ECLI:CZ:US:2020:2.US.1654.20.1
sp. zn. II. ÚS 1654/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Josefa Cingroše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Bohunická 728/24a, Brno - Horní Heršpice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem Krkoškova 2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 175/2019-695 ze dne 30. 3. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva stanovená v čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V posuzované věci stěžovatel prováděl exekuci nařízenou exekučním soudem v roce 2009. K návrhu oprávněného na zastavení exekuce zdůvodněnému tím, že mezi oprávněným a povinnou došlo k narovnání a novému uspořádání právních vztahů, stěžovatel usnesením č. j. 009 EX 3009/09-673 ze dne 18. 3. 2019 zastavil exekuci (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok II.) a že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi (tj. stěžovateli) na náhradě nákladů exekuce 18 222,60 Kč. Stěžovatel shledal, že zastavení exekuce zavinil oprávněný, pročež je též povinen nahradit náklady exekuce. V exekučním řízení bylo po povinné dosud vymoženo 216 011,99 Kč na pohledávku oprávněného a 58 220,80 Kč na náklady soudního exekutora na základě předchozích příkazů k úhradě nákladů exekuce; v průběhu exekuce došlo navíc k postoupení vymáhané pohledávky za úplatu ve výši 142 000 Kč. Výši nákladů exekuce, k níž oprávněného zavázal, stěžovatel určil ze základu představovaného výší postupní úplaty poníženou o částku dalších úhrad na pohledávku oprávněné, k nimž došlo po postoupení pohledávky (v celkové výši 41 605,58 Kč).
3. K odvolání oprávněného proti výroku III. usnesení stěžovatele o nákladech exekuce Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení stěžovatele ve výroku III. tak, že oprávněný je povinen nahradit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 54 026,50 Kč; a dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud neshledal důvodným odvolání oprávněného, který namítal, že k dohodě o narovnání došlo s ohledem na nemajetnost povinné a že v jiném exekučním řízení povinné byla exekuce zastavena, aniž byla soudnímu exekutorovi přiznána náhrada nákladů exekuce; krajský soud naopak shledal, že stěžovateli náleží náhrada nákladů exekuce, k níž je povinen oprávněný, neboť na jeho straně leží procesní zavinění na zastavení exekuce. Krajský soud se ovšem neztotožnil s výší nákladů exekuce určenou stěžovatelem. Uvedl, že "[z]astavením (celé) exekuce totiž bez dalšího zanikají účinky byť již pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce (logickým důsledkem je, že částky, jež si případně ponechal na náklady exekuce, je exekutor povinen vrátit osobě povinné) a o těchto nákladech nově rozhoduje exekuční soud či soudní exekutor v usnesení o zastavení exekuce". V daném případě krajský soud náklady exekuce určil na základě celkové výše vymoženého plnění 274 252,06 Kč; stěžovateli tak náležela odměna ve výši 41 150 Kč, náhrada hotových výdajů v paušální výši 3500 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 9376,50 Kč. Krajský soud doplnil, že v posuzovaném případě nelze mít za to, že by k úplatnému postoupení pohledávky došlo pod tlakem exekuce, a tudíž v tomto ohledu je zde irelevantní judikatura citovaná stěžovatelem.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve shrnuje předchozí průběh exekučního řízení, jak se podává i z výše rekapitulovaných rozhodnutí. Krajskému soudu pak především vytýká, že při rozhodování o nákladech exekuce provedl hrubě nesprávnou interpretaci a aplikaci relevantních právních ustanovení; odůvodnění napadeného rozhodnutí se příčí pravidlům logiky, je přepjatě formalistické a vybočuje z obecných principů spravedlnosti. Stěžovatel si je vědom ustálené praxe Ústavního soudu, a to i ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení; napadené ustanovení je však podle něj natolik závažným excesem, že zde by Ústavní soud měl zasáhnout. Mimoto, jak stěžovatel doplňuje, svou ústavní stížností se snaží též vyvolat širší odbornou právní diskuzi k dotčenému problému, a tím dospět k jednoznačnému řešení a vytvoření stabilní a i z pohledu ústavního pořádku vnitřně odůvodněné a přesvědčivé judikatury, kterou bude lze se napříště řídit a která bude přijatelná z pohledu široké právní veřejnosti.
5. Konkrétně stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, že celé náklady exekuce musí hradit pouze jeden z účastníků (dle zavinění), a to tím spíše má-li být tímto účastníkem oprávněný, na nějž by obecně měla být povinnost k náhradě nákladů exekuce přenášena pouze ve výjimečných případech. Podle stěžovatele byla exekuce zastavována jen v doposud nevymoženém zbytku pohledávky, a tudíž oprávněný mu nemá nově hradit ty náklady exekuce, které už byly vymoženy na základě pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce, a tedy uhrazeny povinnou; nýbrž oprávněný měl být zavázán k náhradě nákladů exekuce jen ve vztahu ke zbylé, dosud nevymožené části pohledávky, ve vztahu k níž byla exekuce zastavena. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v daném případě nedošlo k úplatnému postoupení pohledávky pod tíhou exekuce následovanému návrhem na zastavení exekuce, a naopak by podle něj měla být jeho odměna vypočtena i z úplaty za postoupení pohledávky (v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soud sp. zn. 20 Cdo 2924/2017 i rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2673/19, sp. zn. II. ÚS 689/19 či sp. zn. IV. ÚS 1776/16). Rovněž stěžovatel kritizuje stanovenou výši svých hotových výdajů, kterou mu krajský soud měl přiznat v plné výši 15 834,74 Kč, ne toliko v paušální částce; přitom krajský soud snížení částky nijak neodůvodnil ani se jím blíže nezabýval. Stěžovatel shrnuje, že ač napadené rozhodnutí krajského soudu na první pohled ukládá oprávněnému hradit více, než mu bylo uloženo rozhodnutím stěžovatele, tak s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí tomu tak není a napadeným rozhodnutím je postižen nejen oprávněný, ale i stěžovatel, který má v důsledku (dle odůvodnění) dostat méně, než kolik mu náleží, a navíc již vymožené náklady má vracet povinné. Dochází tak rovněž k neodůvodněnému zvýhodnění povinné na úkor stěžovatele, v rozporu s rovností subjektů i s dikcí zákona (exekučního řádu), a jedná se o porušení legitimního očekávání stěžovatele jako soudního exekutora ve vztahu k nákladům exekuce.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí krajského soudu i předcházejícího rozhodnutí stěžovatele, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Zvlášť zdrženlivě se Ústavní soud staví k problematice nákladů řízení, kterou podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na https://nalus.usoud.cz]. Stejně jako v případě rozhodování o nákladech řízení se tedy i na rozhodování o nákladech exekuce vztahuje požadavek dodržování základních práv a svobod. Závěr o jejich porušení lze ovšem zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální; v tomto směru tak například ani není postačující samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů exekuce dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. Zásah do základního práva by tedy bylo možné shledat pouze v extrémní situaci svévole, pokud by obecný soud své závěry řádně neodůvodnil, pokud by se jeho odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo jinak vybočovalo z obecných principů spravedlnosti, tj. v toliko v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
10. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatou je polemika s názory krajského soudu vztahující se výlučně k interpretaci a aplikaci podústavních předpisů, jež jsou však doménou obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Ústavní stížnost tak postrádá ústavní dimenzi, a naopak Ústavní soud staví do pozice dalšího odvolacího orgánu, který by měl přehodnocovat výroky o nákladech řízení, respektive o nákladech exekuce, či dokonce přepočítávat jejich výši a posuzovat mechanismus jejich výpočtu (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2673/19 ze dne 26. 11. 2019). Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje z ústavněprávního pohledu dostatečné a odpovídající odůvodnění, z nějž se podává, k jakým závěrům ohledně nákladů exekuce krajský dospěl i na základě jakých předpisů tak učinil; přitom interpretace a aplikace použitých ustanovení podústavních předpisů se nejeví nijak svévolná či přepjatě formalistická. K tomu je třeba připomenout, že na podkladě podané ústavní stížnosti lze napadené rozhodnutí přezkoumávat toliko z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele, tj. soudního exekutora, a nikoli jiných účastníků řízení. Pokud tedy stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nespravedlivé vůči oprávněnému, je třeba zdůraznit, že není na stěžovateli, aby před Ústavním soudem chránil práva oprávněného; to je pouze věcí samotného oprávněného, který však ústavní stížnost nepodal. Z pohledu stěžovatele je přitom určující, že mu byla přiznána náhrada nákladů exekuce, přitom podle výroku napadeného rozhodnutí dokonce ve vyšší částce, než byla stanovena v předcházejícím usnesení stěžovatele, jímž byla exekuce zastavena. Krajský soud přitom přesvědčivě osvětlil, jak danou částku vypočetl; přitom vyšel z celkového stěžovatelem vymoženého plnění, což se vůči stěžovateli nejeví nijak nespravedlivé, svévolné, formalistické či porušující jeho legitimní očekávání. Krajský soud rovněž náležitě vysvětlil, že v daném případě se nejednalo o situaci, kdy by k úplatnému postoupení pohledávky došlo pod tlakem exekuce, a toto plnění by tak mělo být považováno za plnění v rámci exekučního řízení, jako tomu bylo v případě řešeném Nejvyšším soudem, jejž se stěžovatel dovolával (usnesení sp. zn. 20 Cdo 2924/2017 ze dne 31. 10. 2017). A konečně pokud jde o stěžovatelovy námitky vůči přiznané výši hotových výdajů, ty se fakticky týkají bagatelní částky, pročež v daném případě stěžovateli přiznaná výše hotových výdajů není s to vést k porušení jeho ústavně zaručených práv.
12. Dále stěžovatel namítá, že mu krajský soud fakticky v odůvodnění napadeného rozhodnutí - nikoli v jeho výroku - uložil povinnost, která neodpovídá zákonu, je nespravedlivá a neopodstatněně zvýhodňuje povinnou. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze brojit proti samotnému odůvodnění rozhodnutí, jímž stěžovateli (účastníkům řízení) nejsou autoritativně ukládány povinnosti či stanovována (deklarována) práva - tak soud činí toliko výrokovou částí svého rozhodnutí. V projednávaném případě stěžovatel napadeným rozhodnutím nebyl k ničemu zavázán, naopak mu byla přiznána náhrada nákladů exekuce (a to ve vyšší částce, než bylo stanoveno v jeho předcházejícím rozhodnutí napadeném odvoláním); a pokud snad stěžovatel nesouhlasí s určitým právním názorem krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba připomenout, že tento právní názor se (dosud) nijak negativně neprojevil v právní sféře stěžovatele, a tedy nezakládá žádný zásah do jeho ústavně zaručených práv. Institut ústavní stížnosti přitom neslouží k ochraně před hypotetickými, nýbrž toliko reálnými zásahy do ústavně zaručených práv a svobod. Stejně tak neslouží ani k ochraně jiných účastníků než samotného stěžovatele, jakož ani k vyvolání odborné diskuze, pro jejíž vedení jsou stěžovateli k dispozici daleko příhodnější místa než podání k Ústavnímu soudu, tím spíše jedná-li se o diskuzi nad otázkami ryze podústavního práva.
13. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu o nákladech exekuce nepředstavuje extrémní vykročení ze zákonných procesních pravidel a nezakládá porušení namítaných základních práv stěžovatele či jiných ústavních principů. Pokud stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na jiná rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba připomenout, že všemi jím citovanými rozhodnutími došlo k odmítnutí ústavních stížností pro zjevnou neopodstatněnost, neboť nebyla shledána žádná extrémní pochybení obecných soudů; Ústavní soud přitom vždy též připomněl svůj zdrženlivý postup k přezkumu problematiky nákladů řízení, včetně nákladů exekuce, a že mu nepřísluší zasahovat do výkladu a aplikace podústavního práva, které nedosahují ústavněprávní roviny. Stejně tak Ústavní soud rozhodl i v nyní projednávaném případě stěžovatele.
14. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu