ECLI:CZ:US:2020:2.US.1805.20.1
sp. zn. II. ÚS 1805/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. I., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 8 Tdo 1402/2019-892, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 11. června 2019 č. j. 55 To 150/2019-861 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. září 2018 č. j. 33 T 43/2017-822, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo, vymezené v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel byl shora označeným rozsudkem uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odstavec 1, odstavec 4 písmeno d) trestního zákoníku, pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odstavec 1, odstavec 4 písmeno d) trestního zákoníku a pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odstavec 1, odstavec 3 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odstavec 4 trestního zákoníku, za použití §43 odstavec 1 trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odstavec 1 trestního zákoníku a §82 odstavec 1 trestního zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odstavec 1, odstavec 3 trestního zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních společnostech na dobu čtyř let. Podle §228 odstavec 1 trestního řádu mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozené I. K. škodu ve výši 800 000 Kč, a společnosti X ve výši 2 792 216 Kč. Podle §229 odstavec 2 trestního řádu byli poškozená I. K. a společnost X se zbytkem svého nároku odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2019 č. j. 55 To 150/2019-861 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele v dané věci a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 8 Tdo 1402/2019-892 bylo odmítnuto také jeho dovolání.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Je prý přesvědčen, že ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu je definován jakýsi "důkazní standard" v trestním řízení, jako "skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti". Z toho vyplývá, že od orgánů činných v trestním řízení se vyžaduje vyšší důkazní standard. Podle stěžovatele nelze označit v této trestní věci skutkový stav jako takový, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je rovněž toho názoru, že ačkoliv obecné soudy, zejména tedy rozhodně soud prvního stupně, provedly celou řadu důkazů a následně jej uznaly vinným, kromě jiného, skutkem pod bodem prvním, tak zcela ignorovaly neodstraněný nesoulad ve výpovědi svědkyně P. Stěžovatel prý také nijak nemanipuloval s hotovostními finančními prostředky GX, ale ani s finančními prostředky poškozené K. a nikdy prý nepřevzal hotovost 800 000 Kč od svědkyně P. Napadená rozhodnutí tak lze podle něj označit jako rozhodnutí vzešlá na základě neúplného dokazování, při nezjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Skutkový stav byl prý zjištěn neúplně a současně byl nesprávně hodnocen nejenom obecnými soudy, ale také soudem dovolacím. Porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces stěžovatel shledává rovněž v samotném hodnocení jeho podvodného úmyslu a zastává názor, že jeho jednáním nemohla vzniknout škoda ve smyslu trestněprávním, jelikož posuzovaný případ se údajně dotýká smluvního vztahu mezi dvěma subjekty soukromého práva, což však není důvodem pro trestněprávní postih.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel se dopustil vytýkaného jednání, je jednoznačný a jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, když podstata věci je přehledně shrnuta zejména pod odstavci pět až deset usnesení odvolacího soudu a v odstavci devatenáct usnesení Nejvyššího soudu, která zde není nutno jen poněkud jinými slovy opakovat.
4. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu soudy nepochybily. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu je lze proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se jen velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu