infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.08.2020, sp. zn. II. ÚS 1605/20 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.1605.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.1605.20.1
sp. zn. II. ÚS 1605/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K. Š., právně zastoupeného Mgr. Bc Lukášem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2020 č. j. 18 Co 74/2020-70 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 3. 2020 sp. zn. 24 Nc 3004/2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o předběžném opatření. 2. Napadeným usnesením soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, jímž umístil nezletilé děti (dvojčata) stěžovatele do ústavní péče. Došlo k tomu na návrh orgánu sociálně právní ochrany dětí, jehož důvodem byla skutečnost, že u nezletilých dvojčat byla zjištěna poranění, která si nemohla způsobit sama a v důsledku lékařských zpráv existuje podezření, že mohlo dojít k cizímu zavinění. K rozhodnutí o předání nezletilých do péče Krajského dětského domova pro děti do 3 let dospěl soud i po uvážení sdělení navrhovatele, že nedoporučuje předání nezletilých do péče prarodičů, kteří o zdravotním stavu nezletilých byli informováni a nečinili příslušné kroky. Současně v blízkém okolí bydliště rodičů nezletilých nejsou dostupní v úvahu přicházející pěstouni. Krajský dětský domov pro děti do 3 let je zařízení rodičům dostupné, kde budou moci nezletilé pravidelně navštěvovat a udržovat s nimi potřebný kontakt do doby, než procesní stav věci bude umožňovat jiný způsob řešení. S ohledem na nejasnou povahu dosavadních zranění soud současně rozhodl o styku rodičů s nezletilými za asistence pracovníků domova. 3. Proti usnesení soudu prvního stupně podali stěžovatel i matka dětí odvolání. Odvolací soud však napadené usnesení potvrdil. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že takový formalistický postup není na místě u natolik zásadního rozhodnutí, jakým je svěření šestiměsíčních nezletilých do ústavní péče v situaci, kdy všichni rodinní příslušníci jsou bezúhonní. Tím spíše pak v době vyhlášeného nouzového stavu, který po dobu několika týdnů znemožňoval výkon práva rodičů na styk s dětmi. Stěžovatel má za to, že pokud OSPOD řádně neplní svou funkci - ochranu nejlepších zájmů nezletilých - měly by soudy (obou stupňů) tuto skutečnost reflektovat a reagovat na ní svou aktivitou a svým hodnocením v rámci své rozhodovací činnosti, a nikoliv pouze nekriticky přijímat jeho tvrzení. Možnosti umístění nezletilých do péče prarodičů se měly dle názoru stěžovatele soudy obou stupňů zabývat ex lege, a to i svou aktivitou, která zde však nebyla vyvinuta žádná. Došlo pouze k nekritickému přijetí velmi stručného tvrzení OSPOD. 4. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 6. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno. 7. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15]. 8. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. 9. Závěry obou soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. 10. Po přezkumu obou napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti, směřující proti nařízenému předběžnému opatření, nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů ve věci samé. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. srpna 2020 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.1605.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1605/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 8. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 6. 2020
Datum zpřístupnění 3. 9. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 292/2013 Sb., §452
  • 89/2012 Sb., §924
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstřík předběžné opatření
dítě
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1605-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 113024
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-09-06