infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.10.2020, sp. zn. II. ÚS 2828/20 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.2828.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.2828.20.1
sp. zn. II. ÚS 2828/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 272/2020-71 ze dne 30. 7. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 48 EXE 4628/2010-47 ze dne 1. 6. 2020 byla zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2010 č. j. 48 EXE 4628/2010-11, vedená oprávněným Balbec Invest III S.á.r.l. proti povinnému pro neplatnost rozhodčí doložky, a tedy i navazujícího rozhodčího nálezu, a dále bylo rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 272/2020-71 ze dne 30. 7. 2020 bylo napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci byla exekuce zahájena dne 17. 6. 2010 (rozhodné datum pro úsudek o existenci neplatnosti rozhodčí doložky, resp. rozhodčího nálezu je den 11. 5. 2011), přičemž rozhodčí nález byl vydán dne 20. 1. 2010. Pro danou věc je tedy právně významné, že v době podání návrhu na nařízení exekuce vycházela původní oprávněná důvodně z existence vykonatelného exekučního titulu. Oprávněné nelze vytknout, že nepředjímala výše uvedenou změnu judikatury a svá práva z rozhodčího nálezu realizovala, proto ani nelze dovozovat její účast či zavinění na zastavení exekuce. Dle názoru odvolacího soudu nelze ani dospět k závěru, že by oprávněná zavinila náklady soudního exekutora tím, že by ve vymáhání pohledávky bezdůvodně pokračovala. Skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce byly známy oběma účastníkům řízení stejně a z vyplývající posloupnosti událostí obsažených ve spisovém materiálu je zřejmé, že původní oprávněná postupovala v souladu s tehdy aktuální judikaturou obecných soudů a od původní oprávněné nebylo možno oprávněně očekávat "jasnozřivost" v otázce změny této judikatury (srovnej závěry Ústavního soudu vyložené v jeho usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014). Na uvedeném závěru nemůže změnit ničeho ani to, že ke změně v osobě věřitele došlo již v době, kdy judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek byla ustálena na aktuálně platném názoru. Lze připustit, že současná oprávněná si již před postoupením pohledávky musela být rizika zastavení exekuce pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu vědoma. Bylo však jejím rozhodnutím, že v poměrech dané věci souhlasila se svým vstupem do řízení. Krajský soud považuje za objektivně nespravedlivé, aby jako nabyvatelka pohledávky z exekučního titulu nesla procesní důsledky se zastavením exekuce spojené, neboť důvodem zastavení exekuce v dané věci byla ta okolnost, že podkladový rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k jeho vydání neměl pravomoc. V souvislosti s náklady uplatněnými exekutorem krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 a na jeho závěry o tom, že skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní; riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. 4. Stěžovatel namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. S ohledem na důraz, který Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci opakovaně kladl na rozhodné datum pro sjednocení judikatury u rozhodčích doložek, shledává stěžovatel nepochopitelným a navíc nesrozumitelným odůvodnění napadeného usnesení v části, kdy odvolací soud vysvětluje, proč neuložil povinnost k náhradě nákladů exekuce současnému oprávněnému. 5. Podle stěžovatele odvolací soud nepřihlédnul k tomu, že povinnost stanovená rozhodčím nálezem, byť byl tento vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc, skutečně existovala. Povinný v projednávaném případě nesplnil ve lhůtě splatnosti svůj dluh vůči oprávněnému, tuto skutečnost nijak nezpochybnil, takže svým protiprávním chováním vyvolal jak rozhodčí řízení, tak následně exekuční řízení. Za těchto okolností tak nelze jednoznačně dovodit ani neexistenci zavinění na straně oprávněného, ani neexistenci zavinění na straně povinného. Odvolací soud též podle stěžovatele neodůvodnil své stanovisko, dle kterého má náklady exekuce v dané věci nést exekutor a nikoli účastníci řízení. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2396/13 ze dne 3. 4. 2014, ze kterého vyplývá, že rozhodnutí o tom, že náklady exekuce ponese soudní exekutor, musí být vyčerpávajícím způsobem zdůvodněno a lze k němu přistoupit pouze tehdy, pokud to odůvodňují konkrétní okolnosti případu, např. tehdy, pokud exekutor při vedení exekuce pochybil a má tak podíl na zastavení exekuce. 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 8. Stěžovatel brojí proti tzv. nákladové části rozhodnutí. Ústavní soud při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti představující závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde. 9. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o výši odměny soudního exekutora je dostatečné a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18 ze dne 4. 9. 2018). 10. Závěr krajského soudu, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu zákonných ustanovení o exekuci, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soudu, podle které samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného uvedené riziko nelze přenášet bez jeho zavinění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012). Podobně pak plyne z v nálezu sp. zn. II. ÚS 160/06 ze dne 4. 5. 2006 (N 96/41 SbNU 265), který se týkal náhrady nákladů exekuce v případě, že exekuční titul není vykonatelný. Z argumentace stěžovatele ostatně vyplývá, že namítá ve vztahu k napadenému rozhodnutí obecného soudu jen nesprávné posouzení otázek, upravených podústavním právem, které nemají ústavní rozměr, byť i se odvolává na své právo na soudní ochranu. 11. Stěžovatelem odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2396/13 ze dne 3. 4. 2014 je založeno na myšlence, že při zastavení exekuce pro nedostatek exekučního titulu, nezaviněný oprávněným ani povinným, není spravedlivé požadovat náhradu nákladů neúspěšné exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu ani po povinném, ani po oprávněném. Dojde-li soud k závěru, že při rozhodování o návrhu na odklad exekuce soudní exekutor nepostupoval důsledně v intencích §54 exekučního řádu, lze mu nepřiznat náhradu nákladů takto neúspěšné exekuce. Právě tato situace nastala i v situaci, o níž rozhodoval napadeným rozhodnutím krajský soud, a proto jeho závěry nelze shledat jako ústavně nekonformní. Obecné soudy svůj závěr navíc dostatečně odůvodnily. 12. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. října 2020 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.2828.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2828/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 10. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 10. 2020
Datum zpřístupnění 13. 11. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §89, §54
  • 330/2001 Sb., §11
  • 99/1963 Sb., §368 odst.1 písm.h
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík exekutor
odměna
náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2828-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 113860
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-11-20