ECLI:CZ:US:2020:2.US.2774.20.1
sp. zn. II. ÚS 2774/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et. Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 188/2018-59 ze dne 23. 7. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 140/2017-51 ze dne 19. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 4 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka žalobou ze dne 2. 7. 201 7 (původně adresovanou Městskému soudu v Praze, který ji postoupil Krajskému soudu v Ostravě) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen "vedlejší účastník") č. j. MMR-43803/2016-83/3069 ze dne 24. 4. 2017 a usnesení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, č. j. MSK 110995/2016, sp. zn. ÚPS/25385/2016/Kol, ze dne 23. 9. 2016, kterými tyto správní orgány zastavily řízení o stěžovatelčině žádosti ze dne 25. 8. 2016 o obnovu řízení, vedeného Městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí, odborem regionálního rozvoje a stavebního úřadu, pod sp. zn. MUFO_S 807/2013 ve věci stavby "Rodinný dům včetně vodovodní přípojky, domovní přípojky NN, dešťové a splaškové kanalizace, žumpy a vsaku" na pozemcích parc. č. X1 a X2 v k. ú. N., neboť se jednalo o žádost zjevně právně nepřípustnou.
3. Krajský soud v Ostravě svým napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že žádost o obnovu řízení je žádostí zjevně právně nepřípustnou a že krajský úřad i vedlejší účastník postupovali v souladu s právními předpisy, a proto napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelčinu žalobu.
4. Nejvyšší správní soud pak zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost a uvedl následující. Spornou otázkou ve věci je především to, zda lze usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žádosti považovat za rozhodnutí ve věci dle §100 odst. 1 správního řádu a je tedy v dané věci možné obnovit řízení. Dále jde o otázku, zda krajský úřad postupoval správně, když řízení o žádosti na obnovu řízení stěžovatelky zastavil pro zjevnou nepřípustnost dle §66 odst. 1 písm. b) namísto zamítnutí žádosti dle §100 odst. 6 správního řádu.
5. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že podle §100 odst. 1 správního řádu lze na žádost účastníka obnovit řízení před správním orgánem ukončené rozhodnutím ve věci. Z odborné literatury a aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že obecně je třeba při výkladu pojmu "rozhodnutí ve věci" uplatňovat restriktivní výklad, obnova řízení se má zásadně týkat pouze rozhodnutí meritorních. Předmětem obnovy řízení může být dle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu pouze meritorní rozhodnutí, u něhož to zákon nevyloučí, tj. jakékoliv rozhodnutí podle §67 odst. 1 správního řádu, nikoliv však usnesení jakožto rozhodnutí procesní povahy. Z uvedeného lze nicméně dle Nejvyššího správního soudu dovodit výjimku v případech unesení, u nichž je přípustný samostatný přezkum. Těmi jsou výjimečně i usnesení o zastavení řízení, která lze v určitých případech považovat za rozhodnutí ve věci, jelikož mají svými účinky do jisté míry povahu meritorního rozhodnutí (řízení u správního orgánu se jimi konči). Je ovšem nutné rozlišovat mezi důvody zastavení. Potřeba považovat usnesení za rozhodnutí ve věci je dána u těch usnesení o zastavení řízení, která těsně souvisejí s meritem věci a přímo zasahují do materiální právní sféry účastníka (zejména jde o usnesení v oblasti správního trestání). V nyní projednávané věci bylo územní řízení ukončeno rozhodnutím o zastavení řízení z důvodů zpětvzetí žádosti, jedná se o procesní usnesení dle §66 odst. 1 písm. a), nikoliv o rozhodnutí dle §67 odst. 1 správního řádu. Obecné tedy jde o procesní rozhodnutí a řízení, které jím bylo ukončeno, nemůže být předmětem obnovy řízení.
6. K názoru stěžovatelky, že rozhodnutí krajského úřadu o zastavení územního řízení nabylo právní moci až ve spojení s právní mocí usnesení o opravě zjevných nesprávností v roce 2018, Nejvyšší správní soud uvádí, že vydání opravného usnesení nemá odkladné účinky vůči původnímu opravovanému usnesení a nemůže nijak ovlivnit jeho právní moc. Oba správní úkony je třeba vnímat samostatně. Uvedené vychází především z toho, že oprava zřejmých nesprávností má pouze uvést opravované rozhodnutí do souladu se skutkovým či právním stavem, naopak není jeho účelem ovlivňovat možnost podávat opravné prostředky proti opravovanému rozhodnutí. Názor stěžovatelky je proto chybný, správní orgány ani krajský soud při posuzování návrhu na obnovu řízení nepochybily ani v této otázce.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, neboť zastává jinou interpretaci §100 odst. 1 správního řádu. Jelikož stěžovatelka byla účastníkem předmětného územního řízení pod sp. zn. MUFO_S 807/2013, jehož obnovu požadovala, má za to, že se nemůže jednat o žádost zjevně právně nepřípustnou. Dle názoru stěžovatelky skutečnost, že byla účastníkem původního řízení si soudy, potažmo správní orgány, mohly ověřit ve spise městského úřadu.
8. Stěžovatelka dále namítá, že je totiž toho názoru, že s ohledem na její účastenství v původním řízení soudy neposoudily, zda správní orgány postupovaly správně, když žádost stěžovatelky o obnovu řízení případně nezamítly podle §100 odst. 6 správního řádu, čímž by se vypořádaly věcně s důvody žádosti o obnovu řízení. Stěžovatelka je proto přesvědčena o tom, že oba soudy porušily její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že se ztotožnily se zastavením řízení správními orgány podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, přestože stěžovatelka byla účastníkem původního řízení.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má stěžovatelka za to, že dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a je tedy povinností obecných soudů poskytovat účastníkům řízení nejen ochranu v rovině zákonné, nýbrž především v rovině ústavní. Soudy tak podle ní nedostály ani své ústavní povinnosti dle čl. 4 Ústavy.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
12. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší revidovat závěry obecných soudů, spočívající ve výkladu podústavního práva, který nemá ústavní rozměr, což je i případ stěžovatelky. Stěžovatelčina ústavní stížnost proto nemá ústavněprávní dimenzi.
13. S ohledem na to byla Ústavním soudem ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu