ECLI:CZ:US:2020:2.US.1407.20.1
sp. zn. II. ÚS 1407/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Němečka, zastoupeného Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, pobočka Žižkova 498, Trutnov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2020 č. j. 26 Co 348/2019-100, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Simony Piskáčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke konkrétně uvedeným nemovitostem v obci a k. ú. Dvůr Králové nad Labem zapsaných na LV č. X1. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2019 č. j. 19 C 329/2018-63 rozhodl výrokem I. o zastavení řízení o vzájemném návrhu Simony Piskáčkové (dále jen "žalovaná"), výrokem II. zrušil spoluvlastnictví k nemovitým věcem a přikázal je do vlastnictví stěžovatele, výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost vyplatit žalované náhradu ve výši 495 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 104 029,90 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok V.) a na náhradě nákladů řízení České republice na účet okresního soudu 5 825 Kč (výrok VI.).
3. Proti výrokům V. a VI. rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání, v němž nesouhlasila s povinností nahradit stěžovateli náklady řízení, neboť se jednalo o vypořádání spoluvlastnictví, kdy každému se dostane rozhodnutím soudu to, co mu náleží. Tvrdila, že okresní soud posuzoval úspěch stěžovatele ve věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, aniž by zohlednil všechny důležité skutečnosti. Návrh na odklad vypořádání spoluvlastnictví do konce roku 2019 vzala žalovaná zpět s ohledem na to, že požadovaná ochranná lhůta skoro uplynula v době rozhodování okresního soudu a navrhla uplatnit moderační právo dle §150 občanského soudního řádu při rozhodování o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Krajský soud usnesením ze dne 5. 3. 2020 č. j. 26 Co 348/2019-100 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že výrokem I. žalované uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 3 993 Kč a zároveň rozhodl, že jsou stěžovatel i žalovaná povinni zaplatit státu České republice každý 2 650 Kč na účet okresního soudu. Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovatel musí zaplatit žalované 2 950 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci usnesení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o nákladech řízení jen po mechanickém výkladu zásad řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tzv. iudicium duplex. Stěžovatel poukázal na jednání žalované před podáním žaloby, které opakovaně poslal předžalobní upomínku s návrhem, ať uzavře kupní smlouvu dle jí nastavených podmínek, ale nekonáním žalované došlo ke zbytečnému soudnímu řízení. Stěžovatel považuje za značně nespravedlivé to, aby přesto, že soudní spor ani jeho délku nezapříčinil, nesl sankci v podobě nákladů řízení. Dále poukázal na to, že krajský soud v odůvodnění usnesení sice argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, ale rozhodnutí o nákladech řízení neodpovídalo všem komplexním okolnostem posuzované věci, neboť žalované - přestože nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele - nebyla uložena povinnost hradit náklady řízení stěžovatele. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (z 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11; z 6. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2904/16; z 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18; z 28. 5.2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10; z 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15; z 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03) a navrhl, aby nálezem bylo zrušeno napadené rozhodnutí pro jeho rozpor s právem na soudní ochranu.
II.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jež byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu!), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud rozhodl podle §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.
III.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud není součástí soustavy soudů dle čl. 91 odst. 1 Ústavy a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo [srov. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51); nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
9. Ústavní soud totiž na základě argumentace stěžovatele a její konfrontace s obsahem napadeného soudního rozhodnutí neshledal žádné pochybnosti ústavněprávní povahy ohledně rozhodnutí o nákladech řízení. Krajský soud vycházel z konkrétních okolností této věci a svoje závěry rovněž řádně a dostatečně přesvědčivě odůvodnil ve shodě s §169 občanského soudního řádu, na který lze pro jeho správnost odkázat.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že ústavní stížnost je jen nesouhlasem s rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení, ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva. Ústavní soud nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v tom, že odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odlišně od soudu prvního stupně. Ústavní soud předně zastává názor, že tím nedošlo k postupu rozpornému s judikaturou Ústavního soudu a nálezem ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19. V předmětném nálezu je zdůrazněno, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvat ve spoluvlastnictví. Základní právo na ochranu vlastnictví v článku 11 odst. 1 Listiny zahrnuje také právo přestat být vlastníkem (věc opustit či zcizit). Žádný ze spoluvlastníků nemůže být sankcionován pro svůj návrh na oddělení ze spoluvlastnictví, zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Z procesního hlediska představuje řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tzv. iudicium duplex, kdy žalobu může podat kterýkoli ze spoluvlastníků a soud není jejich žalobním návrhem vázán.
11. V odůvodnění usnesení krajský soud zdůraznil, že spoluvlastníci, stěžovatel i žalovaná mají rovné postavení, bez ohledu kdo žalobu podal, soud není vázán návrhy účastníků a vydává konstitutivní rozhodnutí. Při rozhodování o nákladech řízení se jeví jako spravedlivé východisko, aby každý ze spoluvlastníků si nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady řízení jiného spoluvlastníka, ledaže by proto byly dány důvody hodné zvláštního zřetele.
12. Krajský soud při rozhodování vycházel z toho, že předmětem řízení bylo stejné ústavně chráněné vlastnické právo účastníků, kteří se shodli na způsobu vypořádání spoluvlastnictví, a přitom soud nebyl vázán jejich návrhem. Krajský soud dospěl k závěru, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ani neshledal zvláštní důvody pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení. A to se zřetelem k tomu, že žalované se nakonec dostal vyšší vypořádací podíl, než byl původně stěžovatelem navrhován.
13. Při rozhodování krajský soud nepřehlédl, že žalovaná dne 14. 1. 2019 podala také návrh na odklad zrušení spoluvlastnictví do konce roku 2019 do doby získání bytu, který vzala zpět dne 24. 10. 2019, přestože se jí nepodařilo získat jiné bydlení. Žalovaná zpětvzetím zavinila, že řízení o odklad muselo být zastaveno a je povinna žalobci nahradit náklady tohoto řízení dle §146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu. Krajský soud neshledal důvody pro aplikaci §150 občanského soudního řádu, neboť aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu jen výjimečně, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele a nelze přihlédnout jen k lepší majetkové situaci stěžovatele. Krajský soud rozhodl, že stěžovatel i žalovaná jsou dle §148 odst. 1 občanského soudního řádu povinni každý nahradit České republice na účet okresního soudu náklady státu. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení dle §224 odst. 1 občanského soudního řádu a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, když posoudil všechny důležité skutečnosti. Rozhodnutí je logickým ukončením celého soudního řízení, když krajský soud korigoval rozhodnutí okresního soudu s přihlédnutím k charakteru řízení. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a jeho závěry v tomto smyslu nejsou ani neudržitelné, ani ústavně nepřijatelné. Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu není v jeho věci případná.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu