ECLI:CZ:US:2020:2.US.1163.20.1
sp. zn. II. ÚS 1163/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Prorok, zastoupené Mgr. Ing. Martinou Tenglerovou, advokátkou se sídlem Klášterecká 818, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2020 č. j. 32 Cdo 3663/2019-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 20. dubna 2020 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že tímto rozhodnutím se měl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") neodůvodněně odchýlit od vlastní ustálené rozhodovací praxe, která dle názoru stěžovatelky byla plně použitelná i na věc stěžovatelky.
2. Z obsahu stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že proti stěžovatelce (v postavení žalované) bylo v roce 2015 zahájeno obchodní společností Raiffeisenbank, a.s., IČ: 49240901 (dále jen "vedlejší účastník"), soudní řízení o zaplacení neuhrazené části peněžitého dluhu s celkovou výší jistiny 607 159 Kč (vč. kapitalizovaných úroků) s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení, který měl vzniknout z důvodu načerpání úvěru poskytnutého v roce 2009 vedlejším účastníkem zesnulé matce stěžovatelky, a který stěžovatelka nabyla v rámci pasiv pozůstalosti. Vedlejší účastník neuhrazený dluh jednostranně zesplatnil v únoru 2013 z důvodu nesplácení jednotlivých splátek. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 9. srpna 2018 č. j. 32 C 195/2015-112 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 32 C 195/2015-128 co do celkové částky 346 157,99 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.), ohledně částek 259 257,01 Kč s příslušenstvím a 1 744 Kč s příslušenstvím vedlejšímu účastníku vyhověl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Proti vyhovujícímu a nákladovému výroku prvostupňového rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem napadený rozsudek ve výroku II. meritorně rozsudkem ze dne 29. dubna 2019 č. j. 8 Co 110/2019-145 drobně změnil, když zachoval povinnost stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částky 259 257,01 Kč s příslušenstvím a 1 744 Kč s příslušenstvím, avšak opravil způsob výpočtu příslušenství z části přisouzené jistiny ve výši 90 743,91 Kč (první výrok), přičemž rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok). Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou měl být počátek běhu promlčecí doby týkající se uplatněného nároku - stěžovatelka v rámci obrany argumentovala mj. tak, že uplatněný nárok je promlčen, jelikož promlčecí doba běžela již od okamžiku, kdy vedlejší účastník jako věřitel mohl v souladu s obsahem smlouvy o celé plnění poprvé požádat - tj. kdy jej mohl zesplatnit a vyvolat tak splatnost celého dluhu (a nikoli až od splatnosti neuhrazeného závazku vyvolané zesplatněním zbývajících splátek úvěru ze strany věřitele provedené v únoru 2013). Odvolací soud se přitom měl dle stěžovatelky odchýlit zejména od právních závěrů rozsudků dovolacího soudu ze dne 24. července 2008 sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 27. července 2005 sp. zn. 28 Cdo 566/2004 a ze dne 28. července 2004 sp. zn. 32 Odo 44/2003 a dále od právních závěrů dovolacího soudu vyslovených v usneseních ze dne 22. listopadu 2006 sp. zn. 28 Cdo 2645/2006 a ze dne 22. května 2017 sp. zn. 33 Cdo 4353/2016 (dále souhrnně jen jako "namítaná prejudikatura"). Dovolací soud dovolání posoudil a odmítl jej postupem dle §243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné, jelikož došel k závěru, že stěžovatelkou namítaná prejudikatura se na projednávanou věc nevztahuje, neboť ve věcech jí řešených šlo co do skutkového základu o situace, kdy splatnost dluhů nebyla určena dohodou stran (či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím k tomu příslušného orgánu). Ve věci stěžovatelky však odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění ohledně splatnosti žalovaného nároku, který se od namítané prejudikatury významně liší v tom směru, že v úvěrové smluvní dokumentaci stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně) splatnost jednotlivých (dílčích) splátek původně sjednána byla. Současně vedlejšímu účastníkovi svědčilo smluvní oprávnění zesplatnit v případě naplnění stanovených podmínek celou doposud nesplacenou jistinu úvěru. V takovém případě nemohla být dle názoru dovolacího soudu přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání vůbec dána, neboť pro popsanou odlišnost skutkových stavů řešených namítanou prejudikaturou, jsou právní závěry v ní vyjádřené na projednávanou věc neaplikovatelné.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a že stěžovatelka před podáním ústavních stížností vyčerpala všechny opravné prostředky zákonem jí poskytnuté k ochraně jejích práv. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje tak veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve stížnosti bližší argumentaci vedenou v ústavní rovině, která by odkazovala na porušení určitého ústavně garantovaného základního práva či svobody stěžovatelky, nepředkládá. Věcně stěžovatelka brojí proti napadenému rozhodnutí tak, že závěry v něm vyjádřené "neodpovídají realitě" namítané prejudikatury, a že v jeho důsledku došlo ke zmaření legitimního očekávání stěžovatelky ohledně pokračující aplikace zásad již v namítané prejudikatuře vytyčených. Dále stěžovatelka polemizuje se samotným odůvodněním napadeného rozhodnutí, které považuje za nedostatečné, neboť z něj nemá plynout, proč dovolací soud rozhodl v jejím případě odlišně. V závěru stížnosti se stěžovatelka vymezuje i vůči tomu, že dovolací soud připustil, aby "výsledkem procesu bylo rozhodnutí, jež nelze považovat za spravedlivé", když vedlejšímu účastníku byla nedovoleně - v rozporu se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest - poskytnuta soudy právní ochrana, jelikož vedlejší účastník měl dlouhodobé nesplácení úvěru "ignorovat", což stěžovatelka považuje za "jeho pochybení", z něhož by neměl mít možnost těžit.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
7. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Otázku přípustnosti dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe se přitom podává, že až na zřejmé aplikační či interpretační excesy Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Mimořádnost takového opravného prostředku, kterou možnost uvážení dovolacího soudu ohledně přípustnosti jistě představuje, vede Ústavní soud ještě k zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu u jiných opravných prostředků. Dovolací soud však i případné rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §243f odst. 3 o.s.ř. alespoň stručně odůvodní konkrétními a vlastními argumenty, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [k tomu srov. např. nález ze dne 2. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3206/17, zejm. body 20 až 24, nález ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 30/80 SbNU 391), zejm. body 23 a 24, nebo nález ze dne 9. července 2019 sp. zn. ÚS IV. 1055/18, zejm. bod 33].
8. V projednávané věci dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným (viz výše bod 2 tohoto usnesení). Ústavní soud se seznámil se stěžovatelkou namítanou prejudikaturou a došel shodně s dovolacím soudem k závěru, že tato se vskutku vztahovala k situacím, kdy splatnost dluhu v té které souzené věci nebyla sjednána (či jinak stanovena). Úvahy dovolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí se tak nemíjí s obsahem namítané prejudikatury, jsou s ní v souladu a nezakládají případ nepřijatelného výkladového či aplikačního excesu podústavního práva při posuzování přípustnosti dovolání. A protože v důsledku významné odlišnosti ve skutkovém základu není věc stěžovatelky věcí obdobnou věcem řešeným namítanou prejudikaturou, nemohlo jít ani o případ nedostatečně odůvodněného judikatorního odklonu, který by rezultoval v překvapivé či nepředvídatelné soudní rozhodnutí (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. března 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19). K námitkám stěžovatelky ohledně tvrzených nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí je odůvodněno dostatečně - šestý a sedmý odstavec odůvodnění jsou, byť relativně stručné, jednoznačné a vylučují jakoukoli rozumnou pochybnost o důvodech, které vedly dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka ve stížnosti opakovaně cituje z rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. července 2008 sp. zn. 33 Odo 846/2006 a těmito citacemi navozuje dojem, že daný rozsudek měl řešit spor, v němž splatnost dluhu dohodnuta byla, a že tedy nešlo o skutkově odlišný případ (jak tvrdí dovolací soud). Tato intepretace zmíněného rozsudku je však dle názoru Ústavního soudu zřetelně mylná, neboť je v něm k otázce nesjednané splatnosti dluhu jasně konstatován právní názor Městského soudu v Praze jakožto soudu odvolacího (předposlední věta druhého odstavce odůvodnění), který pak dovolací soud akceptoval a nerevidoval jej (odlišně posoudil pouze počátek běhu promlčecí doby - viz osmnáctý odstavec odůvodnění). K argumentu stěžovatelky o tom, že také v její věci šlo o stav, kdy věřitel mohl "vyvolat splatnost dluhu sám", Ústavní soud nad rámec toho, co v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl již dovolací soud, doplňuje, že situace, kdy je věřitel oprávněn na základě ujednání ve smlouvě předčasně zesplatnit dluh a takto jej akcelerovat (přičemž v úvěrových vztazích typicky půjde o případy kvalifikovaného prodlení dlužníka se splátkami jistiny či úroků, avšak může jít např. také o porušení určitých prohlášení či záruk - tzv. technický default), není případem, kdy splatnost dluhu věřitel mohl "vyvolat sám", neb nezbytnou podmínkou toho, aby účinky zesplatnění vůbec nastaly, je právě předchozí porušení určité smluvní povinnosti dlužníkem, nebo vznik jiné výslovně sjednané skutečnosti, které věřitele k zesplatnění dluhu opravňují. Až v návaznosti na naplnění jedné či vícero sjednaných podmínek, může k zesplatnění dluhu věřitel eventuálně po právu přistoupit, přičemž využití tohoto oprávnění je pouze na jeho úvaze, která bude zpravidla odvislá od celé řady právních, obchodních, časových, vztahových či jiných okolností. Z toho plyne, že stav, kdy věřitel sice byl oprávněn dle smlouvy požadovat předčasné splnění dluhu, avšak tohoto oprávnění bez zbytečného prodlení nevyužil, nebude bez dalšího možno podřadit pod zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, dle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání (k tomu srov. také §6 odst. 2 občanského zákoníku). Opačný právní závěr by dle Ústavního soudu byl výkladem skutečně mimořádným, pro který by musely svědčit naprosto výjimečné a bezpečně prokázané (subjektivní) okolnosti na straně věřitele. Takové okolnosti však v projednávané věci zjištěny v řízení před obecnými soudy nebyly.
9. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že dovolací soud se dovolací argumentací stěžovatelky řádně zabýval a své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud ani nezjistil, že by dovolací soud při vydání napadeného rozhodnutí postupoval způsobem, který by jinak přesáhl meze, jež lze označit za ústavně konformní. Ve stížnosti vyjádřené přesvědčení stěžovatelky o tom, že výsledek řízení nebyl za daných okolností pro ni spravedlivý, nelze zaměňovat se stavem, kdy by bývalo došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, a kasační zásah Ústavního soudu by pak byl odůvodněn. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu