ECLI:CZ:US:2020:2.US.1575.20.1
sp. zn. II. ÚS 1575/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petry Píclové, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019 č. j. 18 Co 300/2019-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. ledna 2019 č. j. 27 C 63/2017-57 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. dubna 2020 č. j. 27 C 63/2017-92, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a společnosti Deutsche Lufthansa Aktiengesellschaft, sídlem Gablenz-Strasse 2-6, Kolín nad Rýnem, Německo, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 18 Co 300/2019-87 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 18 Co 300/2019-87 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované společnosti Deutsche Lufthansa Aktiengesellschaft zaplacení 600 Eur s příslušenstvím jako kompenzaci za zrušený let podle čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení").
3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že stěžovatelka měla u žalované rezervovaný letecký spoj, který byl zrušen a nahrazen jiným spojem, v důsledku čehož stěžovatelka dorazila do cílové destinace se zpožděním. Sporu nebylo ani ohledně toho, že důvodem zpoždění byla stávka pilotů žalované. Žalovaná v této stávce spatřovala mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení (vylučující povinnost nahradit škodu), stěžovatelka nikoli. Obvodní soud pro Prahu 6 se ztotožnil s žalovanou a ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Zároveň městský soud stěžovatelku poučil, že dovolání není přípustné.
4. Stěžovatelka namítá, že nelze jakoukoli stávku automaticky považovat za mimořádnou okolnost, neboť je údajně potřeba rozlišovat mezi stávkou personálu letiště a stávku zaměstnanců leteckého dopravce. Pouze v prvním případě totiž údajně letecký dopravce nemá možnost takovou situaci ovlivnit. Dále stěžovatelka namítá, že předmětná otázka dosud nebyla vyjasněna judikaturou Soudního dvora Evropské unie, pročež byl městský soud povinen podat předběžnou otázku.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
6. Městský soud v Praze rozebral důvody, pro které shledal žalobu stěžovatelky nedůvodnou. Uvedl dále, že si je vědom nálezů Ústavního soudu (vydaných po napadeném rozhodnutí), dle kterých ve skutkově a právně obdobných věcech měli být účastníci poučeni, že dovolání přípustné je, pročež očekává, že se Ústavní soud bude zabývat právě touto otázkou, a to navzdory tomu, že ji stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nevznesla.
7. Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
8. Společnost Deutsche Lufthansa Aktiengesellschaft uvedla, že závěry napadených rozsudků jsou v souladu s ustálenou výkladovou praxí Soudního dvora Evropské unie i národních soudů, přičemž ani nebyl důvod pokládat Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Ústavní stížnost nadto vedlejší účastnice shledává nepřípustnou s ohledem na bagatelní výši předmětu sporu.
9. Ústavní soud rozhodl podle §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - v rozsahu, jímž je napadán rozsudek Městského soudu v Praze - přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval tím, že stěžovatelka v souladu s poučením odvolacího soudu nepodala dovolání. Dle městského soudu totiž nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jelikož předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, považoval dovolání za nepřípustné.
12. Ústavní soud ovšem v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 291/20 ze dne 31. 3. 2020 či sp. zn. IV. ÚS 2397/19 ze dne 31. 3. 2020 dovodil, že dovolání přípustné (minimálně do okamžiku, než Nejvyšší soud předloží opačnou argumentaci) v těchto případech je. Dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, ledaže jde (mimo jiné) o vztahy ze spotřebitelských smluv. Jak přitom Ústavní soud v citovaných nálezech uvedl, považuje pojem "vztahy ze spotřebitelských smluv" za natolik široký, že umožňuje zahrnout nejen právní vztahy založené přímo spotřebitelskou smlouvou, ale také právní vztahy založené na základě právního předpisu, jestliže se jejich vznik odvíjí od spotřebitelské smlouvy, a to i když bude uplatněný nárok dán vůči osobě, která nebyla smluvní stranou této spotřebitelské smlouvy.
13. V případě stěžovatelky byl žalobou uplatněn nárok na náhradu za zrušení letu, který má svůj základ v přímo použitelném předpisu Evropské unie, podmínkou jeho vzniku však je smluvní vztah typicky mezi cestujícím a provozujícím leteckým dopravcem, jehož obsahem je závazek provést let specifikovaný prostřednictvím rezervace letenky, nebo mezi cestujícím a jiným subjektem, jenž se zavázal zprostředkovat provedení tohoto letu u provozujícího leteckého dopravce. Existenci smlouvy výslovně předpokládá i čl. 3 odst. 5 nařízení č. 261/2004, podle něhož jestliže provozující letecký dopravce nemá smlouvu s cestujícím a plní povinnosti podle tohoto nařízení, má se za to, že jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela smlouvu s tímto cestujícím. Z napadených rozsudků se podává, že takováto smlouva byla v případě stěžovatelky uzavřena. Ústavní soud zároveň nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelka měla při uplatňování nároků vůči žalované postavení spotřebitele. Je tak opodstatněn závěr, že u uplatněného nároku o vztahy ze spotřebitelské smlouvy šlo.
14. Nepodáním dovolání tedy došlo k nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení o nepřípustnosti dovolání ze strany městského soudu má nicméně, jak je uvedeno ve výše citovaných nálezech, za následek přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, byť materiálně je omezena na přezkum důsledků chybného poučení.
15. Ústavní stížnost je naopak nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku obvodního soudu. Skutečnost, že stěžovatelka nepodala dovolání, má za následek, že zatím nebyly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Bude-li ústavní stížnost vůči rozsudku městského soudu shledána důvodnou, otevře se tím stěžovatelce cesta k podání dovolání. V případě zamítnutí dovolání, respektive jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost či pro nepřípustnost z důvodu nesplnění podmínek podle §237 občanského soudního řádu, pak bude moci podat novou ústavní stížnost, jež může směřovat i vůči rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
16. Vzhledem k argumentaci vedlejší účastnice je možné dodat, že výše předmětu sporu jako taková není relevantní okolností z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti (ledaže by její výše byla významná stran přípustnosti jiného opravného prostředku, který by bylo nutné před podáním ústavním stížnosti vyčerpat), nýbrž toliko z hlediska její důvodnosti.
IV.
Vlastní posouzení
17. Ústavní stížnost je - v části, kterou je napadán rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 300/2019-87 ze dne 20. 11. 2019 - důvodná.
18. Přípustnost dovolání, jak je rozebráno výše, nebyla vyloučena dle §238 občanského soudního řádu, nýbrž závisela na posouzení podmínek dle §237 občanského soudního řádu, jehož výsledek závisí na uvážení dovolacího soudu (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nesprávné poučení tak mělo za následek, že stěžovatelka nevyužila dovolání jako mimořádný opravný prostředek, kterým se mohla domoci ochrany proti tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Napadeným rozsudkem městského soudu proto bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Jde-li o vedlejší účastnicí namítanou nízkou hodnotu sporu, lze přisvědčit, že Ústavní soud v některých případech označil částky svou výší obdobné té, o kterou šlo nyní, za bagatelní. Ve výše citovaných nálezech, v nichž byla řešena takřka shodná problematika, ovšem přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí, ačkoli např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2397/19 šlo o částku dokonce ještě nižší. Jinými slovy, Ústavní soud navzdory relativně nízké hodnotě předmětu sporu považoval zásah způsobený chybným poučením v těchto sporech za dostatečně závažný na to, aby přistoupil k plnému meritornímu přezkumu. Na tom setrvává i nyní.
V.
Závěr
20. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 300/2019-87 ze dne 20. 11. 2019 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a toto rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části, kterou ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 63/2017-57 ze dne 29. 1. 2019, ji Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu