. Tímto svým postupem porušil právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
VI.
Závěr
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou, proto jí podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Úkolem krajského soudu tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o změně péče o nezletilé, o neshodě rodičů v záležitosti pro dítě významné, bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, včetně respektování práva dítěte vyjádřit se s ohledem na jeho rozumovou a emocionální vyspělost. Ústavní soud při tom zdůrazňuje, že tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně), do čí výchovy by měli být nezletilí svěřeni, tedy zda do výlučné péče matky, otce, či do střídavé péče (ať už symetrické či asymetrické) a kterou základní školu by měl nezletilý V. navštěvovat.
23. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu