ECLI:CZ:US:2020:2.US.1699.20.1
sp. zn. II. ÚS 1699/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 2. 2019 č. j. 3 T 76/2018-214, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019 č. j. 6 To 208/2019-237 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 6 Tdo 180/2020-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 6. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě byl stěžovatel uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin byl odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a to samosoudkyně Okresního soudu v Mostě Mgr. Dagmar Šebková. Dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy všech stupňů věc nesprávně posoudily. Pokud jde o námitky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, dovolací soud z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl k nesprávnému právnímu závěru v tom směru, že není dána existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů dle obsahu spisu. Soudy se řádně nevypořádaly s provedenými důkazy. Stejně jako v dovolání, stěžovatel i v ústavní stížnosti rozebírá dle jeho názoru relevantní důvody pro vyloučení samosoudkyně Okresního soudu v Mostě Mgr. Dagmar Šebkové, neboť v přípravném řízení vydala příkaz k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. řádu a jeho odůvodnění dle stěžovatele svědčí o nedostatku její nestrannosti.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly, což ve svém podání stěžovatel nikterak nereflektuje. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo a Ústavní soud proto předmětnou stížnost vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
7. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě a důkladně reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
8. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně vyloučení samosoudkyně okresního soudu a tím i o tvrzené porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, touto se náležitě a velmi podrobně zabýval už dovolací soud (str. 8 a 9 jeho usnesení). Dospěl k závěru, že stěžovatel tuto námitku v žádném stádiu trestního řízení do rozhodnutí soudu druhého stupně o jeho odvolání neuplatnil a poprvé ji vznesl až ve svém dovolání ve věci. Stěžovatelem uplatněný dovolací důvod nelze použít, neboť přestože o namítané skutečnosti věděl minimálně již od 13. 6. 2018, před rozhodnutím soudu druhého stupně ji nenamítl. Nejvyšší soud ani neshledal, že by rozhodováním samosoudkyně v přípravném řízení vyvstaly pochybnosti o její nestrannosti, když nebyl shledán ani náznak toho, že by soudkyně v tomto stádiu řízení činila závěr o vině stěžovatele a navíc předmětný příkaz byl vydán v jiné trestní věci. Nebyl tedy naplněn důvod pro vyloučení samosoudkyně z vykonávání úkonů podle §30 odst. 1 ani odst. 2 tr. řádu a k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že by soudkyně měla být vyloučena z jiného důvodu. Se závěrem Nejvyššího soudu v této otázce, který je řádně a podrobně v napadeném usnesení odůvodněn, pak Ústavní soud neshledal důvod polemizovat.
9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve své ústavní stížnosti totiž prakticky výlučně opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu