ECLI:CZ:US:2020:2.US.2057.20.1
sp. zn. II. ÚS 2057/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radomíra Filsaka, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2020 č. j. 18 Co 33/2020-246 a výroku III. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 10. 2019 č. j. 21 C 141/2017-224, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 1. 2020 č. j. 21 C 141/2017-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), v rozsahu napadeného výroku III.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byl spor mezi žalobkyní JUDr. Popovou (dále jen "žalobkyně") a stěžovatelem o určení dědického práva. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 33 170,51 Kč. Jako náklady účelně vynaložené na právní zastoupení v předmětném sporu uznal soud stěžovateli mj. kompenzaci za deset úkonů právní služby poskytnuté advokátkou; stěžovatel v předloženém vyúčtování vykázal celkem patnáct. Soud dospěl k závěru, že zbylých pět úkonů právní služby nevynaložil stěžovatel účelně, jednalo se o nadbytečné, povaze i délce sporu neodpovídající porady a konzultace. V závěru rozsudku konstatoval, že nelze klást k tíži žalobkyni, že stěžovatel se se svou právní zástupkyní radil více, než bylo vzhledem k frekvenci jednání a úkonů v průběhu řízení zapotřebí. Nadto soud vyjádřil pochybnosti nad tím, k čemu měly tak časté porady s klientem ve vztahu ke sporu směřovat, když stěžovatel svá tvrzení v průběhu řízení nijak nedoplňoval, a to ani stran důkazních návrhů.
3. Stěžovatel podal proti nákladovému výroku III. rozsudku okresního soudu odvolání s tím, že náklady řízení vyčíslil na částku celkem ve výši 49 771 Kč. Namítal, že okresní soud oproti jemu předloženému vyúčtování obsahujícího celkem patnáct úkonů právní služby, uznal pouze deset úkonů jako vynaložených účelně. Krajský soud jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu napadeném odvoláním, přičemž v odůvodnění odkázal na úvahy okresního soudu stran účelnosti vynaložených nákladů stěžovatele. K tomu dodal, že z průběhu řízení neplynula nutnost uskutečňovat s klientem další porady, nota bene v rozsahu přesahujícím jednu hodinu, když v průběhu řízení nedocházelo k žádným procesním zvratům či jiným anomáliím, jež by takové další porady stěžovatele s advokátkou vyžadovaly.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje téže námitky, které uplatňoval již v řízení před krajským soudem. Nadto namítá zejména absenci odůvodnění usnesení krajského soudu a zdůrazňuje, že vzhledem k termínům jednání v průběhu řízení a značný časový odstup mezi nimi požadoval právní konzultace zcela po právu, když mu bylo zapotřebí objasnit procesní stav věci a připravit jej na výslechy svědků.
5. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
7. Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Jestliže obecné soudy, zejména tedy okresní soud přiznal úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení v rozsahu neodpovídajícím jím vyčísleným nákladů, je zapotřebí zopakovat, že rozhodování o nákladech řízení je věcí právních úvah obecného soudu; je tedy primárně doménou tohoto soudu a Ústavní soud není oprávněn takové rozhodnutí v detailech přezkoumávat. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu