ECLI:CZ:US:2020:2.US.2738.20.1
sp. zn. II. ÚS 2738/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Kravaře, se sídlem Náměstí 43, Kravaře, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem tř. Kapitána Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 Cdo 1728/2019-439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v prvé řadě rekapituluje dosavadní průběh řízení a jeho podstatu. Žalobce (původně Ing. Jiří Hanák, insolvenční správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o.) se žalobou domáhal po žalovaném (městu Kravaře) zaplacení částky 101 709,01 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně za dobu od 1. listopadu 2012 do zaplacení, a to s odůvodněním, že žalovaný tuto částku získal na základě bankovní záruky, aniž by měl na toto plnění vůči dlužníku nárok. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 8. 9. 2015 č. j. 138 C 164/2012-146 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 101 709,01 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně od 1. listopadu 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 82 948,24 EUR a co do úroku z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 101 709,01 EUR od 1. listopadu 2012 do zaplacení a ve výroku II. o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 5. 2016 č. j. 8 Co 66/2016-257 (jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. co do částky 18 760,75 EUR a ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že žalobu zamítl), Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 31 Cdo 3936/2016, uveřejněným pod číslem 79/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen "R 79/2019", zrušil (s výjimkou potvrzující části výroku o věci samé) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že čerpal plnění z bankovní záruky oprávněně (že získal z bankovní záruky plnění, na něž měl vůči dlužníkovi nárok). Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že u (prvního) jednání konaného dne 5. 10. 2013 (správně 15. 10. 2013) před soudem prvního stupně "nebylo zahájeno jednání", neboť soud se (pouze) snažil o uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky, kteří navrhli přerušení řízení na dobu tří měsíců. K (druhému) jednání konanému dne 8. 9. 2015 před soudem prvního stupně se pak žalovaný nedostavil, čímž "se zbavil možnosti být poučen" podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost vymezil ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž obsáhle polemizuje. Tvrdí, že v dovolání ze dne 11. 3. 2019 (doplněného přípisem ze dne 12. 3. 2019) jednoznačně vymezil otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., když popsal otázku, na níž záviselo napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž popsal otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné a v určitém rozsahu též za nesrozumitelné.
7. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání z toho důvodu, že je kvalifikoval jako nepřípustné. Dovolatel měl totiž dovolání za přípustné především pro řešení otázek souvisejících s postupem soudů obou stupňů při plnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, však podle dovolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně podle názoru dovolacího soudu nijak nepochybil, jestliže stěžovateli poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neposkytl ani při jednání 15. 10. 2013 (jednání nařízené na tento den bylo odročeno za účelem poskytnutí "časového prostoru" účastníkům k mimosoudnímu vyřešení věci, a to aniž by vůbec došlo k jeho zahájení a tedy i k provedení úkonů umožňujících účastníkům reálně včas a řádně splnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost - srov. v této souvislosti též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněného pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani na jednání (již skutečně) konaném dne 8. 9. 2015 (kterého se nezúčastnil ani žalovaný ani jeho zástupce). Za výše popsané procesní situace nebyl ani odvolací soud oprávněn (povinen) poučení žalovanému v odvolacím řízení poskytnout.
13. Je zjevné, že stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, což také v nyní posuzovaném případě neučinil.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu