ECLI:CZ:US:2020:2.US.2859.20.1
sp. zn. II. ÚS 2859/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu stěžovatele Karla Novotného, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 29 ICdo 111/2020-794, 40 ICm 41/2016, KSBR 40 INS 21546/2015, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 6. 10. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele titulované jako "ústavní stížnost spojená s novou Žalobou na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o zadostiučinění za nečinnost, o zadostiučinění za nesprávný úřední postup, o omluvu za urážku na cti se zadostiučiněním za nemajetkovou újmu .... spojenou se stížností pro porušení zákona....". Toto podání však zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§30, §31 citovaného zákona).
2. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
3. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se v minulosti na Ústavní soud obracel opakovaně se svými podáními, a to vždy bez zastoupení advokátem. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1250/16 ze dne 1. 6. 2016 stěžovatele upozornil na náležitosti ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem. Na výzvu soudu stěžovatel sice reagoval, avšak vytýkané vady neodstranil, ačkoliv si za daných procesních podmínek řízení musel být důsledků svého nekonání dostatečně vědom. Obdobně stěžovatel postupoval i v dalších řízeních, naposledy ve věci sp. zn. II. ÚS 3367/19.
4. Z uvedeného plyne, že stěžovatel, ačkoliv si je vědom povinnosti být zastoupen v řízení před Ústavním soudem advokátem, tuto svou povinnost opakovaně a vědomě neplní. Tyto důvodu vedou Ústavní soud k přesvědčení, že v případě nyní posuzovaného podání není nevyhnutelnou podmínkou, aby se stěžovateli opětovně dostávalo téhož poučení o povinném zastoupení. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
5. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj