ECLI:CZ:US:2020:2.US.2547.20.1
sp. zn. II. ÚS 2547/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. P., zastoupený JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2020 č. j. 25 Co 150/2020-117 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 28. května 2020 č. j. 0 P 12/2020-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Semilech usnesením, napadeným ústavní stížností, rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 20. 5. 2020 na vydání předběžného opatření ve věci jeho nezletilých dětí, kterým by mu byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery částkou ve výši 3 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částkou ve výši 2 300 Kč měsíčně tak, že návrh zamítl. Stěžovatel proti usnesení okresního soudu podal odvolání. Krajský soud v Hradci Králové usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy se v jeho případě dopustily tzv. nepřijatelné libovůle, když nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normy a zároveň se odchýlily i od běžné praxe, a tedy i respektovaného chápání právních institutů.
4. Obecné soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly nejlepší zájem dítěte ((čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), když argumentovaly tím, že předběžným opatřením nelze zmírnit určitou povinnost, která byla dříve stanovena v rozhodnutí soudu a nelze tak tedy snížit stanovené výživné. Stěžovatel má za to, že s ohledem na test proporcionality není v nejlepším zájmu dítěte, aby byl na otce podáván návrh na výkon rozhodnutí, pokud by situace dospěla tak daleko, že by dosud stanovené výživné neplatil. V nejlepším zájmu dítěte podle tvrzení stěžovatele je, aby bylo výživné hrazeno, i když v menší míře. Stávající situace stěžovatele je pro něj bezvýchodná a daleko spravedlivější se mu jeví dočasně snížit výživné předběžným opatřením a vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu, když na nařízení jednání ve věci čeká již 5 měsíců. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud konstatuje, že návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem byl stěžovatelem podán včas, byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy Ústavní soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy), zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27) a usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další].
9. Ústavní soud ve výše vymezeném rozsahu předmětnou věc posoudil a neshledal žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel, který se prostřednictvím institutu předběžného opatření domáhá snížení výživného pro své nezletilé děti, v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
10. Okresní soud v Semilech stěžovateli v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů neshledal existenci aktuální nutné zatímní úpravy poměrů účastníků. Odvolací soud se pak s výrokovou částí rozhodnutí soudu prvního stupně ztotožnil, nesdílel však skutkové a zejména právní závěry okresního soudu, neboť tyto závěry nekorespondují s ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a s aplikovanou soudní praxí z toho vyplývající. Podle závěru učiněného odvolacím soudem, nelze předběžným opatřením snížit výživné; předběžným opatřením lze poskytnout prozatímní ochranu oprávněnému uložením povinnosti druhému účastníkovi; není však určeno ke zmírňování určité povinnosti, která byla již v minulosti soudním rozhodnutím stanovena. Lze uzavřít, že odvolací soud zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření komplexně posoudil a jeho posouzení odpovídá čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
12. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu