ECLI:CZ:US:2020:1.US.445.20.2
sp. zn. I. ÚS 445/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. C., zastoupené Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 38/2020-193 ze dne 31. 1. 2020 a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 3 T 201/2015-170 ze dne 7. 1. 2020, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 38/2020-193 ze dne 31. 1. 2020 bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu a právo na obhajobu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 201/2015, Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Příbrami rozhodl, že podle §83 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jí byl uložen trestním příkazem téhož soudu č. j. 3 T 201/2015-71 ze dne 22. 12. 2015. Pro výkon tohoto trestu byla stěžovatelka zařazena do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí následně podala stěžovatelka stížnost, již Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením dle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako opožděnou zamítl.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že krajský soud neměl s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019) posoudit její stížnost jako opožděnou, byla-li třídenní lhůta k jejímu podání zachována od doručení opisu stížností dotčeného usnesení okresního soudu, které sice bylo vyhlášeno v její přítomnosti, avšak s jehož kompletním odůvodněním se mohla seznámit teprve v den doručení opisu. Za nestandardní pak označila postup okresního soudu, který jí zaslal výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, aniž vyčkal rozhodnutí krajského soudu o podané stížnosti, jež má ze zákona odkladný účinek. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
III.
4. Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho usnesení bylo stěžovatelce ve veřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2020 odůvodněno zcela v souladu s jeho písemným odůvodněním uvedeným v odstavci 4 a násl., a nabylo právní moci až 21. 1. 2020, neboť státní zástupce nebyl u veřejného zasedání přítomen a právo stížnosti mu taktéž náleželo. Po nabytí právní moci automaticky dochází v souladu s trestním řádem k výkonu trestu, tedy i k výzvě k jeho nástupu. Okresní soud zdůraznil, že teprve po výzvě k nástupu trestu byla podána zjevně opožděná stížnost stěžovatelky, přičemž na právní moc předmětného usnesení již nemělo rozhodnutí Krajského soudu v Praze žádný vliv, neboť stížnost musela být odmítnuta jako opožděná. Okresní soud připomněl, že stěžovatelka byla též poučena o tom, že případnou stížnost musí podat do 3 dnů ode dne oznámení předmětného usnesení, a nikoli ode dne jeho doručení, a nepochybně si tak musela být vědoma i toho, že stížnost podává opožděně.
5. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v daném případě nastaly účinky oznámení usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání, jemuž byla stěžovatelka přítomna, a okresní soud nejen sdělil důvody svého rozhodnutí, ale také stěžovatelku řádně poučil o právu podat stížnost zcela v intencích ustanovení §143 odst. 1 tr. ř., resp. §137 odst. 1 tr. ř. v platném znění, podle něhož se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesením oznámit, nebo doručením opisu usnesení. V nyní projednávané věci dle přesvědčení krajského soudu běžela lhůta od vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání dne 7. 1. 2020 a marně uplynula již dne 10. 1. 2020. Byly tak dle jeho názoru splněny podmínky pro zamítnutí stížnosti jako opožděné. Odkazy stěžovatelky na judikaturu týkající se účinků doručení písemného vyhotovení usnesení ve věcech vazebních či obnovy řízení považuje krajský soud s ohledem na zcela jednoznačně vyznívající zákonnou úpravu a projednávanou problematiku za nepřípadné a logicky neodůvodněné. Současně sám odkázal na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2633/19 ze dne 10. 3. 2020, s jehož argumentací se i v kontextu projednávané věci zcela ztotožnil. Krajský soud též poznamenal, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby byla podala blanketní stížnost, kterou by byla odůvodnila až poté, co by se byla seznámila s doručeným opisem usnesení soudu prvního stupně. K tomu však dle mínění krajského soudu o své vůli nepřistoupila, ač tak učinit mohla.
6. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníků řízení, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud si je dobře vědom jednoznačného znění ustanovení §143 odst. 1 tr. ř., které váže počátek běhu třídenní lhůty k podání stížnosti na oznámení usnesení s výslovným odkazem na ustanovení §137 tr. ř., dle něhož se oznámení usnesení děje dvojím způsobem, a sice buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba je oznámit, anebo (až) doručením jeho opisu. První forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (srov. §136 odst. 1 a 2 tr. ř.). Je-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle §134 odst. 1, 2 tr. ř., lze účinky oznámení dle §137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením opisu usnesení osobám dle věty první citovaného ustanovení, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010, N 201/58 SbNU 787, dostupný, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, že v určitých případech, dále zmíněných, může trvání na počátku běhu třídenní lhůty k podání stížnosti již od oznámení usnesení v přítomnosti adresáta, převážně obviněného (v širším smyslu tohoto pojmu dle §12 odst. 7 tr. ř.), mít negativní dopady na možnost účinné obrany, zvláště pak může více či méně citelně zasáhnout do práva na obhajobu. Ve stěžovatelkou vzpomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019 Ústavní soud řešil otázku počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu o vazbě (konkrétně vzetí do vazby) a vyložil, že "[u]plynutí lhůty pro podání stížnosti je ... třeba při rozhodování o vazbě zásadně odvozovat od doručení písemného vyhotovení usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o vzetí do vazby se přitom svým významem a důsledky v podobě zásahu do osobní svobody stěžovatele blíží rozsudku."
10. Ústavní soud má za to, že právě citované právní závěry se prosadí i v poměrech nyní souzené věci. V prvé řadě je třeba mít na zřeteli, že i nyní napadené usnesení soudu prvního stupně je rozhodnutím, jež je svým významem a důsledky v podobě zásahu do osobní svobody stěžovatelky zcela srovnatelné s rozhodnutím o vzetí do vazby, neboť jím bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody, který jí byl dříve (jako podmíněný) uložen.
11. Stejně tak je třeba vycházet z toho, že při vyhlášení usnesení soudu prvního stupně o tom, že obviněný dle §83 odst. 1 trestního zákoníku původně podmíněný trest odnětí svobody vykoná, se vedle výroku sděluje zpravidla jen podstatná část odůvodnění (§128 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §138 tr. ř.). Ústavní soud nepřehlédl argumentaci okresního i krajského soudu o tom, že v předmětném veřejném zasedání byl vyhlášen nejen výrok, ale též i odůvodnění s poučením o stížnosti. Stěžovatelka naopak tvrdí, že nešlo o kompletní odůvodnění tak, jak bylo zachyceno v později doručeném opisu napadeného usnesení. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2020 (č. l. 169) sice plyne, že byly sděleny důvody a dáno poučení o stížnosti s odkladným účinkem, avšak rozsah těchto důvodů ani bližší poučení o stížnosti v protokolu již zachyceny nejsou. Přitom o konání veřejného zasedání nebyl pořízen zvukový záznam, neboť o tom bylo rozhodnuto na počátku konání veřejného zasedání s odkazem na ustanovení §55b odst. 1 tr. ř., tedy z technických důvodů. Zpětně tak již nelze objektivně zjistit rozsah ani hloubku důvodů pro vydání napadeného usnesení a porovnat je s opisem usnesení, který byl stěžovatelce doručen.
12. Ve spojitosti s právě uvedeným se však sluší uvést, že i kdyby bylo usnesení vyhlášeno v totožné podobě jako pozdější opis, je Ústavní soud toho názoru, že ani tato skutečnost by neměla vést k tomu, že pro běh lhůty k podání stížnosti jako opravného prostředku proti rozhodnutí soudu o výkonu dříve uloženého podmíněného trestu odnětí svobody bude rozhodující vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání v přítomnosti obviněného jako první z výše uvedených forem oznámení usnesení. Pro tento závěr svědčí skutečnost, že seznámení se obviněného s konkrétními důvody rozhodnutí jeho vyhlášením v průběhu veřejného zasedání je především po kvalitativní, ale mnohdy i po kvantitativní stránce (viz výše) daleko omezenější, než je tomu v případě seznámení se s opisem tohoto rozhodnutí. Obviněný je víceméně odkázán na slovní přednes důvodů rozhodnutí předsedou senátu, jehož vyhlašování nezřídka následuje bezprostředně po skončení dokazování, resp. konečném návrhu či posledním slovu obviněného (§235 odst. 3 tr. ř.), jako tomu ostatně bylo i v nynějším případě, a ihned poté je po poučení o opravném prostředku dotazován, zda stížnost podá, vzdá se práva na ni či si lhůtu ponechá. Tyto okolnosti, jakož i samotný formální průběh veřejného zasedání, mohou celkově a nezanedbatelně ztížit orientaci obviněného ve věci a jeho bezprostřední vnímání ústně prezentovaných důvodů rozhodnutí. Jinými slovy, obviněný v zásadě nemá možnost si odůvodnění rozhodnutí v klidu projít, vstřebat a zamyslet se nad dalším postupem, jako tomu je v případě později doručeného opisu usnesení. Rovněž nelze přehlédnout, že v posuzované věci byly tyto podmínky umocněny ještě navíc tím, že stěžovatelka neměla v řízení před soudem prvního stupně obhájce, s nímž by se byla mohla alespoň poradit. Za této situace tak nadále platí závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019 a jemu předcházejících rozhodnutích, že možnost seznámit se s následným písemným odůvodněním usnesení v jeho opise, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu jsou pro kvalifikované podání stížnosti klíčové s přihlédnutím k závažnosti takového rozhodnutí, zde tedy v podobě rozhodnutí o výkonu dříve uloženého podmíněného trestu odnětí svobody.
13. Ústavní soud nesdílí argumenty Krajského soudu v Praze, že stěžovatelka bývala mohla podat tzv. blanketní stížnost, kterou by byla doplnila patřičným odůvodněním po seznámení se s doručeným opisem usnesení soudu prvního stupně. Jakkoli je takový postup bezesporu možný, není smyslem oznámení usnesení v přítomnosti obviněného samoúčelné podávání stížnosti tzv. "na slepo" bez dalšího. K tomu je třeba doplnit, že zákon nestanoví povinnost doručit v opise obviněnému usnesení o tom, že vykoná dříve uložený podmíněný trest odnětí svobody, bez ohledu na jeho vyhlášení v přítomnosti obviněného, jako je tomu v případě rozhodnutí o opravném prostředku (viz §137 odst. 4 tr. ř.), které je naopak nutné doručit v opise vždy bez ohledu na předchozí vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného.
14. Co se týče odkazu krajského soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2633/19 ze dne 10. 3. 2020, dlužno předeslat, že v jím řešeném případě byl veřejnému zasedání, v němž bylo vyhlášeno usnesení soudu o uložení ochranného psychiatrického léčení ústavní formou, přítomen nejen samotný obviněný, ale též jeho obhájce, na rozdíl od nyní řešené věci, což do jisté míry tlumilo shora popsané obtíže spojené s ústním vyhlášením usnesení ve veřejném zasedání. Dále je nutné podotknout, že Ústavní soud je zásadně vázán právním názorem vysloveným v nálezu, a nikoli v usnesení. Byl tudíž povinen respektovat výše rozvedené nosné důvody, k nimž dospěl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019, zejména pokud jde o hodnocení závažnosti rozhodnutí, proti němuž byla stížnost podána, a současně naznal, že je namístě tuto judikaturu posunout a vztáhnout ji i na případy, kdy sice zákon nestanoví povinnost doručit obviněnému usnesení v opise bez ohledu na vyhlášení tohoto usnesení v jeho přítomnosti, avšak jde o rozhodnutí, jež přímo zasahuje do osobní svobody obviněného. Pro příště tak již bude nutné pohlížet i na případ řešený usnesením sp. zn. II. ÚS 2633/19 ze dne 10. 3. 2020 optikou nosných závěrů vyslovených v tomto nálezu.
15. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, který je v dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a §314h odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu druhého stupně, musel odmítnout ústavní stížnost v té části, která směřovala proti usnesení okresního soudu, poněvadž jeho meritorní přezkum by v této fázi řízení odporoval zásadě subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Krom toho stěžovatelka proti napadenému usnesení okresního soudu žádné věcné argumenty, jimiž by se bylo lze zabývat, nevznesla. Rozhodnutí o této ústavní stížnosti současně nijak nepředjímá konečné rozhodnutí soudů o podmíněném odsouzení dle §83 trestního zákoníku.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu