ECLI:CZ:US:2020:2.US.2429.20.1
sp. zn. II. ÚS 2429/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. H. N, zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Plzeň, Malá ul. č. 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 6 Tdo 608/2020-1624 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2019 sp. zn. 7 To 354/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 89/2018 ze dne 26. 4. 2019 tím, že spolu s manželkou provozovali obchod v úmyslu docílit nižší daně z přidané hodnoty, jednali tak, aby tato daň nebyla vyměřena, případně byla vyměřena jiným osobám s vědomím, že tuto daň nezaplatí. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání
3. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal s námitkami stěžovatele tak, že jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí popsaly výpovědi nejen stěžovatele jako obviněného, ale i celé řady dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, přičemž se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obou obviněných. Z hodnocení uvedených důkazů, zejména pak z výpovědi svědků, faktur společnosti X, rozvozových listů, záznamů z mobilního telefonu stěžovatele, jakož i ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně vyplynulo, že jak stěžovatel, tak jeho manželka, v rozmezí tří let na jména zcela jiných daňových subjektů a bez jejich vědomí objednali velké množství tabákových výrobků v řádech desítek miliónů korun, které následně prodali koncovým spotřebitelům. Uvedené jednání tak bylo činěno s vědomím, že uváděné daňové subjekty vzhledem ke své nevědomosti o učiněných zakázkách, nezaplatí příslušnou daň z přidané hodnoty a České republice nebude požadovaná částka z daně z přidané hodnoty odvedena. Uvedené zjištění pak podporuje rovněž skutečnost, že předmětné objednávka probíhaly telefonicky, a to zásadně jen spoluobviněnými, platba probíhala výhradně v hotovosti nebo např. také fakt, že jiné osoby, než oba spoluobvinění předmětné tabákové výrobky nepřebíraly (viz str. 4 - 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K námitce neprovedení některých navržených důkazů Nejvyšší soud přisvědčil odvolacímu soudu, který v odůvodnění svého usnesení k totožné námitce uvedl, že provedení stěžovatelem požadovaného důkazu lze označit za nadbytečné, neboť se nejedná o osoby, které by se se spoluobviněnými setkaly a mohly tak potvrdit či vyvrátil totožnost skutečných objednatelů předmětných tabákových výrobků, a tedy jejich výpověď by také s ohledem na všechny shora uvedené zjištěné skutečnosti, byla nadbytečná (viz str. 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že obecné soudy zaujaly nesprávné právní stanovisko, jelikož nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že již nalézací soud dostatečně neodůvodnil subjektivní stránku trestného činu, tedy míru zavinění. Podle stěžovatele nebyl dostatečně odůvodněn závěr, že úmyslem stěžovatele bylo, aby daň nebyla vyměřena. Dále poukazuje na to, že obecné soudy neprovedly podle něj zásadní důkazy, které navrhoval, a to originály faktur vystavovaných společností X a výpovědí zaměstnanců společnosti X, kteří měli vystavovat předmětné faktury. X vystavovala faktury libovolně a neověřovala identifikaci subjektů při objednávkách ani při samotném odběru zboží, což potvrdili její zaměstnanci. Podle stěžovatele bylo prokázáno, že faktury byly vystavovány i v době, kdy byla provozovna stěžovatele uzavřena. Dále faktury byly vydávány i na jiné provozovny, ve kterých stěžovatel nikterak nefiguroval.
5. Stěžovatel dále argumentuje, že osoby, kterým je fakturováno si měla především ověřit společnost X, která výrobky dodávala, a v případě, že se v jednotlivých provozovnách měnily subjekty, měla je společnost řádně zaregistrovat a identifikovat při vystavování faktur. Její pochybení pak nemohou jít k tíži stěžovatele.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje výhrady, které vznášel již před obecnými soudy. Ty se však jeho námitkami zabývaly dostatečně přesvědčivě, jak ostatně vypovídá i rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 3 výše).
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že nesouhlasí s tím, že byl odsouzen ve výše popsané trestní věci. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení argumentů obecných soudů pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
10. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu