ECLI:CZ:US:2020:2.US.1816.20.1
sp. zn. II. ÚS 1816/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VÍTKOVICE REVMONT a.s., se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava - Vítkovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2020 č. j. 4 Afs 468/2019-37 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2019 č. j. 22 Af 92/2017-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že žalovaný Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj dodatečným platebním výměrem doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za rok 2013 vyšší o částku 10 579 200 Kč stanovenou na základě zprávy o daňové kontrole a současně rozhodl o vzniku povinnosti uhradit penále. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, v níž namítala procesní pochybení finančního úřadu. Zejména však stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem žalovaného finančního úřadu, že pro aplikaci §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmu není nutná existence zavinění. Na správci daně podle stěžovatelky leží důkazní břemeno stran doložení, že stěžovatelka záměrně nakupovala folii za cenu vyšší, než za jakou by ji nakupovala v běžných obchodních vztazích. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Rovněž kasační stížnost stěžovatelky byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shledává v postupu obecných soudů zásah do svého práva vlastnit majetek. Správce daně byl podle stěžovatelky toho názoru, že stěžovatelka měla participovat na daňovém podvodu na DPH, a proto testoval, zda cena zboží, které bylo stěžovatelce dodáváno společností Hero, byla cenou "tržní". Protože správce daně dospěl k závěru, že nikoliv, vyloučil z daňově uznatelných nákladů pro účely daně z příjmů stěžovatelky rozdíl mezi cenou, za kterou stěžovatelka zboží od společnosti Hero nakupovala, a cenou zboží, kterou správce daně určil jako cenu tržní. O tento rozdíl následně správce daně zvýšil stěžovatelce základ daně, což vedlo k dodatečnému stanovení vyšší daně. Správce daně však odmítl k námitce stěžovatelky aplikovat shodný princip (tedy úpravu ceny) na cenu zboží, za kterou stěžovatelka dané zboží prodával svým zákazníkům. Tu ponechal ve stávající výši. Nejvyšší správní soud k tomuto postupu ve svém rozhodnutí uvedl, že "postup podle §23 odst. 7 ZDP se týká pouze výdajů (nákladů), nikoliv výnosů (příjmů) daňového subjektu". Stěžovatelka s tím nesouhlasí a uvádí, že se domnívá, že zákon přikazuje upravit základ daně i ve vztahu k výnosům.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že obchodovala tím způsobem, že k nákupní ceně zboží přidala svoji obchodní přirážku v průměrné výši 2,6%. Tržba z předmětných obchodů (tedy rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou) činila 4,6 milionů Kč. Správce daně však stěžovatelce doměřil daň ve výši 11,2 milionů Kč. Je tak zřejmé, že správce daně zdanil stěžovatelku několikanásobně více, než byl skutečný příjem stěžovatelky z předmětné transakce. Stěžovatelka tak má za to, že postupem správce daně aprobovaném správními soudy došlo k podstatnému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, neboť má charakter protiústavního vyvlastnění stěžovatelky.
5. Stěžovatelka též poukazuje na to, že podniká již od roku 1999, tím pádem pro ni bylo rozčarováním, když byla v rámci daňové kontroly nařčena z participace na daňovém podvodu. Dále poukazuje na to, že jí doručené zajišťovací příkazy následované exekučními příkazy vedly k tomu, že doslova bojuje o svoji existenci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již z argumentace stěžovatelky plyne, že je nespokojena se závěry obecných soudů na úrovni výkladu podústavního práva a skutkových závěrů. Byť i stěžovatelka namítá porušení práva na ochranu vlastnictví a tvrdí, že stanovená daň je příkladem vyvlastnění a tedy zásahem do práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, v zásadě jen polemizuje s výkladem §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, učiněným správními orgány a obecnými soudy. Tento výklad však je výkladem podústavního práva, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Ani stěžovatelčina argumentace doplněná příslušným výpočtem, že bylo stěžovatelce zdaněno nepoměrně více, než byl její skutečný příjem z předmětných obchodních transakcí, nemá bez dalšího ústavní rozměr. Je třeba poukázat i na to, že Evropský soud pro lidská práva přiznává obecně při zásahu do majetkových práv státům široký prostor pro uvážení při hledání spravedlivé rovnováhy mezi potřebami obecného zájmu společnosti a ochranou majetkových práv, a jeho přezkum se tak omezuje na požadavek rozumného (racionálního) základu zásahu, resp. absenci zjevné nepřiměřenosti (srov. Benet Czech, spol. s r. o., proti České republice, rozsudek ze dne 21. 10. 2010, č. stížnosti 31555/05, §40).
10. Ústavní soud poukazuje na to, že míra dovoleného rozhodování státu o předmětu, míře a rozsahu zdanění je v zásadě velmi široká, není nicméně neomezená, neboť při ukládání daní a poplatků je třeba přihlížet k ochraně vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Co do svého účelu představuje čl. 11 odst. 5 Listiny ústavně aprobované omezení vlastnického práva, které může být legitimně omezeno za účelem stanovení, vyměření a výběru daně (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05, N 113/37 SbNU 463). Ustanovení čl. 11 odst. 5 také vyjadřuje ústavní zmocnění pro Parlament k legitimnímu omezení vlastnického práva skrze jím přijatý zákon. Do autonomní sféry jednotlivce, kterou spoludefinuje i vlastnické právo, je tak veřejné moci umožněno zasáhnout z důvodu ústavně aprobovaného veřejného zájmu, jehož podstata v případě daní spočívá ve shromažďování finančních prostředků na zabezpečování různých typů veřejných statků. Součástí takového postupu je pak i obrana před možným obcházením daňových předpisů.
11. Ústavní soud se nad rámec argumentace stěžovatelky zabýval tím, zda se v případě sporného výkladu citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů obecnými soudy ve stěžovatelčině případě nejedná o nedovolený rdousící efekt zdanění, který je ústavně problematický, pokud má konfiskační charakter ve vztahu k majetku daňového poplatníka jako celku. Argumenty ve vztahu k zásahu do jejího podnikání v tomto rozsahu stěžovatelka částečně vznáší, avšak váže je spíše na působení zajišťovacích a exekučních příkazů, nikoli ve vztahu k celkové výši napadeného zdanění. Ústavněprávní přezkum se však ve vztahu k míře zdanění jednotlivce z hlediska vlastnického práva zásadně omezuje na vyloučení její extrémní disproporcionality, projevující se ve "zmaření samé podstaty majetku" [nález ze dne 13. srpna 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.)] nebo jejím likvidačním (rdousícím) účinku [nález ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.)].
12. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jí odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu