ECLI:CZ:US:2020:2.US.1050.20.1
sp. zn. II. ÚS 1050/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Archivu bezpečnostních složek, se sídlem Siwiecova 2428/2, Praha 3, právně zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4090/2019-551 ze dne 16. 1. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 535/2016-498 ze dne 21. 5. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 20 C 371/2014-380 ze dne 20. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Žalobce se podanou žalobou domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi, kterou mu stěžovatelka dala v návaznosti na odvolání z vedoucího pracovního místa dopisem ze dne 31. 7. 2014. Žalobce převzal poštovní zásilku, kterou mu byla výpověď doručována, dne 15. 8. 2014. Jak bylo následně v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru prokázáno, byl žalobce v době od 14. 8. 2014 do 18. 8. 2014 v dočasné pracovní neschopnosti. Obvodní soud pro Prahu 3, který v této věci rozhodoval dne 20. 7. 2016, rozsudkem č. j. 20 C 371/2014-380 určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná z toho důvodu, že výpověď byla žalobci doručena v ochranné době, kterou je podle §53 zákoníku práce i doba dočasné pracovní neschopnosti, pokud si ji zaměstnanec nepřivodil sám.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 30 Co 535/2016-441 rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl, protože dospěl k závěru, že žalobce svým účelovým postupem vyvolal skutečnost, že mu byla v době doručování výpovědi vystavena pracovní neschopnost, a že takový postup nemůže požívat právní ochrany, tudíž není možno v tomto případě aplikovat ustanovení o ochranné době vyplývající z §53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.
4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 č. j. 21 Cdo 3722/2017-480 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při úvaze, zda lze s ohledem na ustanovení §6 a 8 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy odůvodnit odepření ochrany, kterou dočasně práce neschopnému zaměstnanci poskytuje §53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, je třeba mít podle názoru dovolacího soudu na zřeteli, že slova "zakazuje se dát zaměstnanci výpověď" užitá v návětí §53 zákoníku práce, jsou v ustanovení §363 odst. 1 zákoníku práce označena za ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie, a od kterých není možné se odchýlit, ledaže by šlo o odchýlení se ve prospěch zaměstnance (§4a odst. 3 zákoníku práce). Z toho vyplývá, že zákaz výpovědi v ochranné době vychází z kogentního ustanovení, od kterého se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance.
5. Vázán tímto názorem dovolacího soudu poté Městský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a tím bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná právě proto, že byla žalobci doručena v ochranné době trvání dočasné pracovní neschopnosti.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na posouzení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak
7. Dovolací soud dovolání zamítl. Podle Nejvyššího soudu se jedná o ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie, od kterých není možné se odchýlit. Dovolání považoval za přípustné v otázce, za jaké situace lze dovozovat, že si zaměstnanec ve smyslu z §53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce úmyslně přivodil dočasnou pracovní neschopnost, protože tato otázka nebyla ještě v úplnosti Nejvyšším soudem vyřešena. Na to pak dovodil, že dočasnou pracovní neschopnost si může zaměstnanec úmyslně způsobit pouze tak, že si ji sám úmyslně přivodí (způsobí si stav, ve kterém může být a je uznán lékařem dočasně práce neschopným). Protože se v dané situaci o tuto skutečnost nejednalo, žalovaná ji ani netvrdila a ani nebyla prokázána, nepovažuje Nejvyšší soud za správné, že by pod pojem "úmyslného přivodění si dočasné pracovní neschopnosti" měl být zahrnut i stav, kdy si zaměstnanec dočasnou pracovní neschopnost "úmyslně zajistí", tedy zajistí si tak úmyslně doklad o dočasné pracovní neschopnosti, který není podle názoru stěžovatelky v souladu se zákonem.
8. Podle názoru stěžovatelky však nelze ani v pracovněprávních vztazích vyloučit z aplikace obecná ustanovení občanského zákoníku, včetně §6 a 8. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Právo na ochranu zaměstnance před dáním výpovědi v některých životních situacích, kdyby byl zaměstnanec omezen v možnosti nalézt si jiné vhodné zaměstnání, neznamená, že může být tato zákonem poskytnutá ochrana zneužita k jinému cíli. Při úmyslném vytvoření ochranné doby v krátkém rozsahu zjevně ochrana zaměstnance postrádá svůj smysl, protože ji nahrazuje šikana zaměstnavatele zaměstnancem. I když je zaměstnanec jako slabší strana pracovněprávního vztahu chráněn, nesmí být tato ochrana zneužita zaměstnancem k dosažení jiného účelu, nežli předvídá právní úprava. Při právní úpravě zákazu výpovědi v době dočasné pracovní neschopnosti byla sledována ochrana zaměstnance před skončením pracovního poměru v době, kdy pro dočasnou pracovní neschopnost je omezen v hledání dalšího pracovního uplatnění. Jak ze skutkového stavu vyplynulo, žalobce úmyslně vyvolal svým jednáním vznik pracovní neschopnosti výhradně za tím cílem, aby mu výpověď byla v této dočasné pracovní neschopnosti doručena.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
11. Stížnost, ve které stěžovatelka namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnila, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
12. Pokud se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
13. V daném případě bylo dovolání shledáno přípustným, přičemž otázka, kterou se dovolací soud blíže zabýval, se týkala toho, za jaké situace lze dovozovat, že si zaměstnanec ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce úmyslně přivodil dočasnou pracovní neschopnost. Podle závěru soudu "situací, kdy si zaměstnanec úmyslně přivodí (způsobí) dočasnou pracovní neschopnost, je třeba rozumět především stav, kdy si zaměstnanec sám úmyslně poškodí vlastní zdraví takovým způsobem, že mu po určitou dobu (dočasně) znemožňuje vykonávat dosavadní zaměstnání. S názorem žalované, že za "úmyslné si přivodění pracovní neschopnosti" je třeba považovat "i takovou situaci, kdy zaměstnanec jedná s úmyslem, aby bylo lékařem rozhodnuto o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by prvotním důvodem byla ochrana zdraví zaměstnance (jeho léčení)", ale "jiný záměr" (aby byla zaměstnanci doručena výpověď v ochranné době), dovolací soud nesouhlasí". Bylo proto právem žalobce, aby si pro dobu, kdy mohl být ošetřujícím lékařem uznán dočasně neschopným práce, zajistil doklad o pracovní neschopnosti, a to i přesto, že podle názoru stěžovatelky v té době "nebylo nutné a potřebné, aby žalobce jakýmkoli způsobem formalizoval případné potřebné léčení formou rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti". Okolnosti, v nichž stěžovatelka spatřuje "úmyslné si přivodění pracovní neschopnosti" ze strany žalobce, se zjevně prolínají s důvody, jimiž stěžovatelka současně odůvodňuje svůj názor o "zjevném zneužití práva" žalobcem. V tomto směru však odvolací soud, jak uzavřel soud dovolací, věc posoudil v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 20. 2. 2019 č. j. 21 Cdo 3722/2017-480.
14. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
15. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, soudní proces proběhl férově a podle právních závěrů obecných soudů se stěžovatelem byl pracovní poměr rozvázán po právu a podle zákona. Ústavní soud proto důvod pro kasaci napadených rozhodnutí neshledal.
16. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu