ECLI:CZ:US:2020:2.US.2909.20.1
sp. zn. II. ÚS 2909/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lodě-hausbóty z. s. se sídlem Staré Město, Zerzavice 2173, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2020 č. j. 27 Co 214/2019-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu po žalovaném domáhal zaplacení částky 26 195 Kč s 8,05% úroky z prodlení ročně od 29. 12. 2016 do zaplacení. Uvedl, že žalovaný pro něj provedl výrobu a instalaci plotu s křídlovou a pojízdnou bránou. Cena díla byla uhrazena na základě vystavených faktur znějících na částky 50 000 Kč a 38 932 Kč. Stěžovatel zaslal žalovanému písemnou reklamaci, ve které podrobně vylíčil vady provedeného díla a požádal žalovaného o jejich odstranění. Žalovaný projevil v průběhu následující korespondence ochotu opravit vadné dílo způsobem, který byl dle stěžovatele nedostatečný z hlediska obecné bezpečnosti. Proto se stěžovatel rozhodl zadat opravu díla třetí osobě, která vady díla odstranila a stěžovateli vyúčtovala cenu opravy ve výši 26 195 Kč. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný odpor.
3. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 8. 2018 č. j. 4C 175/2018-29 vyzval stěžovatele, aby mimo jiné doplnil skutková tvrzení obsažená v žalobě o údaje o přesném obsahu smlouvy o dílo, která byla mezi účastníky řízení uzavřena (předmět díla, smluvní podmínky, cena), a aby předložil důkaz o předání a převzetí díla, jakož i o datu, kdy společnosti SEADD s. r. o. zaplatil cenu za opravu díla. Současně uložil stěžovateli, aby se podrobně vyjádřil ke všem námitkám žalovaného, které jsou obsaženy v jeho odporu proti platebnímu rozkazu. Součástí citovaného usnesení bylo poučení, kterým soud připomněl stěžovateli povinnost vylíčit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti s tím, že nedoplnění skutkových tvrzení může vést k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení, a že nedostatečná skutková tvrzení nelze nahrazovat nebo doplňovat odkazy na předložené listinné důkazy. Stěžovatel byl též poučen o povinnosti na podporu všech svých tvrzení označit a předložit důkazy a o tom, že nerespektování této povinnosti rovněž může vést k zamítnutí žaloby. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 3. 9. 2018, a protože na ni nebylo z jeho strany nijak reagováno, byl o doplnění požadovaných tvrzení a předložení důkazů soudem upomínán. Právní zástupce stěžovatele předložil soudu prvního stupně podání obsahující doplnění některých skutkových tvrzení až u prvního jednání ve věci, které se konalo dne 13. 3. 2019. Nad rámec skutečností uvedených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 23. 4. 2018 uvedl, že předávací protokol pravděpodobně sepsán nebyl, ale předání a převzetí díla je nesporné, že částka 26 195 Kč byla stěžovatelem společnosti SEADD s. r. o. zaplacena dne 21. 4. 2015 a že nárok uplatněný žalobou za promlčený nepovažuje. Soud prvního stupně právního zástupce stěžovatele poučil, že stále nebyla dostatečně doplněna skutková tvrzení a označeny důkazy, jak bylo usnesením ze dne 28. 8. 2018 žádáno, účastníci řízení byli dále poučeni dle §118b o. s. ř. a §119a o. s. ř. a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění dokazování. K druhému jednání, které se ve věci konalo dne 17. 5. 2019, se právní zástupce stěžovatele nedostavil, omluvil svou neúčast, o odročení jednání nežádal. Součástí omluvy nepřítomnosti u jednání, která byla soudu doručena emailem dne 17. 5. 2019, byla i právní argumentace právního zástupce stěžovatele, proč stěžovatel neřešil nečinnost žalovaného v případě reklamace vad plotu podáním žaloby na odstranění vad díla, poukazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 32 Cdo 4980/2014. Soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a současně stěžovatele zavázal k zaplacení nákladů řízení ve výši 12 003 Kč (II. výrok). Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla v roce 2012 uzavřena smlouva o dílo, kterou se žalovaný zavázal provést pro stěžovatele výrobu a instalaci plotu s pojízdnou bránou. Žalovaný dílo provedl, stěžovatel převzal. Cenu za provedené dílo žalovaný vyúčtoval stěžovateli dvěma fakturami v celkové výši 88 932 Kč a stěžovatel obě dvě tyto faktury zaplatil. Dne 1. 7. 2013 stěžovatel žalovanému dopisem sdělil, že mu oznamuje vady na předmětu díla. Okresní soud odůvodnil zamítnutí žaloby tak, že objednatel nemá ze zákona právo odstranit vady sám nebo je nechat odstranit a domáhat se na zhotoviteli úhrady takového odstranění, pokud nebyl takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady dohodnut ve smlouvě. Neuplatní-li proto objednatel nároky z odpovědnosti za vady řádně, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady.
4. Ve svém napadeném rozhodnutí Krajský soud v Brně jako soud odvolací poukázal na to, že stěžovatel neuvedl ani přibližné datum, kdy měla být smlouva o dílo uzavřena, pak i absence tvrzení o datu předání a převzetí díla je nedostatkem zásadním, protože od této skutečnosti se odvíjí běh záruční doby, byla-li sjednána. Stran předání a převzetí díla - dalším právně významným tvrzením pro posouzení nároku stěžovatele je skutečnost, zda bylo dílo žalovaným stěžovateli předáno bez vad nebo s vadami (a pokud ano, tak konkrétně s jakými), protože zhotovitel odpovídá za vady díla v době jeho předání, později pokud byly způsobeny porušením jeho právní povinnosti. Výše vyjmenovaná skutková tvrzení odvolací soud považoval v dané věci za právně významná, má-li být jako předběžná otázka dovozena odpovědnost žalovaného za tvrzené vady díla, bez jejich uvedení v žalobě nebo bez jejich doplnění v průběhu řízení není možné nárok vznesený stěžovatelem relevantně právně posoudit. I žalovaný, který zcela popíral svou odpovědnost za tvrzené vady díla a namítal časovou prodlevu stěžovatele při jeho postupu v rámci reklamace vad díla, resp. jejich odstraňování, ve svém vyjádření stěžovatele upozorňoval, že netvrdí právně významné skutečnosti, a opakovaně tak činil i soud prvního stupně. Za dané situace, kdy stěžovatel v žalobě netvrdil a ani po opakované výzvě učiněné soudem prvního stupně v řízení nedoplnil pro rozhodnutí významné skutečnosti, bylo na soudu prvního stupně, aby u jednání poskytl stěžovateli konkrétní a adresné poučení dle §118a odst. 1 o. s. ř., že je povinen pro rozhodnutí významné skutečnosti tvrdit a dle §1 18a odst. 3 o. s. ř. je i prokázat, jinak bude čelit pro něj nepříznivému rozhodnutí ve věci. Právní zástupce stěžovatele se však k jednání nařízenému na 17. 5. 2019, byť s omluvou, nedostavil a o odročení jednání nepožádal. Tím, se zbavil možnosti být ze strany soudu poučen o hrozícím neúspěchu ve sporu pro neunesení břemene tvrzení. Pro úplnost odvolací soud dodal, že stěžovatel se (byť s omluvou) nezúčastnil ani nařízeného jednání u odvolacího soudu.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud totiž napadený rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem potvrdil pro jeho věcnou správnost, avšak jeho právní posouzení věci je odlišné od soudu prvního stupně, když v bodě 25 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: "Odvolací soud uzavírá, že v dané věci žalobce neunesl břemeno tvrzení. Na základě žalobcem poskytnutých skutkových tvrzení nelze věc relevantně právně posoudit a sankcí za neunesení břemene tvrzení je právě neúspěch žalobce ve věci.
6. Toto odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se podle něj zcela jednoznačně o tzv. překvapivý rozsudek, jehož vydání je nepřípustné. Pokud by věc shodně právně posoudil soud prvního stupně, mohl by toto právní posouzení odvolatel napadnout svým odvoláním a argumentačně se proti němu vymezit. Tuto možnost však stěžovatel nedostal, čímž mu bylo fakticky upřeno právo na odvolání proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Tento postup odvolacího soudu podle stěžovatele o to více zasáhl do jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť z důvodu hodnoty předmětu sporu není přípustné dovolání.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
10. Ústavní soud se ve své judikatuře skutečně vychází z toho, že dospěje-li odvolací soud k závěru o věcné nesprávnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, aniž by s ním v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí účastníky seznámil a dal jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o postup, jímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to například ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 70/81 SbNU 243). Stěžovateli je tedy nutno přisvědčit, že při postupu soudu dle §219 občanského soudního řádu vystupuje do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí. Možnost odvolacího soudu potvrdit (byť jen ve výroku) věcně správné rozhodnutí, tj. i za situace, kdy odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti (§213b a 118a občanského soudního řádu) seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení. Tohoto svého práva se však stěžovatel vzdal tím, že se nezúčastnil ani závěrečného jednání soudu prvního stupně, ani jednání dovolacího soudu, na němž by se mu kýženého poučení ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. dostalo. Stěžovatel tak měl možnost být poučen a k věci se vyjádřit, avšak této možnosti z důvodů na své straně (neúčast na jednání) nevyužil [k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2675/15 ze dne 12. 11. 2015 (U 18/79 SbNU 611)]. O absenci potřebných tvrzení byl též opakovaně informován výzvami soudu prvního stupně, jak je uvedeno v rekapitulaci postupu řízení.
11. Z uvedeného důvodu proto Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu