ECLI:CZ:US:2020:2.US.1307.19.1
sp. zn. II. ÚS 1307/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů L. J. a R. Š., obou zastoupených Mgr. Josefem Březinou, advokátem se sídlem Americká 177/35, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4252/2018-708 ze dne 30. 1. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 12/2018-643 ze dne 14. 5. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a D. L., zastoupeného Mgr. Ing. Danou Jackovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, a města Mariánské Lázně, se sídlem Ruská 155, Mariánské Lázně, zastoupeného JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem Hroznatova 773, Mariánské Lázně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4252/2018-708 ze dne 30. 1. 2019 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a výrokem I rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 12/2018-643 ze dne 14. 5. 2018 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto v uvedeném rozsahu ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Předmětem civilního řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl restituční nárok D. L. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, týkající se pozemku st. p. č. X1, jehož součástí je dům č. p. X2 v k. ú. Mariánské Lázně (dále jen "dům č. p. X2"), a rovněž otázka vlastnictví této nemovitosti. Obecné soudy zjistily následující skutečnosti.
2. Původními vlastníky domu č. p. X2 byli D. L. st. a G. L., prarodiče D. L. G. L. zemřela v roce 1934, aniž by došlo k vypořádání dědictví po ní, a oba prarodiče tak zůstali zapsaní jako vlastníci nemovitosti. To se změnilo v roce 1943, kdy byl rodině L. dům č. p. X2 z důvodu rasové perzekuce odňat a jeho vlastníkem se stalo Deutsche Reichsfinanzverwaltung. Po skončení druhé světové války byl D. L. st. prohlášen za mrtvého ke dni 8. 5. 1945 a dům č. p. X2 byl výnosem okresního národního výboru ze dne 20. 5. 1946, který nabyl právní moci 7. 2. 1947, zkonfiskován jako majetek ve vlastnictví Německé říše dle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. V květnu 1948 byla u domu č. p. X2 zavedena národní správa, v roce 1957 pak přešlo jeho vlastnictví na československý stát - domovní správu v Mariánských Lázních. V roce 1994 bylo vlastnictví domu č. p. X2 převedeno na město Mariánské Lázně.
3. Otec D. L. spolu s některými sourozenci "opustil včas kontinentální Evropu a odešel před nacistickým pronásledováním do Chile", kde se oženil. Tam se také narodil D. L., který je od svého narození občanem Československé, respektive České republiky. Jeho otec zemřel v roce 1988.
4. V dubnu 1995 požádal D. L. město Mariánské Lázně o vydání domu č. p. X2. Nebylo mu ovšem vyhověno, a proto se vydání domáhal u obecných soudů. Okresní soud v Chebu jeho žalobu zamítl a toto rozhodnutí potvrdil v roce 2000 Krajský soud v Plzni. Proti jejich rozhodnutí podal D. L. ústavní stížnost. Město Mariánské Lázně vědělo o řízení před Ústavním soudem, v němž v roce 2002 podalo své vyjádření jako vedlejší účastník.
5. Bez ohledu na probíhající řízení před Ústavním soudem schválilo město Mariánské Lázně v roce 2003 prodej domu č. p. X2 jedné z nájemnic. Ke dni 21. 5. 2003 se stala vlastníkem této nemovitosti, kterou ještě tentýž den prodala stěžovatelům; ti byli zapsáni jako její vlastníci s účinky ke dni 22. 5. 2003.
6. Ústavní soud ovšem poté nálezem sp. zn. I. ÚS 254/2000 ze dne 16. 3. 2004 (N 40/32 SbNU 389) zrušil rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu. Podle Ústavního soudu měl otec D. L. a jeho sourozenci na nemovitosti nárok podle poválečných restitučních předpisů - dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., který nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. I když nikdo z oprávněných osob nevyužil postupu podle tehdejších restitučních předpisů, lze podle Ústavního soudu restituci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích "v tomto konkrétním případě pokládat za možnou".
7. Okresní soud poté vyčkal na skončení dědických řízení. D. L. rozšířil svou žalobu a nově se domáhal rovněž určení, že vlastníkem domu č. p. X2 je stále město Mariánské Lázně.
8. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2017 výrokem I určil, že vlastníkem nemovitosti je město Mariánské Lázně, výrokem II rozhodl, že město Mariánské Lázně je povinno uzavřít s D. L. dohodu o vydání nemovitosti v rozsahu ideálních 7/10, výrokem III žalobu ve zbytku zamítl a výrokem IV rozhodl o nákladech řízení. Podle okresního soudu se na nemovitost vztahovalo blokační ustanovení §9 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které zakazovalo nemovitost převádět. Smlouvu, kterou město převedlo vlastnictví na jednu z nájemnic a smlouvu, kterou tato nájemnice převedla nemovitosti na stěžovatele, proto okresní soud označil za absolutně neplatné. Vlastníkem nemovitosti je tak dle okresního soudu stále město Mariánské Lázně. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé byli při nabytí nemovitosti v dobré víře, že spor o její vydání byl již ukončen a nemovitost není dotčena blokačním ustanovením §9 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ačkoliv se stěžovatelé dohodli s tehdejší nájemnicí na tom, že dům zakoupí za výhodnější cenu od města Mariánské Lázně a obratem prodá stěžovatelům, nelze toto jejich jednání dle okresního soudu považovat za rozporné s dobrými mravy. I přes dobrou víru stěžovatelů při nabytí nemovitosti a navzdory jejich následným investicím do ní však dle městského soudu není důvod, proč by mělo být vlastnické právo stěžovatelů upřednostněno před nárokem D. L. Podle okresního soudu ovšem D. L. nemůže žádat vydání celé nemovitosti, ale pouze podíl o velikosti odpovídající jeho dědickému podílu, tedy 7/10. Okresní soud dále zjistil, že strýc D. L. byl odškodněn za 1/4 nemovitosti na základě Dohody mezi vládou Československé republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění nebo odnětí držby, podepsané v Londýně dne 28. září 1949 (dále jen "mezivládní dohoda z roku 1949") a Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, podepsané v Praze dne 29. ledna 1982 (dále jen "mezivládní dohoda z roku 1982"). Na nárok D. L. však odškodnění poskytnuté jeho strýci nemá vliv, neboť D. L. odvozuje svůj nárok od nároků svého otce, a nikoliv strýce. Navíc je D. L. vydán pouze podíl na nemovitosti o velikosti 70 %, a ani spolu s odškodněním jeho strýce za 25 % nemovitosti tedy nedochází k tomu, že by za nemovitost obdrželi více, než by odpovídalo stoprocentnímu podílu.
9. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozhodl tak, že výrokem I potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I, kterým bylo město Mariánské Lázně určeno vlastníkem nemovitosti. Výrokem II změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III tak, že uložil městu Mariánské Lázně povinnost uzavřít s D. L. dohodu o vydání celé nemovitosti. Výroky III a IV pak rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud uvedl, že zákaz nakládání s nemovitostí dle blokačního ustanovení §9 zákona o mimosoudních rehabilitacích trvá po celou dobu existence hmotněprávního restitučního nároku na vydání nemovitosti. Převod nemovitosti na jednu z nájemnic a následný převod na stěžovatele tak byl neplatný, a proto je město Mariánské Lázně stále vlastníkem nemovitosti. Nárok D. L. na vydání nemovitosti není dle krajského soudu omezen tím, jaký spoluvlastnický podíl na nemovitosti by mu připadl jako dědici. S odkazem na §3 a §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a související judikaturu totiž krajský soud uvedl, že D. L. je jedinou oprávněnou osobou, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti dle tohoto zákona, a proto mu nemovitost, která původně patřila jeho prarodičům, musí být vydána celá. Krajský soud nepovažoval za relevantní, že strýc D. L. byl odškodněn "za 1/4 majetku v Mariánských Lázních" na základě mezivládní dohody mezi tehdejší Československou republikou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska. Krajský soud poukázal na to, že přímo D. L. odškodněn nebyl a že mezivládní dohody o náhradách nejsou součástí právního řádu, a nelze se jich tudíž dovolávat před obecnými soudy. Stěžovatelé a město Mariánské Lázně podali proti rozsudku dovolání.
10. Stěžovatelé svým dovoláním napadli rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Uvedli, že jejich dovolání je přípustné, neboť rozsudek krajského soudu "závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Stěžovatelé poukázali na to, že krajský soud rozhodl v obdobném sporu týkajícím se sousední nemovitosti odlišně. Uvedli, že právní posouzení odvolacího soudu považují za chybné v šesti právních otázkách. První z nich je "otázka vlivu mezivládní dohody [...] a odškodnění dle této dohody na rozsah nároku". Krajský soud dle stěžovatelů nesprávně uzavřel, že náhrada poskytnutá strýci D. L. dle mezivládních dohod v rozsahu jedné čtvrtiny majetku v Mariánských Lázních nemůže mít vliv "na přiznání restitučního nároku, a to ani v oné 1/4 odškodněného majetku". Podle stěžovatelů nemůže tento právní názor obstát s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 306/01 ze dne 16. 7. 2002 (N 90/27 SbNU 65), usnesení sp. zn. II. ÚS 575/2000 ze dne 11. 3. 2003 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1496/2000 ze dne 30. 8. 2000. Podle stěžovatelů z této judikatury vyplývá, že poskytnutím náhrad dle mezivládních dohod "došlo k zániku nároku na odškodnění ještě před účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích". Dle stěžovatelů rozhodnutí "o odškodnění v celém rozsahu majetku původních vlastníků je tak zcela jednoznačně rozhodnutím v naprostém rozporu s principy restitučního řízení. Odvolací soud tak svým rozhodnutím překročil rámec restitučního nároku za situace, kdy současný vlastník [předmětný majetek] vlastní a užívá v dobré víře, a způsobil tak další křivdu, navíc na skutečných občanech České republiky, kteří své občanství mají nikoliv formálně, pouze za účelem získání restitučního nároku". Další námitky stěžovatelů se týkají jejich dobré víry a možnosti prolomení blokačního ustanovení §9 zákona o mimosoudních rehabilitacích; dopadu dědických podílů na rozsah restitučního nároku; velikosti spoluvlastnického podílu otce D. L. na nemovitosti; možného odškodnění D. L. či jeho příbuzných od Spolkové republiky Německo a konečně nedostatečného prokázání, že jsou splněny podmínky zákona o mimosoudních rehabilitacích.
11. Město Mariánské Lázně ve svém dovolání brojilo pouze proti výroku II o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti a proti závislým výrokům III a IV o nákladech řízení. Namítalo mimo jiné, že odškodnění poskytnuté strýci D. L. by se dle ustálené judikatury mělo promítnout do rozsahu restitučního nároku D. L. a mělo by snížit vydávaný podíl na nemovitosti.
12. Nejvyšší soud výrokem I napadeného rozsudku na základě dovolání města Mariánské Lázně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku II o vydání nemovitosti a výrocích III a IV o nákladech řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou města Mariánské Lázně, že poskytnutím náhrad podle mezivládních dohod z let 1949 a 1982 dochází dle ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu i k uspokojení restitučních nároků dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Neobstojí proto závěr krajského soudu, že při posuzování restitučního nároku D. L. není třeba zohlednit náhradu poskytnutou strýci D. L. podle těchto mezivládních dohod ve výši odpovídající hodnotě čtvrtiny nemovitosti.
13. Nejvyšší soud dále výrokem II napadeného rozsudku odmítl dovolání stěžovatelů. Podle Nejvyššího soudu námitky stěžovatelů, včetně námitek týkajících se náhrad poskytnutých strýci D. L. dle mezivládních dohod z roku 1949 a 1982, směřují argumentačně proti výroku II rozsudku krajského soudu o povinnosti města Mariánské Lázně uzavřít s D. L. dohodu o vydání nemovitosti. Tento výrok se ovšem dotýká pouze právní sféry města Mariánské Lázně, a nikoliv stěžovatelů, kteří proto nejsou oprávněni proti němu podat dovolání. O právech a povinnostech stěžovatelů bylo rozhodnuto toliko výrokem I rozsudku krajského soudu, jímž bylo potvrzeno, že vlastníkem nemovitosti je město Mariánské Lázně, a nikoliv stěžovatelé. Ve vztahu k tomuto výroku však stěžovatelé v rozporu s §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu nevymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Argumenty stěžovatelů na podporu jejich námitky, že nemovitost nabyli v dobré víře, pak představují pouze polemiku se skutkovými závěry krajského soudu. Ve vztahu k výrokům III a IV rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení pak není dovolání přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
II. Argumentace účastníků řízení
14. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle petitu své stížnosti se domáhají zrušení těchto rozhodnutí v celém rozsahu.
15. Stěžovatelé brojí nejprve proti odmítnutí svého dovolání Nejvyšším soudem. Namítají, že jejich dovolání z hlediska obsahu vymezilo "otázky ve smyslu §237 o. s. ř., a to především otázku konkurence blokačního pravidla a dobré víry a [...] poměřování práv dobrověrného nabyvatele a osoby uplatňující restituční nárok". Dále rozporují závěr Nejvyššího soudu o absenci aktivní legitimace k podání dovolání, přičemž nesouhlasí s tím, že se náhrady poskytnuté dle mezivládních dohod nepromítnou do jejich postavení. Nevztahoval-li se kvůli poskytnuté náhradě restituční nárok na celou nemovitost, blokační pravidlo nebránilo převodu restitucí nedotčeného podílu na nemovitosti. Stěžovatelé poukazují na to, že strýc D. L. již byl v minulosti odškodněn. Dále namítají, že D. L. se může domáhat restituce pouze v rozsahu dědického podílu svého otce, tedy 7/10 z celku. Poukazují na to, že prababička D. L., která se svým manželem byla původním vlastníkem nemovitosti, zemřela již v roce 1934. K tomuto datu bylo třeba vypořádat dědictví, přičemž D. L. by se mohl domáhat svého nároku pouze v rozsahu svého dědictví. Dále stěžovatelé argumentují, že nemovitost nabývali v dobré víře, že je restituční spor již ukončen, a mají za to, že se obecné soudy nezabývaly konkurencí restitučního nároku a vlastnického práva dobrověrného nabyvatele, jako to učinil Ústavní soud například v nálezu sp. zn. II. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 98/89 SbNU 467) či nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215).
16. V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že nemovitost sousedící s domem č. p. X2 D. L. prodal, což podle nich dokládá, že k restituovanému majetku nemá "žádný citový vztah". O odkoupení nemovitosti č. p. X2 jednal i se stěžovateli. Oproti tomu stěžovatelé uvádějí, že vynaložili značné prostředky na pořízení, rekonstrukci a údržbu této nemovitosti. Dále uvádějí, že se D. L. prokazuje pasem Chilské republiky, že nemá vztah k České republice a o její "státní občanství si požádal pouze z důvodu, aby mohl restituovat".
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Odkázal na napadený rozsudek a dále uvedl, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu v řízení o vydání nemovitosti dle zákona o mimosoudních rehabilitacích je pasivně legitimovaný ten, kdo nemovitost držel ke dni účinnosti tohoto zákona, a nikoliv ti, kdo jsou aktuálně v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci. Výrokem krajského soudu, který zavazuje město Mariánské Lázně k vydání domu č. p. X2, tak stěžovatelům nebyla způsobena žádná újma. Ve vztahu k výroku, kterým bylo potvrzeno, že vlastníkem domu č. p. X2 je město Mariánské Lázně, pak stěžovatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelé dle Nejvyššího soudu netvrdí, že by se tak stalo. Upřednostnění restitučního nároku nad ochranou majetkových práv stěžovatelů, k němuž přistoupil krajský soud, přitom koresponduje judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která tyto nároky pokládá za primární, přičemž jejich prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů. Stěžovatelé přitom nezůstávají bez právní ochrany. Přinejmenším z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení jim podle Nejvyššího soudu náleží právo na peněžní vypořádání ve vztahu k protistraně neplatné smlouvy.
18. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
19. D. L. ve svém vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Uvádí, že stěžovatelé ve svém dovolání nevymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů jeho přípustnosti. Jelikož nevyčerpali řádným způsobem dovolání, nelze považovat jejich ústavní stížnost za přípustnou. Pro případ, že by Ústavní soud přesto posuzoval konkurenci blokačního ustanovení a dobré víry stěžovatelů, D. L. uvádí, proč by měly převážit důvody pro uplatnění blokačního ustanovení. Dále namítá, že blokační ustanovení se nemůže vztahovat jen k části nemovitosti, které se týká restituční nárok. Posoudit oprávněnost a rozsah restitučního nároku je oprávněn jen soud. Nelze připustit, aby to činil svévolně vlastník nemovitosti, který by mohl uzavřít, že se na něj blokační ustanovení nevztahuje a s nemovitostí volně nakládat. D. L. dále uvádí, že otázka, zda bylo jeho strýci podle mezivládní dohody poskytnuto odškodnění, není pro posouzení jeho restitučního nároku relevantní. D. L. totiž tento svůj nárok odvozuje od svého otce, a nikoliv od svého strýce. D. L. závěrem poukazuje na to, že mu jako oprávněné osobě nemůže jít k tíži porušení blokačního ustanovení ze strany města Mariánské Lázně jakožto subjektu veřejného práva, kterému navíc "takto radili stěžovatelé".
20. Město Mariánské Lázně pouze odkázalo na svá podání z řízení před obecnými soudy.
III. Hodnocení Ústavního soudu
A. Procesní předpoklady
21. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost, kterou stěžovatelé napadli rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, splňuje předpoklady k věcnému projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
22. Napadeným výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek krajského soudu ve výroku II o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti a výrocích III a IV o nákladech řízení, a v tomto rozsahu jde tedy o kasační rozhodnutí. Protože kasačním rozhodnutím řízení nekončí, nýbrž se jím v rámci pokračujícího řízení znovu otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení, není proti kasačnímu rozhodnutí ústavní stížnost zásadně přípustná [viz podrobněji nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019, body 27-28; nebo z poslední doby např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 347/20 ze dne 12. 2. 2020, bod 7; usnesení sp. zn. II. ÚS 3342/19 ze dne 29. 10. 2019, body 4-5; usnesení sp. zn. I. ÚS 3104/19 ze dne 7. 10. 2019]. To platí i v projednávané věci, a ústavní stížnost proto musí být v této části odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Otázkou aktivní legitimace stěžovatelů k napadení předmětného výroku se v této situaci není třeba zabývat. Naopak v části směřující proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, ústavní stížnost splňuje předpoklady k věcnému projednání.
23. Napadený rozsudek krajského soudu byl - jak již bylo řečeno - ve výrocích II, III a IV zrušen Nejvyšším soudem. Jelikož Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí, není k projednání této části ústavní stížnosti příslušný ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697), bod 26]. Naopak v části směřující proti výroku I rozsudku krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu, že vlastníkem nemovitosti je město Mariánské Lázně, ústavní stížnost splňuje předpoklady k věcnému projednání (k otázce přípustnosti viz body 43-44 níže).
24. Ústavní soud se proto dále zabýval přezkumem výroku II rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, a výrokem I rozsudku krajského soudu, jímž bylo potvrzeno, že vlastníkem domu č. p. X2 je město Mariánské Lázně, tedy nikoliv stěžovatelé.
B. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem
25. Nejvyšší soud odmítl napadeným výrokem II dovolání stěžovatelů hned z několika důvodů. Ve vztahu k výroku I rozsudku krajského soudu odmítl dovolání stěžovatelů pro vady, neboť podle Nejvyššího soudu stěžovatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Ústavní soud se bude dále zabývat tím, zda při hodnocení této části dovolání jako vadného Nejvyšší soud nevybočil z ústavních mezí.
a) Obecné principy
26. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřené argumenty a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě tím, že by fakticky znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností obecného soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu
zaručenému v čl. 36 Listiny, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
27. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, je-li však tato možnost garantována zákonem, nemůže se rozhodování o takovém mimořádném opravném prostředku ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Na rozhodování, zda dovolání splňuje předepsané náležitosti - tedy zda dovolatel dodržel zákonem stanovený postup při domáhání se svých práv u soudu - se tudíž vztahují požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 26].
28. Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu musí být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou upraveny v §237 a 238a tohoto zákona. Ustanovení §237 občanského soudního řádu vymezuje čtyři situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.
29. Uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přitom nelze ztotožňovat s vymezením důvodů dovolání. Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oproti tomu vymezení, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, spočívá ve vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu výše popsaným způsobem.
30. Podle již citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 32-33, je účelem této úpravy, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, což by mělo jednak umožnit samotným dovolatelům lépe zvážit, zda je vůbec podání dovolání namístě, jednak zvýšit kvalitu dovolání. Tím má být přispěno rovněž k zefektivnění činnosti Nejvyššího soudu. Ústavní soud v citovaném stanovisku pléna dospěl k závěru, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (tamtéž, výrok 1 a bod 38). Při hodnocení, zda dovolání splňuje tuto obsahovou náležitost, však ze strany Nejvyššího soudu k porušení práva na soudní ochranu dojít může (tamtéž, bod 42).
31. Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 dospěl mimo jiné k závěru, že ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (výrok 3. a body 43-44).
32. Porušení základních práv stěžovatelů pak Ústavní soud konstantně shledává také tehdy, odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, kterými netrpělo [nálezy sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779), sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323) nebo sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375)].
33. Za vadu dovolání nelze považovat, je-li v dovolání uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti, avšak Nejvyšší soud má na tuto otázku jiný názor (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36). Obdobně není vadou dovolání, pokud Nejvyšší soud bude oproti dovolateli zastávat názor, že jím předložená právní otázka, ohledně které vymezuje přípustnost dovolání, nebyla ve skutečnosti odvolacím soudem řešena, případně, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (tamtéž, bod 45).
34. Ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení musí být z dovolání seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251), body 17-19; nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 22; sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 28/88 SbNU 411), bod 27]. Požadovat nelze ani to, aby judikatura Nejvyššího soudu byla specifikována uváděním konkrétních spisových značek rozhodnutí [nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), body 23-24]. V případě pochybností o splnění předmětné náležitosti dovolání je Nejvyšší soud povinen postupovat vstřícně k právu dovolatele na soudní ochranu, neboli ve prospěch umožnění přístupu k soudu [nález sp. zn. III. ÚS 2288/16 ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)].
35. Ústavní soud přitom při přezkumu závěru Nejvyššího soudu, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, není vázán argumenty stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti [nález sp. zn. I. ÚS 2869/17 ze dne 14. 5. 2018 (N 89/89 SbNU 343), bod 15].
b) Aplikace na projednávanou věc
36. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou Nejvyššího soudu, že stěžovatelé ani v ústavní stížnosti neargumentují tím, že by jejich dovolání ve skutečnosti obsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti. Stěžovatelé totiž tvrdí, že jejich dovolání obsahovalo "otázky ve smyslu §237 o. s. ř." a dále rozvádějí, o jaké otázky dle jejich názoru šlo. Stěžovatelé tedy vznesli námitky proti závěru, že jejich dovolání nesplnilo stanovené náležitosti. Jejich konkrétní argumentací pak není Ústavní soud vázán (bod 35 výše).
37. Stěžovatelé ve svém dovolání mimo jiné brojili proti závěru krajského soudu, že náhrada poskytnutá strýci D. L. dle mezivládních dohod v rozsahu jedné čtvrtiny majetku v Mariánských Lázních nemůže mít vliv "na přiznání restitučního nároku, a to ani v oné 1/4 odškodněného majetku". Nejvyšší soud vyložil dovolání stěžovatelů tak, že se tato jejich argumentace týká pouze výroku II rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti města Mariánské Lázně uzavřít s D. L. dohodu o vydání předmětné nemovitosti, a že nesměřuje proti výroku I tohoto rozsudku, podle něhož je vlastníkem nemovitosti město Mariánské Lázně, a nikoliv stěžovatelé. Takové posouzení však neobstojí.
38. Svým dovoláním stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Ve své argumentaci vycházejí z toho, že by se náhrada přiznaná strýci D. L. měla zohlednit i při rozhodování o vlastnictví předmětné nemovitosti, poukazují totiž na to, že krajský soud "překročil rámec restitučního nároku", a tím způsobil stěžovatelům jako dobrověrným nabyvatelům a vlastníkům nemovitosti "další křivdu". Byť si lze představit i preciznější formulace, lze z obsahu dovolání dovodit, že stěžovatelé brojí v této části proti tomu, že za účelem uspokojení nároku D. L. bylo za vlastníka celé nemovitosti určeno město Mariánské Lázně, a že stěžovatelům nezůstane žádný spoluvlastnický podíl na nemovitosti, i kdyby nebyla nemovitost D. L. vydána celá kvůli náhradě poskytnuté jeho strýci dle mezivládních dohod. Jinak vyjádřeno, stěžovatelé tedy namítají, že náhrada poskytnutá dle mezivládních dohod z roku 1949 a 1982 strýci D. L. se nepromítne pouze do velikosti podílu, ohledně kterého bude městu Mariánské Lázně uložena povinnost uzavřít s D. L. dohodu o vydání, nýbrž i do aplikace blokačního ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích - tedy do posouzení, v jakém rozsahu je neplatný převod nemovitosti na stěžovatele a v jakém rozsahu zůstalo město Mariánské Lázně vlastníkem nemovitosti. Nejvyšší soud tak vyložil tuto část dovolání v rozporu s jejím obsahem a způsobem nepříznivým pro stěžovatele, když dovodil, že se netýká výroku I rozsudku krajského soudu o určení vlastnictví nemovitosti.
39. V části směřující proti výroku I rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelé ovšem v předmětné části dovolání dostatečně vymezili, v čem spatřují jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu. Uvedli totiž, že krajským soudem provedené hodnocení otázky vlivu poskytnuté náhrady dle mezivládních dohod na rozsah "restitučního nároku" - kterým je s ohledem na obsah dovolání třeba rozumět i rozsah aplikace blokačního ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích - považují za rozporné s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterou specifikovali třemi rozhodnutími. Z toho vyplývá, že se dle jejich názoru krajský soud při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 pak lze přípustnost dovolání vymezit i odkazem na judikaturu Ústavního soudu; viz výrok pod bodem 3 a body 43-44 stanoviska). Na žádnou další vadu této části dovolání Nejvyšší soud nepoukázal a ani Ústavní soud ji nezjistil.
40. Neobstojí tedy postup Nejvyššího soudu, který výše uvedenou část dovolání vyložil v rozporu s obsahem tak, že směřuje proti výroku II rozsudku krajského soudu, a nikoliv proti výroku I. Ačkoliv stěžovatelé výše uvedenou částí dovolání řádně napadli výrok I rozsudku krajského soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a odmítl tedy tuto část dovolání pro vady. Nejvyšší soud tedy odmítl tuto část dovolání pro vadu, kterou dovolání netrpělo. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vadu, kterou ve skutečnosti netrpělo, dochází tím k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. To nastalo i v projednávaném případě, a Nejvyšší soud tedy výrokem II porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu.
41. Stěžovatelé v dovolacím řízení řádně uplatnili námitku nesprávné aplikace blokačního ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích z důvodů vyložených výše, a v tomto ohledu se lze jejich věcí dále zabývat. Zbylé námitky budou mít stěžovatelé možnost uplatnit v řízení před obecnými soudy.
C. Rozhodnutí o vlastnictví nemovitosti
42. Krajský soud napadeným výrokem I potvrdil rozhodnutí okresního soudu v části, podle níž je vlastníkem nemovitosti město Mariánské Lázně, tedy nikoliv stěžovatelé. Na nemovitost se totiž vztahovalo blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož povinná osoba nemohla věci podléhající vydání převést do vlastnictví jiného; takový právní úkon byl neplatný. Krajský soud dospěl k závěru, že uvedený hmotněprávní zákaz nakládání s nemovitostí trvá, dokud trvá hmotněprávní restituční nárok. Proto tím, že město Mariánské Lázně převedlo vlastnictví domu č. p. X2 na jednu z nájemnic a ta posléze na stěžovatele, bylo předmětné ustanovení porušeno, byť v té době byl spor o vydání nemovitosti pravomocně skončen a probíhalo pouze řízení o ústavní stížnosti. Vlastníkem nemovitosti proto zůstalo město Mariánské Lázně jako povinná osoba. Na těchto úvahách krajského soudu nic nezměnilo zjištění, že strýc D. L. obdržel náhrady za jednu čtvrtinu nemovitosti na základě mezivládních dohod z roku 1949 a 1982.
a) Přípustnost této části ústavní stížnosti
43. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda je ústavní stížnost v části směřující proti výroku I rozsudku krajského soudu o určení vlastnictví přípustná. Dovolání stěžovatelů totiž bylo v této části - nesprávně - odmítnuto pro vady. Obecně přitom platí, že odmítne-li Nejvyšší soud nesprávně dovolání pro vady, kterými netrpělo, je zrušením takového rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovateli vytvořen procesní prostor pro ochranu jeho práv uvnitř soustavy obecných soudů. Proto není v zásadě důvod, aby Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 63). Takový postup je nicméně možný "ve zcela výjimečných případech, v nichž to vyžaduje zájem na efektivní ochraně základních práv" (tamtéž, bod 64).
44. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je namístě uplatnit tento mimořádný postup. Otázka výkladu §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je otázkou ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení, kterou může zodpovědět Ústavní soud, a nikoliv výlučně otázkou výkladu podústavního práva. Nejvyšší soud svým procesním postupem, spočívajícím v obsahovém hodnocení dovolání, nastínil rovněž svůj meritorní náhled na předmětnou problematiku, tedy že náhrady poskytnuté dle mezivládních dohod nemají vliv na uplatnění blokačního ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nepromítnou se tedy do posouzení platnosti převodů předmětné nemovitosti a do hodnocení, kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti. Konečně, soudní spor, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, byl D. L. zahájen již před více než dvaceti lety. Není proto namístě přispívat k dalšímu prodlužování řízení před obecnými soudy, k němuž by vrácení části věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání přispělo.
b) Vlastní přezkum
45. Ústavní soud se v projednávaném případě již nezabýval tím, zda je restituce přípustná, neboť tato otázka byla v projednávaném případě vyřešena nálezem sp. zn. I. ÚS 254/2000, citovaným výše, podle něhož lze restituci "v tomto konkrétním případě pokládat za možnou"; tímto nálezem je Ústavní soud vázán. Z hlediska věci samé se pak Ústavní soud zabýval pouze námitkou, že blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích by nemělo být aplikováno ve vztahu k domu č. p. X2 jako celku, ale pouze na podíl, který bude následně vydán oprávněné osobě. Tato námitka totiž byla řádně uplatněna v dovolání, přičemž Nejvyšší soud při hodnocení této části dovolání vybočil z ústavních mezí, jak již bylo vyloženo. Další námitky budou účastníci řízení moci uplatnit v řízení před obecnými soudy.
46. Krajský soud vycházel v napadeném rozsudku z toho, že D. L. má restituční nárok na vydání celého domu č. p. X2. Rozsah tohoto restitučního nároku dle krajského soudu neměl být snížen o náhradu za jednu čtvrtinu nemovitosti, kterou obdržel jeho strýc na základě mezivládních dohod z roku 1949 a 1982. Krajský soud za těchto okolností považoval převod celého domu č. p. X2 za rozporný s blokačním ustanovením §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Za vlastníka nemovitosti určil město Mariánské Lázně jako povinnou osobu, která ji měla celou vydat D. L. jako oprávněné osobě. Nejvyšší soud nicméně dovodil, že náhrada poskytnutá dle mezivládních dohod se promítne do rozsahu restitučního nároku, tedy že podíl vydávaný D. L. bude o tuto náhradu snížen. Nejvyšší soud ovšem nezasáhl do rozsudku krajského soudu, pokud jde o to, že převody domu č. p. X2 jsou neplatné pro porušení blokačního ustanovení, a celá nemovitost je tedy ve vlastnictví města Mariánské Lázně. Stěžovatelům tedy nezůstane žádný spoluvlastnický podíl na domu č. p. X2 pro porušení blokačního ustanovení při jeho převodu, ačkoliv dle Nejvyššího soudu nemá být tato nemovitost jako celek vydána D. L.
47. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že ačkoliv mezivládní náhradové dohody nejsou a ani nebyly součástí československého a později českého právního řádu, lze přihlížet k náhradám podle těchto dohod poskytnutých v řízeních o restituci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Účelem tohoto zákona je totiž zmírnění některých majetkových křivd. Jestliže však došlo ke zmírnění majetkové křivdy jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, byl tím účel zákona o mimosoudních rehabilitacích naplněn. Za těchto okolností proto nelze "ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona [o mimosoudních rehabilitacích] spatřovat rysy protiústavnosti" [nález sp. zn. I. ÚS 306/01 ze dne 16. 7. 2002 (N 90/27 SbNU 65); obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01 ze dne 23. 7. 2002 (U 23/27 SbNU 283); usnesení sp. zn. I. ÚS 4035/16 ze dne 22. 2. 2017, bod 9; usnesení sp. zn. III. ÚS 2585/15 ze dne 8. 3. 2016, body 16-18]. Přihlédnutí k poskytnutým náhradám je pak dle dosavadní judikatury Ústavního soudu možnost, ale nikoliv povinnost [usnesení sp. zn. II. ÚS 2518/07 ze dne 28. 2. 2008; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2963/08 ze dne 12. 5. 2009].
48. Nejvyšší soud a krajský soud dovodily, že restituční nárok D. L. není omezen na podíl na nemovitosti, který by mu jako dědici připadl, ale že se s ohledem na úpravu v §3 a §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích může domáhat celé věci. Podle obecných soudů přitom byla strýci D. L. poskytnuta dle mezivládních dohod rovněž náhrada za čtvrtinu domu č. p. X2. Dle Nejvyššího soudu je třeba tuto náhradu promítnout do restitučního nároku D. L., tedy umenšit podíl na nemovitosti, který mu může být vydán. Tento závěr nevybočuje z judikatury Ústavního soudu citované výše, podle níž v rozsahu poskytnutí náhrad dle mezivládních dohod došlo k odstranění majetkové křivdy jiným způsobem, a tedy ani z mezí ústavnosti.
49. Jádrem projednávané věci je otázka, zda se tato náhrada poskytnutá dle mezivládních dohod promítne nejen do rozsahu restitučního nároku, ale rovněž do aplikace blokačního ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. To stanoví, že ode dne účinnosti zákona povinná osoba nemůže věci, které jsou předmětem restituce, ani jejich součásti a příslušenství "převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné." Toto ustanovení omezuje možnost povinné osoby disponovat s věcí v jejím vlastnictví a rovněž umožňuje zasáhnout do majetku těch, na které je v rozporu s daným ustanovením převedeno vlastnické právo k věci, jež je předmětem restituce.
50. Rozhodnutím krajského soudu, který na základě aplikace tohoto blokačního ustanovení určil, že vlastníkem předmětné nemovitosti je město Mariánské Lázně, bylo zasaženo do majetku stěžovatelů. Bez ohledu na to, zda z hlediska podústavního práva stěžovatelé platně nabyli vlastnické právo k předmětné nemovitosti, totiž nemovitost, kterou stěžovatelé dlouhodobě užívali, představuje jejich majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se zabýval tím, zda má tento zásah zákonný základ, sleduje legitimní cíl a je ve vztahu k němu proporcionální, tedy vhodný, potřebný a přiměřený v užším smyslu [viz již nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)].
51. Popsaný zásah má zákonný základ v již citovaném blokačním ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Blokace dispozic s majetkem, na níž se vztahuje restituční nárok, byla dle judikatury Ústavního soudu "koncipována až do doby pravomocného rozhodnutí o restitučním nároku fyzické osoby" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 536/98 ze dne 8. 2. 2000 (N 21/17 SbNU 153); nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3247/13 ze dne 5. 5. 2015 (N 86/77 SbNU 259), bod 36]. V situaci, kdy je pravomocné rozhodnutí posléze zrušeno v dovolacím řízení či v řízení o ústavní stížnosti, nicméně platí, že působení blokačního ustanovení (jakožto ustanovení hmotněprávního) vydáním pravomocného a posléze zrušeného rozhodnutí neskončilo. Jinak řečeno, blokační ustanovení se uplatní i ve vztahu k dispozicím, k nimž v mezidobí došlo. Ačkoliv tedy bylo vlastnické právo k domu č. p. X2 na stěžovatele převedeno v době, kdy byl spor o restituční nárok pravomocně skončen a probíhalo pouze řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na zrušení předchozích pravomocných rozhodnutí Ústavním soudem se blokační ustanovení vztahovalo i na do té doby uskutečněné převody domu č. p. X2, včetně převodu na stěžovatele.
52. Blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je součástí restituční právní úpravy. Ve vztahu k restitucím Ústavní soud ustáleně judikuje, že navracení majetku původním vlastníkům, případně jejich právním nástupcům, je vedeno snahou demokratického právního státu zmírnit některé dřívější majetkové křivdy, a představuje tudíž legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3247/13 ze dne 5. 5. 2015 (N 86/77 SbNU 259), bod 28]. Vzhledem ke smyslu a účelu restitučních zákonů, spočívajících ve snaze odčinit alespoň některé majetkové křivdy, třeba restituční nároky považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 77/03 ze dne 5. 8. 2004 (N 108/34 SbNU 129); nález sp. zn. IV. ÚS 310/99 ze dne 24. 5. 2000 (N 76/18 SbNU 163); nález sp. zn. IV. ÚS 195/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 161/9 SbNU 389)].
53. Blokační ustanovení sleduje tento legitimní cíl spočívající v nápravě křivd. Zamezuje totiž povinným osobám v tom, aby se vyhnuli vydání věci převodem vlastnického práva k ní. Dojde-li k porušení blokačního ustanovení, lze se domáhat určení, že povinná osoba je stále vlastníkem věci, neboť úkony, jimiž došlo k převodu vlastnického práva, jsou neplatné. Pouze na povinné osobě se přitom oprávněné osoba může domáhat vydání věci. Dané ustanovení je tak jeden z právních nástrojů, který zajišťuje oprávněným osobám možnost domoci se svého nároku, a jde tak o vhodný prostředek k dosažení cíle spočívajícího ve zmírnění křivd.
54. Tam, kde věc nebude vydána celá, neboť na základě křivdy, jíž má restituce zmírnit, již byla poskytnuta náhrada dle mezivládních dohod, však není potřebné, aby bylo bráněno převodům věci jako celku či aby byl stižen neplatností převod celé věci. K dosažení legitimního cíle totiž postačí, je-li jako neplatný posouzen převod takového podílu na věci, který má být vydán oprávněné osobě.
55. Skutečnost, že není potřebné bránit převodům věci jako celku či tyto převody posléze hodnotit jako neplatné, má-li být vydán jen podíl na věci, vynikne zvláště tam, kde by na základě mezivládních dohod byla poskytnuta náhrada za nadpoloviční podíl na věci. Zjevně by nebylo možné přijmout, aby bylo bráněno dispozicím například s tříčtvrtinovým podílem na věci jen kvůli zbývající čtvrtině, která může být předmětem restituce. Vzhledem k tomu, že takový zásah byl shledán nepotřebným, se již není důvod zabývat přiměřeností zásahu v užším smyslu.
56. Tento výklad nijak neohrožuje možnost oprávněných osob domoci se svých nároků, neboť zachovává neplatnost dispozic ohledně toho podílu na věci, který je předmětem restituce. Je pravda, že povinné osoby nemusejí vědět, v jakém rozsahu byly náhrady dle mezivládních dohod poskytnuty, a nemusí tak být zřejmé, v jakém rozsahu se na věc v jejich vlastnictví vztahuje blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ve vztahu k povinným osobám, jakož i k osobám, jež od nich věc nabyly v rozporu s blokačním ustanovením, jde nicméně o výklad příznivější k možnostem disponovat či nabýt podíl na věci, jehož se restituce netýká, a v konečném důsledku tedy vstřícnější k ochraně jejich majetkových práv.
57. Tyto úvahy nic nemění na tom, že zde může být dán jiný důvod neplatnosti smluv, jimiž došlo k dispozici s věcmi, jež jsou zčásti předmětem restituce. Zejména to platí, jde-li o spory mezi povinnými osobami a těmi, na něž byla věc částečně podléhající restituci převedena, případně mezi stranami pozdějších smluv o převodu takové věci.
58. Vede-li zjištění, že došlo k částečnému uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhrady dle mezivládních dohod, k omezení rozsahu restitučního nároku, je třeba obdobně omezit rozsah uplatnění blokačního ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, že jako neplatné podle tohoto ustanovení budou posouzeny dispozice jen s takovým podílem na věci, na který se vztahuje restituční nárok. Zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny je totiž potřebný pouze v rozsahu podílu na věci, který má být podle restitučních předpisů vydán oprávněné osobě.
59. V projednávané věci určil krajský soud napadeným výrokem I za vlastníka věci město Mariánské Lázně, neboť k převodu vlastnického práva na stěžovatele došlo v rozporu s blokačním ustanovením §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jelikož však došlo k částečnému uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhrady dle mezivládní dohody, a dům č. p. X2 tak nebude dle závěrů Nejvyššího soudu vydáván celý, je třeba, aby byl tento závěr promítnut i do hodnocení platnosti převodu vlastnického práva k této nemovitosti na stěžovatele. Platí proto, že tento převod je neplatný dle §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích jen v rozsahu podílu, který bude vydáván oprávněné osobě. Aplikace tohoto blokačního ustanovení tak nemůže být důvodem k tomu, aby byli stěžovatelé zbaveni i zbývajícího vlastnického podílu, který nebude předmětem restituce. Z těchto důvodů došlo napadeným výrokem I rozsudku krajského soudu k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
60. Zbylými námitkami se Ústavní soud nezabýval, neboť je mohou stěžovatelé i vedlejší účastníci uplatnit před obecnými soudy v dalším řízení.
D. Závěr
61. Výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a výrokem I rozsudku krajského soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto zčásti vyhověl ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil.
62. V části směřující proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, a proto ji Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výrokům II, III a IV rozsudku krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť není k jejímu projednání příslušný ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu