infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.09.2020, sp. zn. II. ÚS 1820/20 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.1820.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.1820.20.1
sp. zn. II. ÚS 1820/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Bénéficielle, s. r. o., se sídlem U Továren 256/14, Praha 10, právně zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské nám. 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020 č. j. 23 Cdo 3497/2019-540, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019 č. j. 3 Cmo 60/2018-499 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017 č. j. 32 Cm 76/2012-458 ve výrocích II. a V., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem odvolací soud ve vztahu mezi stěžovatelkou jako žalobkyní a žalovaným 2) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017 č. j. 32 Cm 76/2012-458, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl ve vztahu k tomuto žalovanému 2) žalobu o zaplacení 533 750 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Právní předchůdkyně žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalovaných zaplacení shora uvedené částky z důvodu náhrady škody spočívající v zisku ušlém žalobkyni neuzavřením smlouvy o dílo se společností UNIPAP, a. s., v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaných. 4. Po právní stránce odvolací soud dospěl ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným 2) s odkazem na §44 odst. 1 obch. zák. a §3028 odst. 3 obč. zák. k závěru, že žalovaný 2) není v tomto řízení pasivně věcně legitimován, neboť v době, kdy došlo ke spornému jednání, byl společníkem a jednatelem společnosti X, a proto je jeho jednání přičitatelné této společnosti, jejímž jménem žalovaný 2) jednal, a která získala prospěch z předmětné zakázky, na kterou nemusela vynaložit téměř žádné úsilí, neboť byla z 95 % vyhotovena.. Třebaže byl žalovaný 2) jako fyzická osoba pravomocně odsouzen za skutkově obdobné jednání, které bylo předmětem jak trestního, tak i civilního řízení, primárně byla v soutěžním vztahu se stěžovatelem jmenovaná společnost za kterou žalovaný 2) jako jednatel vystupoval. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka v části týkající se vztahu mezi ní a žalovaným 2) dovoláním, jež považovala za přípustné podle §237 o. s. ř., a to pro posouzení otázky hmotného práva, zda a za jakých okolností lze identifikovat jednání jednatele společnosti A jako nekalosoutěžní vůči společnosti B, pokud jsou společnost A a společnost B v přímém konkurenčním vztahu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl s tím, že přípustné není, neboť odvolací soud se při řešení formulované otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku absence řádného odůvodnění a nepřípustného dotváření odůvodnění obecných soudů tam, kde tyto na svou povinnost rezignovaly. Nejvyšší soud bez vazby na konkrétní jednání, jež bylo žalovanému 2) vytýkáno v průběhu řízení vedeného obecnými soudy, "odbyl" stěžovatele konstatováním, že "předmětná činnost byla vzhledem ke konkrétním okolnostem jednáním společnosti". Přestože skutková zjištění soudů nepodléhají zásadně přezkumu dovolacího soudu, nelze na ně dle stěžovatelky absolutně rezignovat, zvláště za situace, kdy konkrétní povaha jednání, resp. vytýkané "předmětné činnosti", je nezbytná pro posouzení otázky hmotného práva, na níž spočívá rozhodnutí soudu. 7. Soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil tak, že jednání obou žalovaných bylo nekalosoutěžní a zároveň neoprávněně zasáhlo do pověsti stěžovatelky jako právnické osoby. Pasivní legitimace byla podle přesvědčení stěžovatelky dána u obou žalovaných, neboť jejich jednání bylo koordinované. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zcela rezignoval na svou povinnost vypořádat se s námitkami stěžovatelky. Kategoricky odmítl, že by na jednání vedlejšího účastníka mohlo být nahlíženo jinak, než na jednání společnosti, v níž žalovaný vykonává funkci statutárního orgánu. Uvedený závěr odvolacího soudu se však neopírá o zjištění, že tento žalovaný svým jednáním pouze plnil úkoly statutárního orgánu a z plnění svých úkolů excesivně nevybočil, jak se snaží interpretovat Nejvyšší soud, nýbrž odvolací soud zcela jednoznačně uvádí, že vedlejší účastník byl společníkem a jednatelem, a proto je jeho jednání přičitatelné společnosti. Dále spatřuje stěžovatelka porušeních ústavně zaručených práv v postupu Městského i Vrchního soudu v Praze, a to pro existenci tzv. opomenutých důkazů, jimiž se soudy obou stupňů bez adekvátního odůvodnění nezabývaly. 8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 9. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal. 10. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). 11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)]. 12. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. 13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť její dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání založit. Dovolací soud odkázal na judikaturu v oblasti nekalosoutěžního jednání a dovodil, že pojem jednání v hospodářské soutěži je nutno vždy vyložit v konkrétních případech nekalé soutěže podle konkrétních okolností, přičemž soutěžní vztah není naplněn tehdy, pokud by žalovaný (jako zaměstnanec) pouze plnil své pracovní úkoly, aniž by sledoval soutěžní záměr. Upozornil, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti s posuzováním vzniku závazku k náhradě způsobené škody vyplývá, že právnická osoba nerealizuje výkon svých práv a povinností sama, nýbrž tak činí prostřednictvím osob, které jsou oprávněny vykonávat její činnost. Z činnosti statutárních orgánů právnické osoby (§20 odst. 1 obč. zák.) či jejích oprávněných pracovníků nebo členů (§20 odst. 2 obč. zák.) vznikají zásadně práva a povinnosti právnické osobě, nejde-li o tzv. exces (vybočení) z jejich činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 ve věci sp. zn. 25 Cdo 635/2014). Obdobně dovolací soud dospěl k závěru, že jednání jednatele společnosti je jednáním společnosti. Podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá, účinky a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 685/2013). 14. Nejvyšší soud také dospěl k závěru, že tvrdí-li stěžovatelka, že žalovaný 2) sledoval svým jednáním soutěžní zájem žalovaného 1) a potažmo svůj zájem jako jediného společníka společnosti (tedy pojmově jednáním mimo samotný rámec plnění jeho úkolů při výkonu funkce statutárního orgánu této právnické osoby), napadá tím ve skutečnosti správnost konkrétních skutkových zjištění odvolacího soudu na základě provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů o účelu činnosti žalovaného 2), jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. proto není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Přitom samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze (ani podle právní úpravy dovolání ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť odvolacím soudem zjištěný skutkový stav sám o sobě dovolacímu přezkumu ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř. nepodléhá (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Stížnost, ve které stěžovatelka namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnila, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou. Jak totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. 16. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, což také v nyní posuzovaném případě neučinil. 17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. září 2020 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.1820.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1820/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 1. 9. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 30. 6. 2020
Datum zpřístupnění 25. 9. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 513/1991 Sb.
  • 99/1963 Sb., §135 odst.1, §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
osoba/právnická
statutární orgán
škoda/náhrada
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1820-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 113270
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-09-26