ECLI:CZ:US:2020:2.US.2154.20.1
sp. zn. II. ÚS 2154/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů O. S. a K. S., zastoupených JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Rumunská 1/1798, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 159/2020-208 ze dne 1. 7. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení práva na ochranu rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na výchovu svých dětí, které vyvozují z čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelé brání proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů jako rodičů na zrušení předběžných opatření z 24. 9. 2019 a z 13. 2. 2020 obou vydaných Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 121/2019, jimiž bylo rozhodnuto tak, že prvním z předběžných opatření tři nezletilé děti stěžovatelů byly umístěny do péče Dětského domova U. a druhým z napadených předběžných opatření byly tyto děti předány do Dětského domova se školou S. Městský soud v Praze ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelů na navrácení nezletilých dětí do jejich péče s tím, že zahájil řízení o výchovném opatření pro nezletilé děti, přičemž jednání ve věci samé bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckých posudků. Dále poukázal na to, že napadené předběžné opatření ze dne 24. 9. 2019 bylo vydáno proto, že bylo osvědčeno, že nezletilé děti byly ohroženy opakujícím se násilnickým chováním otce vůči nim, kterému matka nečinně přihlížela. Soud konstatoval, že v zájmu dětí je, aby byly jejich poměry stabilizovány v zařízení, které je schopno je přijmout s ohledem na jejich komplikovaný psychický stav a poskytnout jim adekvátní odbornou péči. K přemístění dětí do jiného zařízení došlo proto, že s přihlédnutím k vyjádření psychiatričky a psychologa, jež pracují s nezletilými z důvodu jejich deprivace, bylo v zájmu nezletilých, aby jim k ochraně jejich života a zdraví byl zajištěn větší dohled a nastaven přísnější režim a pevné hranice jejich chování. Podle soudu prvního stupně stěžovatelům jako rodičům chybí racionální náhled na složitou rodinnou situaci. Obecné soudy si byly vědomy toho, že je nutno upřednostnit péči rodičů o nezletilé děti, zvlášť za situace projevují-li rodiče o péči skutečný zájem. To však v posuzovaném případě nenastalo, soud prvního stupně vysvětlil, že nemůže vystavit nezletilé děti riziku dalšího fyzického týrání, které je předmětem prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení. O fyzickém týrání shodně mluvily všechny tři nezletilé děti a bylo doloženo i listinnými důkazy, zejména lékařskými zprávami a psychologickými vyšetřeními dětí. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí z 15. května 2020, jímž zamítl návrh stěžovatelů na navrácení dětí do jejich péče, uvedl, že nemůže vystavit děti stěžovatelů riziku dalšího možného fyzického týrání a že pro rozhodování o vhodném výchovném prostředí či opatření je nezbytné vyčkat závěrů znaleckých vyšetření rodičů a dětí, které dosud nemá k dispozici.
3. Městský soud v Praze ve svém napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že podle §77 odst. 2 občanského soudního řádu lze zrušit předběžné opatření, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Toto ustanovení je třeba vyložit tak, že účastník, který navrhuje zrušit předběžné opatření, musí přesvědčit soud, že došlo k takové změně poměrů, pro kterou není již nutné trvat na zatímní úpravě předběžným opatřením. Takové předpoklady nebyly v daném případě ze strany stěžovatelů tvrzeny. Děti ve svém prostředí dochází k odborníkům, kteří pracují na zlepšení jejich psychického stavu. Dosud nebylo ukončeno šetření stěžovatelů ve věci podezření z týrání svěřené osoby, navíc stěžovatelé nemají náhled na celou situaci, otec nechápe, že by fyzickým trestáním učinil něco závažného, a matka nebyla schopna situaci v rodině rovněž zvládnout, a to zejména ve vztahu k nejstarší dceři, kterou považovala spíše za kamarádku a v poslední době se k ní nechovala jako k dceři. Mezi rodiči a dětmi docházelo k vyhroceným konfliktům. Psychický stav dětí se dosud neustálil, oba synové se v průběhu doby chovají značně agresivně a stěžovatelé nedávají žádnou záruku, že by tuto složitou situaci byli schopni zvládnout a zajistit dětem řádnou výchovu. Navíc z žádného projevu rodičů za poslední rok, kdy se děti nacházejí v dětských domovech, nebylo možno konstatovat jedinou situaci, kdy by rodiče byli schopni dát dětem najevo citovou vazbu a navrhnout nějaké budoucí řešení jejich komplikované situace.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí obecných soudů je projevem svévolného rozhodování, které není opřeno o provedené dokazování. Stěžovatelé mají za to, že proces dokazování a proces hodnocení důkazů provedený obecnými soudy v jejich věci vybočil z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a mezi skutkovými závěry vyslovenými obecnými soudy a provedeným dokazováním lze nalézt extrémní rozpor, nepodloženost závěrů s provedenými důkazy a dokonce i libovůli soudů. Obecné soudy nepřihlížejí k tomu, že stěžovatelé děti pravidelně navštěvují, vyptávají se na jejich životní potřeby, přání i starosti. K závěru soudu, že mezi stěžovateli a dětmi panuje odtažitost, uvádí, že jsou introverti a asistenci při návštěvách dětí velmi těžko snášejí. Stěžovatelé kritizují i to, že došlo ke stěhování dětí a zákazu návštěv či telefonování, což způsobuje tlak na psychiku dětí. Během doby v ústavní péči si děti osvojily chování a jednání, které jim dosud nebylo vlastní, jsou agresivnější, volí vulgární způsoby vyjadřování, zhubly. Z těchto důvodů se jeví stěžovatelům, že návrh na zrušení ústavní výchovy jejich dětí je opodstatněný a v zájmu dětí. Stěžovatelé připouštějí, že ústavní péče po krátkou dobu řeší problémy, které vyvstaly, avšak mělo by jít jen o dočasné řešení. Stěžovatelé dále navrhují přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu ochrany svých rodičovských práv a proto, že je nezcizitelným právem dětí získávat rodičovskou výchovu a péči.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
9. Po přezkoumání napadeného usnesení městského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí městského soudu má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud konstatuje, že městský soud své rozhodnutí odůvodnil takovým způsobem, že nelze shledat, že by postupoval ústavně nepřípustným způsobem. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy situací dětí stěžovatelů zabývají a že se připravují k meritornímu rozhodnutí ve věci, jež nejde vydat bez řádného znaleckého posouzení dětí i rodičů. Ústavní soud apeluje na příslušný soud prvního stupně, aby k rozhodnutí ve věci samé přistoupil co nejdříve a aby vycházel z avizovaných znaleckých posudků, ale též se pokusil zjistit přání dětí a vzal je při svém rozhodování v potaz a případně dětem vysvětlil, zda a jak tato přání zohlednil, případně proč je nerespektoval.
11. Žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti nebylo třeba vyhovovat, neboť Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v poměrně krátké době od jejího doručení.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu