ECLI:CZ:US:2020:2.US.233.20.1
sp. zn. II. ÚS 233/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Bernarda Klimka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem, se sídlem Frýdek-Místek, 1. máje 741, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 21 Cdo 3289/2019-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. ledna 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 26 C 138/2012, v němž se domáhal zaplacení částky 197 610 Kč s příslušenstvím na svém bývalém zaměstnavateli z titulu neuhrazených plateb souvisejících s ukončením pracovního poměru dohodou. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. září 2014 č. j. 26 C 138/2012-29 žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. října 2015 č. j. 16 Co 175/2015-65 uvedený prvostupňový rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 16. května 2016 č. j. 26 C 138/2012-135 žalobu opět v plném rozsahu zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud v pořadí druhý prvostupňový rozsudek změnil tak, že rozsudkem ze dne 22. února 2017 č. j. 16 Co 163/2016-161 žalobě vyhověl. K dovolání žalované dovolací soud rozsudek odvolacího soudu dle předchozí věty svým rozsudkem ze dne 7. srpna 2018 č. j. 21 Cdo 673/2018-206 zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V následném řízení odvolací soud (po doplnění dokazování) rozsudkem ze dne 2. dubna 2019 č. j. 16 Co 163/2016-234 meritorně potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. května 2016 č. j. 26 C 138/2012-135 a změnil v něm obsažené nákladové výroky týkající se řízení v předchozích stupních.
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud napadeným rozhodnutím (tj. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 21 Cdo 3289/2019-272) odmítl jako vadné postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolání neobsahovalo v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání bylo založeno pouze na nesouhlasu stěžovatele se skutkovými závěry odvolacího soudu a se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl, načež navazovala námitka jiné vady řízení údajně mající původ v tom, že odvolací soud nepřipustil provedení revizního znaleckého posudku požadovaného stěžovatelem. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí jasně vysvětlil, proč takovéto dovolání není vůbec způsobilé založit jeho přípustnost, proč bylo namístě jej odmítnout, a že případnou vadou v řízení (pokud by tato byla vskutku zjištěna) by se byl mohl zabývat, jen pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
4. Stěžovatel také v ústavní stížnosti obsáhle (na 6 stranách souvislého textu) popisuje skutkový stav věci a průběh dokazování na jednotlivých stupních. Z obsahu stížnosti se podává, že stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí se způsobem výpočtu odstupného, na které mu měl vzniknout nárok při ukončení pracovního poměru dohodou, a se způsobem výpočtu náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou (slovy stěžovatele "doplatku dovolené"), které provedl jeho bývalý zaměstnavatel, a jež obecné soudy svými rozhodnutími v konečném důsledku aprobovaly. Dále stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se způsobem vyhodnocení dvou lékařských posudků ze strany odvolacího soudu, když dovozuje jejich vzájemné (neodstraněné) rozpory. Ústavní stížnost neobsahuje jakoukoli relevantní, natož ústavněprávní, argumentaci směřující proti napadenému rozhodnutí.
5. Ústavní soud vždy před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Za této procesní situace nelze než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Dovolání stěžovatele bylo dovolacím soudem odmítnuto napadeným rozhodnutím jako vadné. Co se týče dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (popř. prozatím absentující), tak tuto nesprávnost, jde-li o případ nesprávnosti, konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu, který sjednocuje rozhodovací činnost soudů v civilním řízení, což je jeho primární role v české soudní soustavě. Ve všech případech však musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.). Eventuálně lze přípustnost dovolání v závislosti na okolnostech případu vymezit i odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu [(srov. stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), dostupné též na http://nalus.usoud.cz, dále jen "stanovisko pléna"]. Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Ze stanoviska pléna mimo jiné vyplývá, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.). A dále, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (výrok II.).
8. S ohledem na právní závěry stanoviska pléna, jimiž je II. senát Ústavního soudu a soudce zpravodaj vázán, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv, neboť vyčerpáním se rozumí pouze vyčerpání řádné.
9. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepřehlédl, že ústavní stížnost obsahuje určitý rozpor v určení napadených rozhodnutích, když z obsahu plné moci udělené advokátu a obsahu úvodní části ústavní stížnosti, v níž je vymezen její předmět, a jejího odůvodnění, se podává, že tato směruje toliko vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 21 Cdo 3289/2019-272, přitom však její závěrečná pasáž již obsahuje také odkaz na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 2. dubna 2019 č. j. 16 Co 163/2016-234 a spolu s tímto i odkaz na údajné rozhodnutí soudu prvního stupně z listopadu 2017, které ale není nikde jinde v ústavní stížnosti či napadeném rozhodnutí zmiňováno (a jehož vydání se nepodařilo Ústavnímu soudu dohledat ani ve veřejně dostupné aplikaci infoSoud dostupné na https://infosoud.justice.cz). S ohledem na zjištěnou nepřípustnost ústavní stížnosti však Ústavní soud zbytečně nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady postupem §41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť toto by rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit, jelikož Ústavní soud by se ani případnými ústavněprávními námitkami vážícími se k rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj