ECLI:CZ:US:2020:2.US.2628.20.1
sp. zn. II. ÚS 2628/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Jiřího Šimka a Mileny Šimkové, zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze, Nádražní 58/110, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2020 č. j. 26 Co 36/2020-261 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 8 C 29/2019-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 11. 2019 č.j. 8 C 29/2019-217 bylo ve věci stěžovatelů jako žalobců proti žalovanému Společenství pro dům č.p. X1, X2 v J. rozhodnuto tak, že soud zamítl žalobu o zaplacení částky 122 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 27. 2. 2019 do zaplacení a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení ve výši 80 089,34 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020 č.j. 26 Co 36/2020-261 byl poté změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ve výroku II., že výše náhrady nákladů řízení činí částku 65 600 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výroku I. rozsudek potvrzuje. Současně bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelé jako žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 105 Kč.
2. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedli, že předmětná rozhodnutí považují za neústavní, zcela nepochybně prý co do dílčích nároků nepřevyšujících z hlediska své výše hranici 50 000 Kč. Jimi celková žalovaná částka ve výši 122 950 Kč se totiž skládá z celkem z pěti dílčích nároků na zaplacení pokut za prodlení s nepeněžitým plněním podle §13 zákona č. 67/2013 Sb. I když je tedy předmětem sporu v souhrnu celková částka převyšující hranici uvedených 50 000 Kč, tak stěžovatelům je známa judikatura Nejvyššího soudu (například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 931/2018), z níž vyplývá, že soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Proto podali předmětnou ústavní stížnost. K věci samé stěžovatelé uvedli především, že v procesním postavení žalobců uplatnili před obecnými soudy za žalovaným (vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem) pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním. Jak shora vysvětleno, uvedená částka se skládá z několika dílčích nároků (jednotlivých dílčích pokut za jednotlivá a blíže specifikovaná pochybení žalovaného, kterých se tento ve vztahu ke stěžovatelům dopustil), jež byly stěžovateli řádně specifikovány a ohledně nichž vznesli v průběhu řízení před obecnými soudy řadu námitek, s nimiž se však prý žádný ze soudů (jak soud prvoinstanční, tak ani soud odvolací) řádně nevypořádal a tyto námitky tak v průběhu soudního řízení zůstaly nezodpovězeny. K tomu dále stěžovatelé podrobně argumentují; konstatují přitom například, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku bere skutečnost, že došlo k doručení vyúčtování za rok 2015 vhozením do schránky stěžovatelů dne 21. 4. 2016 jako notorietu, když se ale prý nikterak nevypořádal s námitkami, které dle stěžovatelů znevěrohodňují svědectví slyšených svědků (v tom smyslu, zda ke vhození nějaké zásilky do schránky vůbec došlo). Navíc prý nikdy nebylo postaveno najisto, co vlastně bylo obsahem obálky, jež měla být údajně vhozena do schránky stěžovatelů. Stěžovatelé také uvedli, že postupovali v dobré víře a mají za to, že byly-li námitky proti vyúčtování za rok 2016 doručeny z jejich strany řádně a včas správcovské společnosti TEZA, spol. s r.o. na adresu v souladu s pokynem obsaženým v samotném vyúčtování za rok 2016, pak nelze tvrdit, že by se jednalo o námitky opožděné a že by se jednalo o námitky, jež by se nedostaly do dispoziční sféry i samotného žalovaného, když byly doručeny subjektu, který vystupoval jako zmocněnec žalovaného. Ze strany odvolacího soudu je podle názoru stěžovatelů nedůvodně zvýhodňováno a protěžováno údajně nepoctivé jednání na straně žalovaného, který ve spolupráci se svým zástupcem, a to správcovskou společností TEZA, spol. s r.o., úmyslně mylně informoval vlastníky jednotek.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Napadená rozhodnutí jsou v daném případě dostatečně odůvodněná a soudy se námitkami stěžovatelů věci přiléhajícím způsobem zabývaly. Není nutno znovu jen trochu jinými slovy opakovat, co přehledně k jednotlivým údajným nárokům stěžovatelů uvedl zejména odvolací soud (str. 4 a násl. napadeného rozsudku). Na těchto závěrech nelze shledat nic neústavního a také skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své právní názory, jak již konstatováno, patřičně odůvodnily. Věc tak postrádá ústavněprávní rozměr, i když stěžovatelé jsou jiného názoru.
5. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu