ECLI:CZ:US:2020:2.US.2895.20.1
sp. zn. II. ÚS 2895/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 673/2020-655 ze dne 25. 6. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 462/2019-630 ze dne 17. 12. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu tím, že jako osoba zmocněná na základě udělené generální plné moci zařizovat veškeré záležitosti společnosti A v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") této společnosti za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2016 neuvedl žádná zdanitelná plnění, ačkoliv si musel být vědom, že dne 24. 8. 2016 prodal motorové vozidlo Mercedes Benz - Benz, ve vlastnictví společnosti A, kupujícímu IRES CZ s.r.o., za částku 340.000 Kč, o prodeji byla vystavena faktura s 21% DPH ze základu daně ve výši 280.992 Kč, které činilo částku 59.008,32 Kč. Okresní soud v Břeclavi jej svým napadeným rozsudkem č. j. 3 T 91/2018-607 ze dne 1. 10. 2019 uznal vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odstavec 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb. Poškozenou Českou republiku - Finanční úřad pro Jihomoravský kraj se sídlem Náměstí Svobody 4, Brno (dále též "vedlejší účastník"), odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Brně svým napadeným rozsudkem č. j. 8 To 462/2019-630 ze dne 17. 12. 2019 zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi č. j. 3 T 91/2018-607 ve výroku o trestu a ve výroku o nároku poškozené na náhradu škody a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. Dále pak nově stěžovateli uložil, aby zaplatil na náhradě škody vedlejšímu účastníkovi, částku 58.894 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal vedlejšího účastníka na řízení ve věcech občansko-právních. Krajský soud svůj závěr o povinnosti stěžovatele uhradit škodu dovodil z průběhu dokazování u hlavního líčení, jímž bylo zjištěno, že způsobil škodu ve výši 59.008,32 Kč a vznik této škody zavinil, což se také stalo součástí skutkových zjištění, která soud prvého stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě. Za této situace tak soud prvého stupně pochybil tím, že poškozenému vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu škody nepřiznal a odkázal jej podle §229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. V dané věci bylo ze zprávy finančního úřadu zjištěno, že na osobní daňový účet daně z přidané hodnoty daňového subjektu A, byla dne 9. 11. 2018 provedena dobrovolná úhrada ve výši 114 Kč v hotovosti na pokladně správce daně. Dobrovolnou úhradu ve výši 114 Kč proto odvolací soud odečetl od způsobené škody ve výši 59.008 Kč (po jejím zaokrouhlení), takže výsledná výše způsobené škody činila 58.894 Kč, k jejíž úhradě zavázal stěžovatele.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací svým usnesením č. j. 8 Tdo 673/2020-655 ze dne 25. 6. 2020 odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že dovolací argumentace stěžovatele je v mnohém pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí zasahují do jeho práva na ochranu vlastnictví.
6. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla stěžovateli fakticky uložena povinnost k úhradě daně z přidané hodnoty za třetí osobu, přičemž tato daň je ve vztahu ke stěžovateli nesprávně hodnocena jako škoda. Stěžovatel je přesvědčen, že mu soud nemohl uložit, aby vedlejšímu účastníku uhradil nezaplacenou daň jako škodu a pokud tak učinil, tak zcela nepřípustně zasáhl do základních majetkových práv stěžovatele. Stěžovatel v té souvislosti poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3139/17 ze dne 24. 4. 2018.
7. Nad rámec zásahu do svých majetkových práv stěžovatel namítá, že uložením povinnosti k náhradě škody vůči vedlejšímu účastníku došlo v rámci adhezního řízení k nepřípustnému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud uložení povinnosti k náhradě škody soud opřel pouze o zprávu finančního úřadu o výši dobrovolné úhrady daňového subjektu. Sdělení finančního úřadu nelze podle stěžovatele považovat za důkaz o vzniku a výši škody, když se fakticky jedná o listinu zhotovenou samotným vedlejším účastníkem jako poškozeným, resp. jeho povřeným orgánem. Stěžovatel toto pociťuje jako porušení zásady rovnosti zbraní, kdy vedlejší účastník na místo toho, aby uvedl tvrzení a předložil skutečné důkazy o vzniku škody a její výši předložil jím vytvořenou zprávu, kterou soud bez dalšího akceptoval jako dostatečný podklad pro rozhodnutí o přiznání náhrady škody.
8. Rozhodnutím Nejvyššího soudu rovněž mělo podle stěžovatele dojít k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť se soud nevypořádal s hledisky porušení základních práv a svobod účastníka, ačkoli se stěžovatel dovolával skutečnosti, že on sám neměl povinnost z prodeje uvedeného automobilu přiznat a zaplatit DPH.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Již z argumentace stěžovatele plyne, že namítá, že v jeho věci došlo k nesprávnému posouzení skutkových okolností jeho případu a nesprávné interpretaci podústavního práva. Domnívá se, že závěry obecných soudů o jeho odpovědnosti za škodu vůči vedlejšímu účastníkovi neobstojí.
12. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy na stěžovatelovy námitky reagovaly dostatečným způsobem a že posouzení, zda a v jakém rozsahu vznikla vedlejšímu účastníkovi škoda, je otázkou podústavního práva, do níž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
13. Ke stěžovatelovu odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3139/17 ze dne 24. 4. 2018. je třeba poznamenat, že není zřejmé, v čem by mělo podpořit argumentaci stěžovatele, citované rozhodnutí počítá s tím, že pokud jsou spoluobvinění uznáni vinnými, že společně spáchali trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a správce daně zkrácenou daň dodatečně vyměří, představuje tato daň společný závazek všech spoluobviněných. V daném případě pak obecné soudy zohlednily částku uhrazenou daňovým dlužníkem a o tu ponížily přiznanou náhradu škody, a proto nepostupovaly v rozporu se stěžovatelem citovaným nálezem.
14. Při posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentů obecných soudů i stěžovatele neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
15. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu