ECLI:CZ:US:2020:2.US.1161.19.1
sp. zn. II. ÚS 1161/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. M., 2/ J. K., 3/ Z. J., 4/ E. V., 5/ E. K., 6/ D. M., 7/ P. J., 8/ N. K., 9/ L. K., 10/ J. M., všech zastoupených Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126, Karviná, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2019 č. j. 6 To 371/2018-325, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a L. L. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavně zaručeného práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a ústavně zaručeného práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, přiloženého soudního rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelé jsou pozůstalými po zesnulé J. J., která podlehla smrtelným zraněním, poté co byla jako chodkyně sražena na pozemní komunikaci osobním vozidlem řízeným odsouzeným L. L. (dále jen "vedlejší účastník"). Stěžovatelům byla jako poškozeným v trestním řízení přiznána náhrada škody a nemajetkové újmy. Usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 9 T 37/2018-302 Okresní soud v Karviné rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen uhradit na nákladech řízení M. M. částku 105 670 Kč, J. K. částku 105 243 Kč, Z. J. částku 105 243 Kč, E. V. částku 101 411 Kč, E. K. částku 101 411 Kč, D. M. částku 101 411 Kč, P. J. částku 101 411 Kč, N. K. částku 101 411 Kč, L. K. částku 101 411 Kč, J. M. částku 33 854 Kč.
3. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě z podnětu vedlejšího účastníka rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a nově rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen uhradit na nákladech řízení M. M. částku 22 760,58 Kč, J. K. částku 22 721,86 Kč, Z. J. částku 22 721,86 Kč, E. V. částku 22 373,38 Kč, E. K. částku 22 373,38 Kč, D. M. částku 22 373,38 Kč, P. J. částku 22 373,38 Kč, N. K. částku 22 373,38 Kč, L. K. částku 22 373,38 Kč, J. M. částku 16 913,86 Kč. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že náklady, které poškozeným vznikly v souvislosti s účastí zmocněnce u hlavního líčení dne 30. 4. 2018, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť k odročení hlavního líčení došlo z důvodu na straně poškozených. Odvolací soud se dále zabýval aplikací §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v rozhodném znění. Za úkony, na které lze aplikovat citované ustanovení, neboť je bylo nutné provést vůči jednotlivým poškozeným zvlášť, považoval pouze převzetí a přípravu zastoupení a uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. Ostatní úkony odvolací soud posoudil jako úkony společné, které zástupce stěžovatelů vykonal pouze jednou ve společném zájmu všech poškozených. Odvolací soud dále odůvodnil výši tarifní hodnoty ve vztahu k jednotlivým úkonům a stěžovatelům. Odvolací soud dále rozhodl, že zástupci stěžovatelů náleží náhrada hotových výdajů za 28 úkonů právní služby, náhrada cestovného a náhrada za promeškaný čas.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti konstatují, že závěry odvolacího soudu jsou excesivní, svévolné a vybočující z ustálené soudní praxe. Namítají, že náhrada nákladů řízení není odměnou právního zástupce, nýbrž náhradou nákladů, které museli jako poškození v trestním řízení vynaložit; radikální snížení náhrady nákladů řízení významně poškodilo jejich majetková práva. K závěru o neúčelnosti náhrady nákladů, které poškozeným vznikly v souvislosti s účastí zmocněnce u hlavního líčení dne 30. 4. 2018, stěžovatelé uvádějí, že měli být nalézacím soudem dopředu informováni o povinnosti doložit rodné a oddací listy, pochybení tedy vzniklo na straně soudu, nikoli stěžovatelů. Stěžovatelé dále brojí proti tomu, že ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu bylo aplikováno pouze ve vztahu k dvěma úkonům, přičemž mají za to, že ve vztahu k těmto dvěma úkonům jim naopak měla být přiznána náhrada celého úkonu, a nikoli sazba snížená o 20 %. Stěžovatelé se rovněž vymezují proti výpočtu výše tarifní hodnoty a přiznané výše tzv. režijního paušálu.
5. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že změnil přístup k přiznávání nákladů řízení poškozeným po rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, podle kterého pojišťovna není povinna hradit náklady spojené s právním zastoupením poškozených v trestním řízení. Zohlednil rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3456/15, podle kterého je při stanovení výše náhrady škody, zejména u nedbalostních trestných činů, třeba dbát o to, aby uložená povinnost nebyla pro odsouzeného likvidační. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu, že je to v trestním řízení státní zástupce, a nikoli právní zástupce poškozených, kdo má vůči obžalovanému důkazní povinnost. S ohledem na vše výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že přiznání náhrady nákladů řízení ve výši, kterou účtovali jednotliví stěžovatelé, by bylo vůči vedlejšímu účastníkovi nespravedlivé, nepřiměřené a likvidační. Nepřiznání úkonu z důvodu odročení jednání považuje odvolací soud nadále za správné.
6. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za správné a v souladu s ústavním pořádkem České republiky, přičemž naopak rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení je třeba považovat za excesivní. Vedlejší účastník odkazuje na svou stížnost proti výše citovanému rozhodnutí nalézacího soudu a zdůrazňuje, že zástupce poškozených neuplatnil nárok na náhradu újmy před zahájením hlavního líčení a vyčkal do doby bezprostředně před hlavním líčením, což vedlejší účastník považuje za účelové. Uvádí, že trestní řízení psychicky velmi těžce nesl; do té doby nebyl nikdy trestán. K tragické události došlo z důvodu nedbalosti vedlejšího účastníka i zesnulé, opakovaně se stěžovatelům za tuto tragickou událost omluvil a snažil se jim v jejich nárocích vyjít maximálně vstříc. K namítanému porušení práva na soudní ochranu vedlejší účastník uvádí, že odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně a pečlivě odůvodnil. Závěrem vedlejší účastník konstatuje, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
7. Stěžovatelé ve své replice opětovně namítají svévolné posouzení ze strany odvolacího soudu. Mají za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 je chybné, jeho důsledky však nelze přenášet na poškozené. Odvolací soud svým rozhodnutím porušil legitimní očekávání stěžovatelů. Dále stěžovatelé uvádí, že jako oběti trestného činu mají nárok na náhradu všech nákladů, které na své zastoupení v trestním řízení vynaložili.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé napadají rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, proti kterému není dovolání přípustné [srv. §265a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, a contrario], vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a ústavní stížnost je proto přípustná.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za pokračování v instančním systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
11. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srv. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/11 ze dne 4. 4. 2012 (N 74/65 SbNU 41) či nález sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81)].
12. V posuzované věci Ústavní soud vady ústavněprávní dimenze neshledal. Odvolací soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně vyjádřil, jak k určení nákladů řízení dospěl. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat výši tarifní hodnoty či počet provedených úkonů. Pokud jde o aplikaci §12 odst. 4 advokátního tarifu, Ústavní soud nepovažuje závěry odvolacího soudu za neudržitelné. Postup odvolacího soudu, byť není jediným možným, je ostatně v souladu s odbornou literaturou. Podle komentáře k §12 odst. 4 advokátního tarifu, "[a]dvokát může několik klientů se společným nárokem považovat za jediného klienta. V takovém případě účtuje odměnu jen jednou a ustanovení §12 odst. 4 se nepoužije. [...] V teorii mimosmluvní odměny se někdy vedou debaty o tom, zda způsob výpočtu odměny podle §12 odst. 4 připadá v úvahu nejen při zastupování či obhajobě dvou a více klientů s různými nároky, ale zda lze takto odměnu navyšovat (ve skutečnosti snižovat, ale účtovat dvakrát), i u klientů se společným nárokem. [...] Advokát by však měl u společného nároku několika klientů vystupujících ve vzájemné shodě vážit takový postup, protože by jeho jednání mohlo být považováno za neetické" (KOVÁŘOVÁ, D. a kol. Odměna advokáta (komentář). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2016, str. 221). Argumentují-li stěžovatelé tím, že právní zástupce si účtoval odměnu za každého stěžovatele zvlášť, byť se jednalo o totožný nárok, pochybení není na straně soudu, ale je třeba zvážit udržitelnost takového postupu právního zástupce z hlediska principů profesní etiky.
13. Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud tak s ohledem na vše výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu