infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.10.2020, sp. zn. II. ÚS 2332/20 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.2332.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.2332.20.1
sp. zn. II. ÚS 2332/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bořka Bierhanzla, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. 20 Cdo 1059/2020, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019 č. j. 25 Co 235/2019-755 a usnesení soudního exekutora Mgr. Lukáše Křivánka, MBA, Exekutorského úřadu v Karlových Varech ze dne 22. 7. 2019 č. j. 181 EX 1325/19-660, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení soudního exekutora Mgr. Lukáše Křivánka (dále jen "soudní exekutor"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v exekučním řízení vedeném k uspokojení pohledávky oprávněné Komerční banky, a. s., vůči povinným (vč. stěžovatele) byl ústavní stížností napadeným usnesením soudního exekutora nahrazen projev vůle stěžovatele k výpovědi smlouvy č. X uzavřené s dlužníkem stěžovatele, společností ČSOB Penzijní společnost, a. s., členem skupiny ČSOB (výrok I.), dále byl nahrazen projev vůle stěžovatele k žádosti o výplatu odbytného ze smlouvy uvedené v předchozím výroku (výrok II.), souhlas třetí osoby, je-li jím právní jednání podmíněno, byl nahrazen exekučním příkazem ze dne 12. 2. 2019 č. j. 181 EX 1325/19-276 (výrok III.) a dlužníkovi stěžovatele byla uložena povinnost k rukám soudního exekutora vyplatit pohledávku stěžovatele (výrok IV.). Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora. Uvedený soud totiž neshledal opodstatněnými stěžovatelovy námitky stran údajných vad napadeného usnesení soudního exekutora, které měly způsobovat jeho neaplikovatelnost. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, v němž k přípustnosti uvedl, že "napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu." Dále však nespecifikoval, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl krajský soud odchýlit. Na základě toho Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel, ač zastoupen advokátem, nedostál požadavku na řádné a dostatečně konkrétní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Jeho dovolání tudíž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. 3. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces odmítnutím dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky. Nesouhlasí se závěrem, že v dovolání nevymezil předpoklad jeho přípustnosti a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Zastává názor, že takové odůvodnění, kdy Nejvyšší soud pouze citoval některá svá dřívější rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, aniž by alespoň stručně uvedl, jaké závěry se z jednotlivých rozhodnutí podávají, nenaplňuje základní předpoklady pro řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatel považuje za neústavní takový postup, kdy je odůvodnění soudního rozhodnutí založeno na pouhém odkazování na judikaturu, neboť je třeba trvat na tom, aby rozhodující soud vyložil, které znaky obou případů jsou shodné, a proč lze předmětný judikát využít, případně aby soud objasnil jeho použitelnost na rozhodovaný případ. Stěžovatel též namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i rozhodnutím krajského soudu a soudního exekutora. Setrval na požadavku výslovného uvedení rozsahu postižení pohledávky a na tvrzené neúčelnosti postupu soudního exekutora při rozhodnutí o nahrazení projevu vůle. 4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v soudním řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je především stěžovatelova nespokojenost s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za zcela nedostatečné. Na jedné straně lze souhlasit se stěžovatelem, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je mimořádně stručné, a to až na samé hranici únosnosti a souladnosti s právem na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí, které plyne z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Na straně druhé však nelze dle Ústavního soudu toto usnesení vnímat a posuzovat osamoceně a odtrženě od rozhodnutí, která mu předcházela (zejm. od rozhodnutí krajského soudu). Krajský soud se v ústavní stížností napadeném usnesení řádně, srozumitelně, racionálně a relativně podrobně vypořádal se všemi relevantními námitkami, které stěžovatel vznesl proti napadenému usnesení soudního exekutora. Pakliže stěžovatel tyto námitky v různých, větších nebo menších, obměnách zopakoval i v řízení před dalšími soudy (včetně Ústavního soudu), nemůže očekávat, že na ně bude znova a znova dostávat stejně podrobnou odpověď. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") podotýká, že právo na řádné odůvodnění rozhodnutí není absolutní, nevyžaduje podrobnou odpověď na každou námitku vznesenou stěžovatelem, nýbrž pouze na ty relevantní, a může se lišit podle povahy rozhodnutí (v této souvislosti srov. rozsudek ESLP ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61; rozsudek ESLP ve věci Luka proti Rumunsku ze dne 21. 7. 2009 č. 34197/02, §56). Zejména u vrcholných soudů je pak nezbytné vzít v potaz, že řízení před nimi vykazuje jistá specifika, např. v oblasti vymezení procesních náležitostí, jejichž splněním je podmíněna přijatelnost daného opravného prostředku (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Époux Mercier proti Francii ze dne 1. 2. 2007 č. 19583/02), což následně nalézá svůj odraz i v rozsahu povinnosti soudu odůvodňovat rozhodnutí o něm (rozhodnutí ESLP ve věci Sawoniuk proti Spojenému království ze dne 29. 5. 2001, č. 63716/00, oddíl 1; rozsudek ESLP ve věci Jaczkó proti Maďarsku ze dne 18. 7. 2006 č. 40109/03, §29; rozhodnutí ESLP ve věci Wnuk proti Polsku ze dne 1. 9. 2009 č. 38308/05, oddíl 1. c; částečné rozhodnutí ESLP ve věci Simon proti Německu ze dne 6. 7. 1999 č. 33681/96, oddíl 2. b; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) ze dne 20. 3. 2009 č. 12686/03, §41; rozhodnutí ESLP ve věci Bufferne proti Francii ze dne 26. 2. 2002 č. 54367/00, oddíl 1). Ústavní soud proto uzavírá, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze ve spojení s relativně podrobným odůvodněním usnesení krajského soudu považovat z pohledu ústavně garantovaného práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy za dostatečné. 7. Dále stěžovatel brojí i proti usnesením krajského soudu a soudního exekutora. Má za to, že v nich není dostatečně vymezen rozsah postižení pohledávky, jakož i za to, že postup zvolený soudním exekutorem a následně potvrzený krajským soudem není účelný. V této souvislosti Ústavní soud znovu důrazně připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních principů a základních práv stěžovatele [čl. 83 ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli k posuzování jejich věcné správnosti nebo dokonce účelnosti, jak požaduje stěžovatel. Dále Ústavní soud připomíná, že s obsahově identickou námitkou se řádným a racionálním způsobem vypořádal již krajský soud, pročež postačí v plném rozsahu odkázat na příslušnou část jeho rozhodnutí. 8. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2020 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.2332.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2332/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 13. 10. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 8. 2020
Datum zpřístupnění 16. 11. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUDNÍ EXEKUTOR - Karlovy Vary - Křivánek Lukáš
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2, §312 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík dovolání/náležitosti
odůvodnění
exekuce
pohledávka
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2332-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 113807
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-11-20