ECLI:CZ:US:2020:2.US.2598.20.1
sp. zn. II. ÚS 2598/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a ze soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2020 č. j. 37 Co 79/2019-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podává proti v záhlaví označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Tvrdí, že jím byly porušeny jeho ústavně zaručené práva a svobody garantované čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), to vše s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2020 č. j. 37 Co 79/2019-244 (dále jen "napadený rozsudek") a své úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal svěření svých tří nezletilých dětí do střídavé péče. Napadený rozsudek je výsledkem odvolacího řízení, v němž Krajský soud v Brně opětovně rozhodoval po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. října 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (dále jen "kasační nález"), kterým byl jeho dřívější rozsudek zrušen k ústavní stížnosti téhož stěžovatele. Ústavní soud v kasačním nálezu Krajskému soudu v Brně uložil, aby se v dalším řízení (1) řádným způsobem vypořádal se stěžovatelovou argumentací v příloze odvolání, která směřovala proti znaleckému posudku, a na tuto argumentaci náležitě reagoval, aby (2) umožnil přinejmenším těm nezletilým dětem, které jsou starší 12 let, projevit svůj názor přímo před soudem, budou-li ochotny jej projevit, a aby (3) vycházel z toho, že zhoršená komunikace mezi rodiči může tvořit překážku střídavé péče jen ve výjimečných případech, v nichž ani pokusy o nápravu ze strany soudů nevedly ke zlepšení komunikace.
3. Napadeným rozsudkem vydaným po kasačním nálezu Ústavního soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. prosince 2018 č. j. 11 Nc 1074/2017-91 ve výrocích IV., V. a VII. (výrok I. napadeného rozsudku), jimiž bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí pro dobu po rozvodu do péče matky, o výši výživného a o nákladech řízení. Dále bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o výši dlužného výživného a o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV. napadeného rozsudku).
4. Vzhledem k delšímu časovému odstupu od vypracování dřívějšího znaleckého posudku odvolací soud přistoupil k zadání nového znaleckého posudku, který nebyl rodiči ani kolizním opatrovníkem v průběhu řízení zpochybněn, a tak z něho při svém rozhodování vycházel, nebera v potaz již zmíněný dřívější znalecký posudek. Z psychologického vyšetření dětí při zpracovávání nového znaleckého posudku a z jejich pohovoru s kolizním opatrovníkem odvolací soud dále zjistil, že nezletilé děti vyjádřily přání neprojevovat svůj názor před soudem, k jejich výslechu tedy nepřistoupil. Ke zhoršené komunikaci mezi rodiči jako možné překážce svěření nezletilých dětí do střídavé péče odvolací soud uvedl, že nedostatečná komunikace rodičů bydlících ve stejné obci, ale na různých místech není pro jeho rozhodnutí zásadní.
5. Odvolací soud svěřil nezletilé děti do péče matky s poukazem na "zásadní potřebu zachování stávajícího a déletrvajícího stavu s důrazem na kolektivní a neovlivňované a uvědomělé rozhodnutí" nezletilých dětí, což vyplynulo jak z nového znaleckého posudku, tak z pohovorů kolizního opatrovníka s nezletilými dětmi.
II. Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel namítá, že odvolací soud po vydání kasačního nálezu rozhodl opět nesprávně na základě vadného (neúplného) hodnocení důkazů i relevantních skutečností bez odpovídajícího zohlednění judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že odvolací soud ustanovením nového soudního znalce a zpracováním nového znaleckého posudku fakticky rezignoval na řešení stěžovatelových výhrad k předchozímu znaleckému posudku. Stěžovatel sice k novému znaleckému posudku výhrady neměl, neboť se domnívá, že znalec vše vyhodnotil adekvátně a řádně, na některé závěry ovšem chtěl odvolací soud upozornit, aby k nim soud při rozhodování přihlédl. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že ani v novém odvolacím řízení neprovedl výslech nezletilých dětí, které se tak vyjadřovaly pouze před kolizním opatrovníkem a při vypracovávání nového znaleckého posudku.
7. Stěžovatel dále namítá, že pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče existují ideální předpoklady. V této souvislosti poukazuje na premisu střídavé péče vyplývající např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 [(N 105/73 SbNU 683); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a čtyři objektivní hodnotící kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče. Těmito kritérii se odvolací soud dle stěžovatele "v podstatě vůbec nezabýval". V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, podotýká stěžovatel, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozsudku dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019).
12. Jakkoliv stěžovatel argumentuje judikaturou v případech, jež hodnotí jako skutkově obdobné, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy hodnotí každý případ rozhodování o péči o nezletilého optikou nejlepšího zájmu dítěte. V posuzované věci byl napadený rozsudek odůvodněn způsobem, který z mezí ústavnosti nevybočuje. Odvolací soud hodnotil nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska není co vytknout. Vzal v potaz zejména potřebu zachování stávajícího déletrvajícího stavu a poukázal na neovlivňované a uvědomělé rozhodnutí nezletilých dětí (ve věku 13 a 11 let v době rozhodování odvolacího soudu). Ze znaleckého posudku odvolací soud zjistil, že na rozhodnutí dětí setrvat u matky má vliv více faktorů, zejména vazba na matku a snaha uchovat stávající stav, tedy nenarušit vztahy ani s matkou, ani s otcem. Při svém pohovoru s kolizním opatrovníkem se nezletilé děti vyjádřily též v tom smyslu, že chtějí mít pouze jedno místo, kde budou bydlet, a za otcem kdykoli docházet, čehož i často v týdnu využívají (matka i otec dokonce bydlí ve stejné ulici). U matky se nezletilé děti dle svých vyjádření rovněž cítí ve větším klidu a bezpečí. Kolizní opatrovník ve svém stanovisku dále uvedl, že rozumová a vývojová úroveň nezletilých dětí je na takové úrovni, že již samy umí zhodnotit, co je pro ně nejlepší.
13. Namítá-li tedy stěžovatel, že se odvolací soud čtyřmi objektivními hodnotícími kritérii pro rozhodnutí o péči o dítě "v podstatě vůbec nezabýval", nelze mu přisvědčit. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 19). Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom vyplývá, že odvolací soud se těmito kritérii zabýval a shledal, že zejména čtvrté kritérium, tedy přání nezletilých dětí, za jejich současného vyššího věku a vyspělosti, je naplňováno setrváním v péči matky. Za těchto okolností tak Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal důvod opravňující jeho zásah.
14. Namítá-li stěžovatel porušení participačních práv svých nezletilých dětí, Ústavní soud se s touto námitkou rovněž neztotožnil. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že tato práva jsou osobními právy dotčených dětí, a nikoli právem jejich rodičů či jiné osoby na to, aby dítě bylo v řízení vyslechnuto ať přímo před soudem, či jinak (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019, bod 27).
15. V projednávaném případě dále nelze odhlédnout od toho, že po vydání kasačního nálezu byl názor nezletilých dětí ohledně jejich vztahu k rodičům, jimi preferované úpravy výchovných poměrů a jejich zájmu vypovídat před soudem zjišťován opakovaně, a to ze strany soudního znalce i kolizního opatrovníka. To může být v tak citlivé záležitosti a v takové intenzitě pro děti značně nepříjemné a stresující. Ústavní soud připomíná, že dítě, které je schopno formulovat své názory, má právo se vyjádřit ke všem záležitostem, které se jej dotýkají, přitom jeho názorům musí být věnována odpovídající pozornost (v souladu s §12 Úmluvy o právech dítěte). Podstatou takového participačního práva dítěte přitom je, aby nebylo vyloučeno z rozhodování o své osobě a různých aspektech svého života, aby se cítilo součástí tohoto rozhodování, a nebylo jen pasivním příjemcem rozhodnutí o sobě sama. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že v řízení, které se bezprostředně dotýká nezletilého dítěte, nelze na toto dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, či ho stavět jen do role pasivního pozorovatele událostí, ale je třeba jej vnímat jako důležitý subjekt práva a účastníka řízení a takto k němu přistupovat [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11), bod 17; nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535), bod 44; či nález sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018 (N 165/91 SbNU 61), bod 48)]. Na dítě tak nelze pohlížet ani jako na jakýsi "způsobilý důkazní prostředek" sloužící rodičům v opatrovnických věcech, nýbrž jako na citlivou a potenciálně zranitelnou lidskou bytost. Možnost se v řízení svobodně vyjádřit je přitom právem, nikoli povinností dítěte (viz citované nálezy sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018, bod 50; a sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018, bod 55). V souladu s popsaným pojetím participačních práv dítěte je pak také třeba zásadně respektovat případné přání dítěte nebýt slyšeno přímo před soudem, ale vyjádřit svůj názor například před kolizním opatrovníkem či znalcem, který jej pak přetlumočí soudu (k tomu viz i Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem, ze dne 17. 11. 2010, bod 115 důvodové zprávy, dostupné na https://op.europa.eu/en/publication-detail/-/publication/5f031e5d-9f09-11e5-8781-01aa75ed71a1/language-cs). Výkon participačních práv nemá být pro dítě stresující či nepříjemnou zkušeností.
16. Cílem participace dítěte při soudním jednání, zaručené čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, je umožnit dítěti zapojení do rozhodování o své záležitosti, jakož i mu poskytnout informace a podporu, které snižují úzkost z úředních jednání i jejich závěrů, které mají konkrétní dopad na život dítěte. Součástí participačních práv dítěte je rovněž právo být náležitě informováno, o čem bude jednání vedeno a jak bude s jeho názorem naloženo, a svobodně se rozhodnout, zda se k věci chce či nechce vyjádřit, případně před jakou osobou či orgánem chce sdělit svůj názor, stanovisko či přání. Mělo by být též zabráněno opakovanému slyšení dítěte ke stejným otázkám, zejména pokud je to pro něj stresující a nepříjemné.
17. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud v projednávaném případě výše uvedeným závěrům dostál, neboť postupoval v souladu s čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte, a z tohoto hlediska mu nelze nic vytknout. Nepřistoupí-li obecný soud v opatrovnické věci k výslechu nezletilého dítěte, které předtím věrohodně prohlásilo, že si nepřeje být před soudem slyšeno, nelze konstatovat ani porušení práv dítěte, ani porušení práv rodiče. Bylo-li by dítě nuceno k vyjádření před soudem, ačkoli si to nepřeje, bylo by to porušením čl. 3 i čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
18. Kritizuje-li dále stěžovatel odvolací soud pro ustanovení nového znalce a vypracování nového znaleckého posudku, vůči němuž neměl během odvolacího řízení žádné výhrady ani sám stěžovatel, ani nikdo jiný, jeví se Ústavnímu soudu tato námitka ryze účelová. Odvolacímu soudu nelze smysluplně vytýkat, že vycházel z nového znaleckého posudku, který ostatně i sám stěžovatel považuje za řádně a adekvátně zpracovaný; či že se nevypořádal s námitkami stěžovatele proti předchozímu znaleckému posudku, který ovšem již v odvolacím řízení nebyl použit a brán v potaz - takový postup odvolacího soudu z povahy věci nemůže založit zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
19. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu