ECLI:CZ:US:2020:1.US.799.20.1
sp. zn. I. ÚS 799/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Borisem Achmedovem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 413/2019-155 ze dne 5. 12. 2019, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 413/2019-155 ze dne 5. 12. 2019 o nákladech řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se v dotčeném výroku ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku II. o nákladech řízení, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 121/2017, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal vyslovení výroku, že jeho neoprávněným vzetím do vyšetřovací vazby v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 4/2016 došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného článkem 8 Listiny. Spolu s tím se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši celkem 951 105 Kč s příslušenstvím.
3. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 20 C 121/2017-117 ze dne 23. 1. 2019 tak, že žalobu v části požadující vyslovení porušení základního práva zamítl (výrok I.), žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 164 605 Kč spolu s 8,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 27. 7. 2017 do zaplacení (výrok II.) a co do zbývající požadované částky v rozsahu 786 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.). Žalované též uložil povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 8 618,72 Kč (výrok IV.) a současně rozhodl o nákladech řízení státu, přičemž žalované uložil zaplatit částku 506,24 Kč (výrok V.) a stěžovateli pak částku 293,76 Kč (výrok VI.).
4. Rozsudek nalézacího soudu ve výroku III., jakož i v akcesorických výrocích o nákladech řízení, napadl stěžovatel odvoláním, jemuž Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé částečně vyhověl a výrok III. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 480 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 7. 2017 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, jinak rozhodnutí nalézacího soudu v témže výroku jako věcně správné potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle zásady úspěchu ve věci, a to tak, že žalovanou zavázal povinností nahradit žalobci náklady řízení ve výši 39 683 Kč k rukám jeho advokáta do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud rovněž změnil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o nákladech státu tak, že se účastníkům tato povinnost neukládá.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že výše přiznaného zadostiučinění spočívá zcela na úvaze soudu. V takovém případě při posuzování otázky náhrady nákladů řízení dle jeho názoru nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), nýbrž ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Pakliže tak městský soud neučinil, pominul aplikovat kogentní ustanovení občanského soudního řádu, a tím vybočil i z ustálené judikatury, což s sebou nese důsledky, jež nabývají ústavněprávního rozměru. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil.
III.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah napadeného rozsudku. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Za této situace tak Ústavní soud nezasílal vyjádření městského soudu k replice stěžovateli. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016 (N 53/80 SbNU 643) zaujal právní názor, že ve sporech o přiměřené zadostiučinění dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Rozhodování o ní, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž v takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (viz zejména bod 11 cit. nálezu).
9. Právě uvedený právní názor městský soud při rozhodování o náhradě nákladů před soudy obou stupňů nerespektoval. Sama existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nebyla vůbec sporná, naopak byla uznána i vedlejší účastnicí; základ stěžovatelova nároku tedy byl prokázán. Městský soud toliko oproti stěžovateli dospěl k odlišnému závěru co do konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Její určení, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, záviselo zcela na úvaze odvolacího soudu, jenž navíc odvolání stěžovatele částečně vyhověl a oproti nalézacímu soudu mu přiznal mnohem vyšší částku jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a zčásti úspěšný při určení jeho výše, které ovšem záviselo na úvaze soudu, a za této situace tedy měl odvolací soud postupovat podle §142 odst. 3 o. s. ř. Odchylný postup by bylo možno zvolit jen tehdy, byly-li by pro něj existovaly vážné důvody. Ty však městský soud neshledal a jejich zřejmost se z obsahu spisu nepodává. Lze tedy uzavřít, že použitím ustanovení §142 odst. 2 namísto §142 odst. 3 o. s. ř. došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku II. o nákladech řízení. Městský soud je ve svém dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu