ECLI:CZ:US:2020:2.US.2922.20.1
sp. zn. II. ÚS 2922/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020 č. j. 25 Cdo 978/2019-356, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, protože jím mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jeho právo na nedotknutelnost osoby a soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny a konečně jeho právo na to, aby jakýkoliv zákrok v oblasti péče o jeho zdraví byl prováděn na základě svobodného a informovaného souhlasu dle čl. 5 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, publikované pod č. 96/2001 Sb.m.s. (dále jen "Úmluva o lidských právech a biomedicíně").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 110 C 46/2014 zjistil následující. Stěžovatel v roce 2007 utrpěl úraz pravého ramene, podrobil se operaci. Z důvodu snížené hybnosti bolestivého ramene stěžovatel začátkem června roku 2011 podstoupil vyšetření v Nemocnici Pardubického kraje, a.s. (dále také "zdravotnické zařízení"), jehož součástí bylo i vyšetření pravého ramenního kloubu nukleární magnetickou rezonancí (dále "NMR"). Snímek z NMR byl vyhodnocen tak, že u stěžovatele došlo k neúplnému přetržení šlachy nadhřebenového svalu, a byla mu doporučena konzervativní léčba. Tuto léčbu (obstřiky) stěžovatel opakovaně podstoupil, naposledy v březnu 2012, kdy bylo rozhodnuto o provedení artroskopie ramenního kloubu. K té došlo koncem května toho roku, přičemž v rámci přípravy na ni byl opětovně vyhodnocen původní snímek z června 2011. Toto opětovné vyhodnocení bylo učiněno se závěrem, že u stěžovatele již tehdy bylo přítomno úplné (nikoliv neúplné) přetržení šlachy. Téhož dne (koncem května 2012) byla stěžovatelovi přetržená šlacha sešita.
3. Stěžovatel se následně u Okresního soudu v Pardubicích po zdravotnickém zařízení domáhal náhrady nemajetkové újmy. Soud žalobu rozsudkem ze dne 16. 11. 2017 č. j. 110 C 46/2014-272, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018 č. j. 110 C 46/2014-293, zamítl. Na základě provedeného dokazovaní, mj. i několika znaleckými posudky, totiž dospěl k závěru, že by i v případě, kdy by nedošlo k chybnému popisu snímku, zůstal postup zdravotnického zařízení stejný, a tedy že byl i navzdory dílčímu pochybení celkově v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Rozhodující totiž bylo klinické vyšetření pacienta a to, že se jednalo o chronický nález. Za takových okolností je konzervativní (nikoliv operativní) léčba primární.
4. Rozhodnutí prvostupňového soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 10. 2018 č. j. 27 Co 136/2018-328. Rovněž odvolací soud zhodnotil, že nesprávné vyhodnocení snímku bylo toliko dílčí chybou, která nebyla objektivně způsobilá vyvolat nemajetkovou újmu.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením. V něm uvedl, že nelze ničeho vytknout právnímu závěru odvolacího soudu, že zdravotnické zařízení postupovalo "lege artis", a nedošlo tak k porušení právní povinnosti, která by byla v příčinné souvislosti s tvrzeným zásahem do osobnostních práv stěžovatele. Další stěžovatelem v dovolání předestřené otázky Nejvyšší soud označil za vzhledem k přípustnosti dovolání bezpředmětné, neboť na nich rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno.
II. Argumentace účastníků řízení
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především zopakoval svou argumentaci obsaženou v dovolání. Následně stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud porušil jeho práva (srov. bod 1 tohoto usnesení) v důsledku toho, že označil závěr ohledně "lege artis" postupu zdravotnického zařízení za skutkový a otázku, zda léčba byla vedena bez informovaného souhlasu pacienta, za bezvýznamnou.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Účastníci řízení před obecnými soudy, Nemocnice Pardubického kraje, a.s. a ČSOB Pojišťovna, a.s., se v poskytnuté lhůtě nevyjádřili, tedy se má za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali. Vyjádření Nejvyššího soudu nepřineslo nic nového, proto stěžovateli ani nebylo zasíláno k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Podle čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně je jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví nutno provádět tzv. lege artis. Za zdravotní péči "lege artis" je považována taková zdravotní péče, která je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Pro posouzení toho, zda o postup "lege artis" šlo či nikoliv, je vhodné zajistit si odborné vyjádření. Tuto otázku, byť je otázkou právní, totiž zpravidla nelze bez expertního zhodnocení zodpovědět [k tomu srov. bod 66 nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].
11. Ve stěžovatelově věci k vyžádání odborných vyjádření došlo (viz mj. znalecký posudek vyžádaný přímo Okresním soudem v Pardubicích na l. 151-156 spisu zn. 110 C 46/2014 a další tam založené posudky doložené účastníky řízení). Na základě jejich shodného vyznění byl učiněn skutkový závěr, že i kdyby byl popis NMR snímku správný, bylo by na místě doporučit stěžovateli nejprve konzervativní léčbu. Toto skutkové zjištění bylo soudy následně právně vyhodnoceno tak, že zdravotnické zařízení postupovalo "lege artis". Právě s tímto právním zhodnocením se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil, a proto (nikoliv snad z důvodu nemožnosti přehodnotit skutková zjištění, jak tvrdí stěžovatel) dovolání odmítl. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale jen jeho souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však Nejvyšší soud nevykročil.
12. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vyčítá, že otázku, zda byla léčba vedena s jeho informovaným souhlasem, označuje za bezvýznamnou. Nejvyšší soud tak skutečně činí, ovšem toliko ve spojitosti s přípustností dovolání, a to proto, že na posouzení této otázky nebylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Ani v tomto ohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí ničeho vytknout, neboť Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a ústavně konformním způsobem vyložil, proč u nastolených otázek přípustnost dovolání neshledal.
13. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu