infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.2020, sp. zn. II. ÚS 2924/20 [ usnesení / TOMKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.2924.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.2924.20.1
sp. zn. II. ÚS 2924/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Petra Vítka, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 32 Cdo 2206/2020-219 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2020 č. j. 29 Co 29/2020-189, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených usnesení civilních soudů. 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 18 C 100/2018, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel inicioval řízení před Finančním arbitrem (dále jen "finanční arbitr"), ve kterém se domáhal vyslovení neplatnosti pojistné smlouvy č. 105629216, o investičním životním pojištění, uzavřené s Pojišťovnou Patricie, a. s., (dále jen "pojišťovna") a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 105 200 Kč s příslušenstvím. Finanční arbitr nálezem ze dne 3. 9. 2018 č. j. FA/SR/ZP/1051/2017-14 rozhodl, že pojišťovna je povinna zaplatit stěžovateli částku 59,90 Kč (výrok I.), určil, že sjednaná pojistná smlouva je částečně neplatná pro neurčitost čl. 12 odst. 1 zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění (výrok II.), návrh stěžovatele ve zbývající části zamítl (výrok III.) a podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, uložil pojišťovně sankci ve výši 15 000 Kč (výrok IV.). Námitky obou účastníků finanční arbitr rozhodnutím o námitkách ze dne 22. 10. 2018 č. j. FA/SR/ZP/1051/2017-22 zamítl a jimi napadený nález potvrdil. 3. Žalobou podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pojišťovna usilovala o nahrazení nálezu finančního arbitra ve výrocích I., II. a IV. Navrhla, aby návrh stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení a na určení neplatnosti pojistné smlouvy byl zamítnut, stěžovatel byl zavázán povinností zaplatit jí částku 59,50 Kč, kterou mu uhradila na základě rozhodnutí finančního arbitra o námitkách, a aby i Česká republika byla povinna zaplatit jí částku 15 000 Kč, kterou jí již rovněž uhradila. Stěžovatel ve vyjádření k žalobě setrval na svém požadavku na zaplacení částky 105 200 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 2. 10. 2019 č. j. 18 C 100/2018-112 odmítl vzájemný návrh stěžovatele na nahrazení nálezu finančního arbitra tak, aby pojišťovna byla zavázána povinností zaplatit mu částku 105 200 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení (výrok I.), zamítl žalobu pojišťovny, aby soud nahradil v plném rozsahu nález finančního arbitra a rozhodnutí o námitkách (výrok II.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud posoudil návrh stěžovatele uplatněný ve vyjádření k žalobě jako novou žalobu, která však byla podána po uplynutí lhůty stanovené v §247 odst. 1 o. s. ř., a proto ji bylo nutno jako opožděnou odmítnout. K zamítnutí žaloby pojišťovny obvodní soud přistoupil poté, co dospěl k závěru, že ujednání o výši rizikového pojistného v čl. 12 odst. 1 zvláštních pojistných podmínek je neplatné z důvodu absence konkrétního ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění pro případ smrti. S ohledem na to, že finanční arbitr rozhodl o této části pojistné smlouvy, která byla předmětem řízení před soudem správně, obvodní soud žalobu zamítl. 4. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a III. odvoláním. Namítl, že nepodal vzájemný návrh ani žalobu, ale v rámci své procesní obrany pouze navrhoval, aby soud rozhodl jinak, než rozhodl finanční arbitr (§250j o. s. ř.). Odvolání proti rozsudku obvodního soudu ve výrocích I. a II. podala i pojišťovna, která v průběhu odvolacího řízení vzala žalobu zpět v celém rozsahu s odůvodněním, že již není k vedení sporu dále legitimována, neboť ke dni 21. 12. 2019 došlo k převodu pojistného kmene, jehož součástí byla i posuzovaná pojistná smlouva, na společnost Generali Česká pojišťovna, a. s. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, setrval na tvrzení, že pojistná smlouva je neplatná jako celek a žádal, aby soud ve věci rozhodl. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.), stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč (výrok II.). Podle městského soudu nebyly důvody, pro které stěžovatel nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, vážnými důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. Meze sporu byly vymezeny žalobou pojišťovny, která požadovala, aby soud rozhodl jinak než finanční arbitr, tj. tak, že návrhu stěžovatele nebude vyhověno. Stěžovatel sám žalobu nepodal, a proto se v řízení podle části páté o. s. ř. nemohl úspěšně domáhat úhrady jím požadované částky, když podle rozhodnutí finančního arbitra mu měla pojišťovna uhradit pouze 59,50 Kč. Městský soud rovněž vysvětlil, proč je vzájemná žaloba pro povahu věci v řízení podle části páté o. s. ř. vyloučena. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost. Konstatoval, že stěžovatel předestřel dovolacímu soudu dvě právní otázky, přičemž na řešení první z nich odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a druhou již v obsahově zcela identické věci vyřešil. V usnesení ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1387/2020 vyložil, že pokud částka požadovaná v řízení před finančním arbitrem nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou podanou protistranou, nemohly být důvody nesouhlasu účastníka se zpětvzetím žaloby posuzovány jako vážné, neboť odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) by nemohl o požadavku účastníka meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno. Tento závěr plně dopadal i na stěžovatelovu věc, neboť částka jím požadovaná v řízení před finančním arbitrem nebyla předmětem řízení vymezeným žalobou podanou pojišťovnou. II. Argumentace stěžovatele 7. Po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatel vytkl obvodnímu soudu a městskému soudu nesprávné chápání logiky ustanovení části páté o. s. ř. Uvedl, že žalobou pojišťovny byl napaden nález finančního arbitra ve výrocích I., II. a IV., pod které spadala i jeho argumentace o nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jak byl definován před správním orgánem. Ve znovuotevřeném sporu proto měl obvodní soud posoudit všechny vznesené argumenty, komplexně posoudit platnost pojistné smlouvy a o původním návrhu znovu rozhodnout v limitech vyznačených napadenými výroky. Neučinil-li tak a rozsah projednání sporu vymezil jen podle odůvodnění žaloby, postupoval v rozporu s konceptem přezkumu správních rozhodnutí dle §250f o. s. ř. Výsledek sporu měl pro stěžovatele význam i z hlediska nastolení právní jistoty při správě obdobných (totožných) pojistných smluv, neboť obvodní soud ve skutkově a právně totožných věcech opakovaně konstatoval, že pojistné smlouvy s totožnými vadami jako v jeho věci způsobují neplatnost smlouvy jako celku. To byl důvod, proč stěžovatel nesouhlasil se zpětvzetím žaloby a byl přesvědčen, že jeho důvod byl vážný ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. V dovolání proto formuloval dvě právní otázky, z nichž první směřovala k vyjasnění správného postupu soudu v řízení podle části páté o. s. ř. v kontextu §250f a druhá, související s hodnocením vážných důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, měla reflektovat skutečnost, že stěžovatelem požadovaná částka měla být předmětem řízení vymezeného žalobou. Nejvyšší soud se však touto problematikou odmítl zabývat. Vymezení sporu v rozporu s konceptem přezkumu správních rozhodnutí podle části páté o. s. ř. představuje podle stěžovatele porušení práva na spravedlivý proces a v jeho rámci i porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť jeho procesní obranu obvodní soud v podstatě ignoroval, když na žádnou jeho námitku ve věci samé nereagoval, a městský soud jeho důvody proti zpětvzetí žaloby nevnímal jako důvody, které by měly být brány v potaz. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí civilních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o odvolání, resp. dovolání stěžovatele. Jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém civilní soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však v posuzované věci neshledal. 11. Podstata stěžovatelovy ústavně právní argumentace vůči usnesení městského soudu fakticky spočívala v jeho nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu co do naplnění podmínek pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby pojišťovnou, konkrétně v jeho odlišném posouzení vážnosti důvodů, kterými odůvodnil svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, posouzení "vážnosti důvodů" plně přísluší civilním soudům a Ústavní soud může jen přezkoumat, zda odvolací soud svým postupem a rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3522/19 ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 1865/16 ze dne 22. 9. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zastavení řízení před obecnými soudy i přes nesouhlas žalovaného považoval Ústavní soud za neústavní jen v krajních případech, například pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho nesouhlasem [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 8/29 SbNU 57) a sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 76/65 SbNU 63)]. 12. V posuzované věci považoval Ústavní soud rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení i přes nesouhlas stěžovatele se zpětvzetím návrhu za ústavně akceptovatelné, neboť městský soud svůj právní názor o účinném zpětvzetí žaloby pojišťovnou řádným, srozumitelným a tedy přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Z napadeného usnesení (body 18-19) je zřejmé, jakými úvahami byl obvodní soud veden při hodnocení důvodů, pro které stěžovatel nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, a jak hodnotil stěžovatelův právní, resp. morální zájem na tom, aby soud ve věci opětovně rozhodl. 13. Závěr městského soudu o tom, že důvody k nesouhlasu stěžovatele se zpětvzetím žaloby nebyly vážné ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. obstál i v dovolacím přezkumu. K otázce, kterou stěžovatel odůvodňoval přípustnost dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že se jí již zabýval a na její vyřešení odkázal (sub. 6). Rozhodl-li Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v posuzované věci nestalo, neboť v odůvodnění usnesení Nejvyšší soud dostatečně uvedl důvody odmítnutí dovolání ve vztahu k oběma vzneseným otázkám, přičemž Ústavní soud neměl důvod je zpochybnit. 14. Kritikou postupu obvodního soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť rozsudek obvodního soudu byl zrušen a právně neexistuje. V důsledku zpětvzetí žaloby a zastavením soudního řízení se věcí samou nezabýval ani městský soud. Lze tak uzavřít, že stěžovatel svými námitkami pokračuje v polemice s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a fakticky tak Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, se kterou se obecné soudy buďto již vypořádaly (ke zpětvzetí žaloby) nebo na ni reagovat již nemohly (do věci samé). V tomto kontextu je zjevně neopodstatněná i námitka stěžovatele o porušení rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé, což v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Opětovné přednesení námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele dosáhnout prostřednictvím řízení před Ústavním soudem zamezení zastavení řízení a potvrzení svého názoru, že soud měl opětovně rozhodovat o nároku, jak ho uplatnil před finančním arbitrem, bez ohledu na to, jaký byl požadavek žalobkyně. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší. 15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2020 Ludvík David v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.2924.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2924/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 12. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 10. 2020
Datum zpřístupnění 26. 1. 2021
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Tomková Milada
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §243c odst.1, §222a odst.2, §250f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík řízení/zastavení
zpětvzetí návrhu
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2924-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 114654
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-01-31