infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.08.2020, sp. zn. II. ÚS 2291/20 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.2291.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.2291.20.1
sp. zn. II. ÚS 2291/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Praha, se sídlem Střelničná 1861/8a, Kobylisy, Praha 8, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem se sídlem Střelničná 1861/8a, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 27 Cdo 725/2019-127 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018 č. j. 6 Cmo 134/2017-97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. 73 Cm 267/2014-67 zamítl návrh na prohlášení rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 9. 6. 2014 o vyloučení navrhovatele ze Stavebního bytového družstva Praha (dále jen "družstvo") za neplatné (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 6 Cmo 134/2017-97 k odvolání navrhovatele rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že prohlásil rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 9. 6. 2014 o vyloučení navrhovatele z družstva za neplatné (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Stěžovatel Nejvyššímu soudu předestřel toliko dvě otázky procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, a to otázku "nepřezkoumatelnosti" napadeného rozhodnutí a dále otázku "porušení práva na spravedlivý proces, resp. porušení rovnosti účastníků, kdy odvolací soud nepřihlédl ke všem tvrzeným důkazům a skutečnostem". V poměrech projednávané věci je přitom z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, proč (z jakých důvodů) odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolateli nic nebránilo, aby řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyššímu soudu v souladu s §237 o. s. ř. předestřel. Druhou námitkou stěžovatel pouze zpochybňuje hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud pak nad rámec toho uvedl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož lze s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci (odvolacím soudem podrobně rozebrané) považovat vyloučení z družstva za nepřiměřené, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 3433/2015, či ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 1780/2015). 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování u odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces a také k porušení rovnosti účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu shledává jako překvapivé, neboť odvolací soud podle stěžovatele sdělil svůj předběžný právní názor až na jednání soudy a dále shledává rozhodnutí odvolacího soudu jako rozporné s provedeným rozsáhlým dokazováním soudu prvního stupně (zejména ohledně prokazování provádění nebo neprovádění plateb ze strany navrhovatele). Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá dostatečný skutkový a důkazní základ, dále upozorňuje na to, že navrhovatel falšoval jím předložené důkazy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel shledává nedostatečně odůvodněným. Stěžovatel se domnívá, že zfalšované důkazy ze strany navrhovatele nemohou požívat jakékoliv právní ochrany. 4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, domáhá se jiného výkladu zákona a skutkových okolností případu. V posuzovaném případě se však jedná o výklad na úrovni podústavního práva, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Ani námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemá ústavní rozměr - byť se stěžovatel může cítit být překvapen rozhodnutím odvolacího soudu, musel možnost takovéhoto rozhodnutí očekávat s ohledem na to, že si navrhovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, jehož výsledkem může být přehodnocení závěru tohoto soudu. 8. Nad to Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými námitkami v takovém rozsahu, že odůvodnění jejich rozhodnutí nelze shledat jako ústavně nepřijatelné. 9. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy argumenty nemají ústavní rozměr, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2020 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.2291.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2291/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 8. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 8. 2020
Datum zpřístupnění 2. 9. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík dokazování
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2291-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 113058
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-09-06