ECLI:CZ:US:2020:2.US.1576.20.1
sp. zn. II. ÚS 1576/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Věry Smolíkové, zastoupené JUDr. Petrou Veruňákovou, advokátkou se sídlem Na Stráži 1306/5, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. února 2020, č. j. 9 C 197/2019-36, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a Davida Tomana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti uvedla, že napadený rozsudek byl vydán dne 7. 2. 2014. Takový údaj však nevyplývá z přiložené kopie rozsudku odpovídajícího čísla jednacího, kde je uvedeno správné datum jeho vydání 7. 2. 2020. Toto datum ostatně stěžovatelka uvádí i na jiných místech ústavní stížnosti a jeví se jako logické ze spisové značky (9 C 197/2019) i ze skutkových okolností věci. Proto tento údaj v petitu Ústavní soud vyhodnotil jako chybu v psaní vzniklou nedopatřením a stěžovatelku k její opravě z důvodu procesní ekonomie nevyzýval.
II.
Shrnutí řízení před obecným soudem a argumentace stěžovatelky
2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. 2. 2020, č. j. 9 C 197/2019-36, zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení vystupoval jako žalovaný) o zaplacení částky 7 624 Kč (výrok I.), co do částky 718 Kč stěžovatelčině žalobě proti vedlejšímu účastníkovi vyhověl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. v poučení není odvolání proti rozsudku přípustné.
3. Předmětem řízení v částce 7 624 Kč, ohledně níž nebyla stěžovatelka úspěšná, byl spor o úhradu poměrné části výdajů na výměnu oken odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu vedlejšího účastníka na společných nemovitostech. Stěžovatelka výdaje uhradila v době, kdy nemovitosti vlastnila její matka (za jejího života a s jejím souhlasem). Následně matka stěžovatelky (a babička vedlejšího účastníka) zemřela a nemovitosti nabyli stěžovatelka a vedlejší účastník na základě pravomocného rozhodnutí soudu v dědickém řízení po zůstavitelce. Soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník není pasivně legitimován ve věci, neboť v době výměny oken ještě nebyl podílovým spoluvlastníkem nemovitostí. Částku, kterou stěžovatelka uhradila za výměnu oken do dne úmrtí zůstavitelky, je investicí do cizí nemovitosti, kterou měla jako pohledávku za zůstavitelkou uplatnit v dědickém řízení.
4. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí. Namítá, že soud nedůvodně upřednostnil ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka před její ochranou. Předmětná pohledávka není osobní povahy a k jejímu zániku nemohlo dojít smrtí zůstavitelky ani jejím neuplatněním v dědickém řízení. Podle jejího názoru ke dni smrti zůstavitelky dluhy přešly na dědice, kteří za ně odpovídají.
III.
Vlastní posouzení
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásady spravedlivého procesu nutno uplatňovat v jakémkoli soudním řízení, v němž je rozhodováno o subjektivních právech a povinnostech jednotlivců. Pro celkové hodnocení, zda případná pochybení obecných soudů měla za následek porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ovšem může mít vliv i předmět takovéhoto řízení. Je-li jím totiž bagatelní částka, tedy jde-li o bagatelní věc, v jejímž případě zákon vylučuje co i jen možnost podání odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), pak se obecně předpokládá, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)], nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné obecným soudem provedené meritorní posouzení bagatelní věci Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení věci výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby mohlo být ústavně konformního výkladu, a použití tzv. podústavního práva, dosaženo bez zásahu Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17).
8. Z hlediska ústavněprávního přezkumu jde ve věci o posouzení pasivní legitimace žalovaného k vypořádání investice jiného dědice do zůstavitelova majetku za života zůstavitele po skončení dědického řízení, tedy výlučně o výklad a použití tzv. podústavního práva, k čemuž jsou povolány především obecné soudy. Částka, v níž stěžovatelka nebyla úspěšná (7 624 Kč), je bagatelní a tudíž se ve věci stěžovatelky uplatní výše uvedená východiska. Z napadeného rozsudku zároveň není patrný žádný exces, který by činil toto rozhodnutí vybočujícím ze zásad spravedlivého procesu. S ohledem na tyto skutečnosti tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani na ochranu jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k výroku o nákladech řízení, jenž odpovídá jeho výsledku.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné. Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu