ECLI:CZ:US:2020:2.US.2416.20.1
sp. zn. II. ÚS 2416/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou se sídlem Borkovany č. 98, okres Břeclav, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 168/2020-15 ze dne 22. 5. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 2020 č j. 17 C 22/2020-10, jímž soud prvního stupně odmítl stěžovatelův návrh podaný dne 4. 2. 2020 a doplněný dne 25. 2. 2020 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 17 milionů Kč způsobené mu nesprávným úředním postupem žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. I přes výzvu soudu stěžovatel srozumitelně neupřesnil, jaký orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu, v jakém řízení, proč byl tento postup nesprávný a jakých důkazů se stěžovatel dovolává. Obvodní soud v citovaném usnesení uvedl, že stěžovatelovo podání neobsahovalo obligatorní náležitosti návrhu, a to ani přes výzvu a poučení usnesením ze dne 20. 2. 2020, a proto dospěl k závěru, že pro vadnost podání nelze v řízení pokračovat a podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je jako takové odmítl. Proti usnesení podal stěžovatel včasné odvolání, které jednou větou odůvodnil tak, že o jeho žalobě lze podle §79 odst. 3 a §115 o. s. ř. pokračovat. Odvolací soud napadeným rozhodnutím z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí obvodního soudu přezkoumal bez jednání v souladu s §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že došlo k procesní vadě a k porušení zákona, neboť podle názoru stěžovatele je jeho žaloba srozumitelná a souvislá, navíc důvodná, a řádně doplněná. V rozporu s tvrzením soudu, uvedeným v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, se stěžovatel domnívá, že vypočítal příslušnou částku a doplnil řádně své podání o skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Skutek byl dle něj řádně vymezen. Přesto soud prvního stupně podání odmítl.
4. Stěžovatel pak ve své ústavní stížnosti uvedl, že podle čl. 15 Listiny nikdo nemůže zamezit tomu, aby člověk přemýšlel, a aby dospěl k jakýmkoliv závěrům, a nikdo nemůže být nucen interpretovat své právo bez ohledu na jeho vlastní myšlení, neboť jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny, každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Další porušení svých práv spatřuje stěžovatel v porušení čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny, neboť každý má právo se svobodně vyjadřovat ke všem skutečnostem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je patrno, že nereaguje na důvody, proč obecné soudy jeho žalobu odmítly, a proto ani Ústavní soud neshledává, že by stěžovatelova žaloba byla projednatelná, tudíž jejím odmítnutím nedošlo k odepření přístupu k soudu, které zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Požadavky obecných soudů na doplnění a upřesnění žalob v souladu s o. s. ř. pak nejsou porušením zásady, vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Listiny, podle níž každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tím spíše pak Ústavní soud ani neměl jak shledat zásah do stěžovatelových práv zaručených čl. 15 a 17 Listiny.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu