ECLI:CZ:US:2020:2.US.2341.20.1
sp. zn. II. ÚS 2341/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Nerada, advokáta se sídlem Sokolovská 22, Praha 8 - Karlín, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 174/2020 ze dne 28. 5. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 67 T 22/2017 o výši jeho odměny a náhradě hotových výdajů jako ustanoveného obhájce. Tímto usnesením bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli přiznává odměna v celkové výši 36 680 Kč, oproti původnímu návrhu stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu ze dne 19. 3. 2018, v němž obhájce požadoval přiznání odměny v celkové výši 200 760 Kč.
3. Stěžovatel se ve stejné věci obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž poprvé vydal nález sp. zn. I. ÚS 748/19 ze dne 17. 12. 2019 ve prospěch stěžovatele, jímž původní rozhodnutí obecných soudů, že má stěžovateli nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů pouze v částce 36 680 Kč zrušil. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle jím zrušeného rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo lze jednoznačně určit, zda byly úkony, za něž obecné soudy nepřiznaly náhradu, nadbytečné a uložil obecným soudům, aby podrobněji argumentovaly ve vztahu k jednotlivým úkonům a vždy dostatečně zdůvodnily, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl v dané chvíli vědět. Pokud se soudy omezily v zásadě pouze na obecné a paušální odůvodnění, že ostatní skutky údajné trestné činnosti neměly souvislost se skutkem obviněného klienta stěžovatele, nepostupovaly v souladu s ústavními zásadami a jejich závěry jsou proto nepřezkoumatelné.
4. Městský soud v Praze své nyní napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že soud prvního stupně přezkoumal stěžovatelem jako obhájcem účtované úkony právní služby a dospěl k závěru, že nemůže vyhovět uplatněnému nároku obhájce v plném rozsahu, tj. ve výši 200 760 Kč, neboť to neodpovídá úkonům, činěným ve věci skutku, jehož se měl dopustit P. K. (dále jen "zastoupený"), jemuž byl stěžovatel ustanoven jako obhájce.
5. Podle městského soudu není žádný důvod, proč by měla být obhájci vyplácena odměna za přítomnost u výslechů osob, které se ke skutku, jehož se měl dopustit jeho klient, žádným způsobem nevážou. Ke konkrétním námitkám stěžovatele stížnostní soud uvedl, že stěžovatel jako obhájce již ve fázi řízení přípravného mohl učinit kvalifikované rozhodnutí, zda plánovaný úkon trestního řízení, o němž byl ze strany policie vyrozuměn, se pojí se skutkem, pro který byl stíhán jím zastoupený. Postup obhájce, který se bez selekce účastnil všech úkonů nařízených v takto rozsáhlé věci podle městského soudu rozhodně nelze označit za účelně a řádně vedenou obhajobu.
6. Městský soud dále uvedl, že obhájci lze přiznat odměnu toliko za úkony právní služby, které se týkají či souvisí se skutkem, z nějž byl zastoupený obviněn. Tímto závěrem není jakkoli rozporována povinnost obhájce vést obhajobu řádně. Městský soud poukazuje i na to, že součástí advokátní etiky je postupovat tak, aby klientovi účelově nenavyšoval náklady obhajoby. Za zásadní při určení možnosti obhájce zhodnotit relevantnost jednotlivých úkonů lze určit hledisko legitimního očekávání, tedy možnost obhájce jakožto právního profesionála na základě odborného zhodnocení situace očekávat, zda výsledky daného úkonu mohou mít vliv na rozhodnutí o vině jeho klienta. Skutek, z nějž byl zastoupený obviněn, byl v usnesení o zahájení trestního stíhání jasně vymezen, a to včetně spoluobviněných a osob, které by k danému skutku mohly být vyslýchány v pozici svědků. Obvodní soud ostatně nad rámec skutku, z nějž byl obviněn zastoupený, zahrnul mezi úkony, u nichž stěžovatel mohl důvodně předpokládat souvislost s trestním stíháním zastoupeného, i výslechy spoluobviněných osob ze skutku pod bodem 22 a výslechy dalších osob, u nichž vyplynula spojitost s vozidlem, použitým ke spáchání skutku č. 22.
7. K námitce stěžovatele, že se účastnil účtovaných úkonů z důvodů jakési prevence, tedy možnost vyvrátit případnou informaci, jež by mohla vést k nedůvodnému obvinění jeho klienta, městský soud uvedl, že si obhájce musí být vědom, že pokud by skutečně některá z osob vypovídala k trestné činnosti zastoupeného, pro kterou mu nebylo sděleno obvinění, muselo by po následném sdělení obvinění pro tuto novou trestnou činnost dojít k zopakování takového úkonu, jinak by jeho obsah byl nepoužitelný.
8. K námitce stěžovatele, že byl zavázán se účtovaných úkonů účastnit na výslovný pokyn zastoupeného, městský soud uvedl, že podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (§16) advokát není vázán takovými pokyny klienta, které jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Ocitne-li se advokát v situaci, kdy pokyn klienta není z taktických či jiných důvodů pro klienta prospěšný, je povinen srozumitelným, kvalifikovaným a prokazatelným způsobem klientovi vysvětlit a poučit jej, proč jím požadovaný krok nedoporučuje použít a jaké následky pro klienta takový postup může mít. Městský soud poukázal na obsah záznamu ze dne 16. 5. 2015, podle nějž zastoupený trvá na tom, aby se jeho obhájce účastnil "všech úkonů ve věci", podle nějž není patrné, zda zastoupený skutečně trval na účasti obhájce u veškerých úkonů a výslechů v trestní věci vystupujících osob, či pouze veškerých úkonů dotýkajících se samotného zastoupeného v dané trestní věci, jak by z logiky věci vyplývalo. Z uvedeného záznamu ani nevyplývá, že by stěžovatel zastoupeného řádně poučil o tom, že v případě neúspěšné obhajoby a uznání viny zastoupeného by tento byl povinen uhradit náklady obhajoby sám. I kdyby pak takovýto pokyn klient advokátovi udělil, byl by postup zjevně v rozporu s pravidly profesní etiky. Podle čl. 6 odst. 2 etického kodexu (usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997) musí postupovat ve věcech, v nichž byl advokát ustanoven soudem stejně svědomitě jako ve věcech ostatních klientů. Podle čl. 10 odst. 2 etického kodexu musí být odměna přiměřená a nesmí být ve zjevném nepoměru k hodnotě a složitosti věci.
9. Městský soud poukazuje na jednotnou judikaturu k otázce toho, že nelze přiznat obhájci odměnu za účast u takových úkonů, které nesouvisejí se skutkem, pro nějž je obviněn klient obhájce a zároveň takovou souvislost nelze legitimně očekávat (a to včetně odmítavých usnesení Ústavního soudu). Dále se městský soud podrobně zabýval jednotlivými úkony a vysvětlil, že některé obhájcem účtované úkony vůbec v předmětné dny a časy neproběhly, resp. ve spisovém materiálu o nich chybí záznam. V jiných případech zase vysvětlil, že stěžovatel nedoložil účast ani svou, ani svého substituta. V některých případech účasti u hlavního líčení (9. 1. 2018 a 18. 1. 2018) pak podle městského soudu byla obvodním soudem správně přiznána odměna za jeden úkon právní služby, a to vzhledem k tomu, že dle protokolu o hlavním líčení, tato nepřesáhla dvě hodiny trvání.
II. Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že za situace, kdy napadené rozhodnutí vychází z jinak odůvodněného, ale v zásadě shodného závěru, že stěžovatel neměl pokyn klienta k účasti na všech úkonech trestního řízení respektovat a měl být primárně motivován snahou o minimalizaci nákladů, je stěžovatel nucen zopakovat podstatnou část argumentace použité již v předchozí ústavní stížnosti.
11. Stěžovatel v první řadě namítá porušení ustanovení čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 36 Listiny, a to v souvislosti s diskriminačním postojem obecných soudů k tvrzením stěžovatele a promítnutím tohoto postoje do samotného procesu. Podle stěžovatele v postupu obecných soudů "nelze přehlédnout projevy snad až patologické nedůvěry, přičemž daný postoj je zcela jednoznačně spojen s povoláním stěžovatele". Pokud tedy účastníci řízení u stěžovatele automaticky předpokládají negativní motivaci, ochotu jednat v neprospěch klienta a nehospodárný přístup, je tím postavení stěžovatele výrazně zhoršeno, a to nejen ve vztahu k výsledku věci, ale i ve vztahu k samotnému řízení. Stěžovatel pro příklad připomíná udělený pokyn klienta, který je pro posouzení věci zcela zásadní, nicméně obvodní soud tuto skutečnost ve svém rozhodnutí zpochybňuje a městský soud si v napadeném rozhodnutí formulací, že se stěžovatel "měl všech účtovaných úkonů účastnit na pokyn svého klienta" ponechává zřejmou mentální rezervaci.
12. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť právní názor městského soudu vytváří obtížně řešitelný konflikt mezi povinnostmi obhájce, u něhož v případě volby kterékoliv z možností vynucuje jednání, které zákon neukládá.
13. Porušení čl. 2 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny pak stěžovatel namítá ve vztahu k názoru, že stěžovatel byl oprávněn pokyn klienta nerespektovat, případně, že byl povinen tak učinit. Výklad právních a etických předpisů v napadeném rozhodnutí nebere v úvahu samotnou podstatu advokacie, kdy advokát nedisponuje mocenským postavením a chrání zájmy klientů, tedy živých osob se zcela rozdílnými osobními preferencemi, finančními prostředky i představami o vedení obhajoby. Stěžovatel očekává, že v případě obhajoby klienta na základě plné moci, který by podobný pokyn udělil, by ani účastníci řízení nedovozovali povinnost advokáta obhajobu v tomto rozsahu odmítnout s ohledem na nehospodárnost a nutnost chránit tento zájem klienta i proti jeho vůli. Je samozřejmé, že solidní advokát by v dané situaci klienta poučil, že se nejedná o úkony nezbytné, nicméně tím by jeho možnost ovlivnit přání klienta skončila. Mezi právy obviněného, jehož obhájce byl ustanoven rozhodnutím soudu a obviněného, který si obhájce zvolil, přitom právní předpisy nijak nerozlišují. Po stěžovateli jako advokátovi tedy je požadováno něco, co je v rozporu se samotnou podstatou výkonu advokacie. Ve svém důsledku by dovozovaná priorita zájmu státu byla v případech obhajoby ex offo podstatným krokem k nechvalně známé zásadě, že obhajoba je součástí obžaloby.
14. Upřením práva na odměnu obhájce pochopitelně došlo též k porušení práva stěžovatele na majetek, které zaručuje čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, a to ve značném rozsahu. Advokacie je obvykle vykonávána za odměnu a výjimky z této zásady závisí na vůli konkrétního advokáta (práce pro bono) nebo rozhodnutí České advokátní komory dle zákona o advokacii. Takovým případem ale není obhajoba v trestní věci na základě ustanovení obhájce soudem, kdy režim odměny a způsob jejího výpočtu stanoví právní předpisy. Z tohoto shrnutí tedy je zřejmé legitimní očekávání ustanoveného obhájce, že mu bude po ukončení obhajoby přiznána odměna odpovídající rozsahu poskytnutých právních služeb. S ohledem na toto legitimní očekávání odměny za poskytnuté služby také daný advokát dával rámcový předchozí souhlas s ustanovováním v případech ex offo. Odnětí odměny či svévolné omezení jejího rozsahu poté, kdy advokát právní služby v rozsahu vyplývajícím z jeho ustanovení poskytl, tak je zásahem do jeho majetkových práv a fakticky podstatnou část jeho práce dodatečně vyvlastňuje bez náhrady.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
16. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
17. Ústavní soud poukazuje na svůj předchozí nález v téže věci stěžovatele, z nějž plyne, že důvodem zrušení tehdy napadeného rozhodnutí o stěžovatelově odměně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně zdůvodnily ve vztahu k jednotlivým úkonům, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl v dané chvíli vědět. Dále se měly zabývat tím, zda bylo zřejmé, že když policejní orgán obhájce na výslechy zval, tak bylo možno vyhodnotit, že se nejedná o výslechy pro obhajobu zastoupeného relevantní. V citovaném nálezu nebyla důvodem zrušení tehdy napadeného rozhodnutí skutečnost, že jsou v určitých odůvodněných případech obecné soudy oprávněny krátit odměnu ustanoveného advokáta, byť se jich advokát účastnil, ale jen nedostatečné odůvodnění krácení stěžovatelem požadované odměny.
18. Nyní napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze obsahuje náležité vysvětlení, proč byly stěžovatelem provedené úkony shledány obecnými soudy nadbytečnými a nebyly stěžovateli uhrazeny. Již z obžaloby zastoupeného jasně plyne, že byl obviněn jen z jednoho z velké řady skutků, o nichž se trestní řízení vedlo. Stěžovatel pak požaduje náhradu nákladů řízení za svou účast u výslechů svědků či spoluobviněných, týkajících se skutků, s nimiž zastoupený neměl nic společného. Tyto skutkové závěry obecných soudů stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nerozporuje, a proto z nich Ústavní soud při svém hodnocení vychází.
19. Námitka, že stěžovatel disponoval pokynem zastoupeného, že se má účastnit všech úkonů trestního řízení, neobstojí, a to již proto, že výše citovaný záznam z roku 2015 nelze interpretovat tak, že by jím zastoupený jednoznačně trval na účasti stěžovatele při výsleších osob, které s jeho obviněním nikterak nesouvisely. Z příslušného záznamu též neplyne, že by stěžovatel zastoupeného řádně poučil o tom, že jeho účast na předmětných výsleších není nezbytná a že (byť se jedná o zastoupení ex offo) bude pravděpodobně následně zastoupený zavázán jeho odměnu uhradit a v jaké výši.
20. Ústavní soud nemůže přijmout ani argumentaci stěžovatele, že by snad docházelo k nespravedlivému rozlišování postavení klienta zastoupeného advokátem ex offo a advokátem zvoleným při náhradě nákladů právního zastoupení. I u osob, zastoupených zvoleným advokátem, dochází v případě vzniku jejich nároku na náhradu jejich nákladů ze strany státu ke krácení náhrady za úkony, které byly vynaloženy neúčelně či zbytečně. A i v případě, že se jedná o zastoupení zvoleným advokátem, měl by advokát vždy klienta řádně poučit o tom, zda je jeho zastupování účelné, a v souladu s výše citovaným advokátním etickým kodexem hledět na to, aby odměna byla přiměřená a nebyla ve zjevném nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Je tedy třeba odmítnout poukazování stěžovatele na nejednoznačný pokyn zastoupeného, který navíc neobsahuje část o jeho řádném poučení ze strany obhájce o možné výši nákladů, k jejichž úhradě bude pravděpodobně následně zavázán. Zdůraznění zájmů a pokynu klienta za tím účelem, aby obecné soudy přiznaly stěžovateli zbytečně vynaložené náklady, které následně zastoupený bude nucen platit, Ústavní soud nevedou k závěru, že by snad obecné soudy postupovaly proti zájmům zastoupeného, jichž se stěžovatel tak vehementně dovolává.
21. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavně relevantní nedostatky, pro něž zrušil původně napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, byly nyní napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020 napraveny. Porušení stěžovatelem tvrzených základních práv pak neshledal.
22. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu