ECLI:CZ:US:2020:2.US.306.20.1
sp. zn. II. ÚS 306/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje David Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2019, č. j. 9 To 415/2019-1179, a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. listopadu 2019, sp. zn. 3 T 61/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 T 61/2006, uznán vinným spácháním trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění do 31. prosince 2009 (dále jen "tr. zákon"), pokusem trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 tr. zákona ve spojení s §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Za uvedené sbíhající se trestné činy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let. Odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 6 To 622/2006, zamítl.
3. Podáním doručeným nalézacímu soudu dne 16. 7. 2018 stěžovatel opětovně požádal o povolení obnovy řízení ve shora uvedené trestní věci. Návrh na povolení obnovy odůvodnil tím, že odsouzený P. L. ve své výpovědi popisoval aktivitu osoby zřejmě albánské státní příslušnosti, zvané I., která má mít významný podíl na spáchané trestné činnosti. Podle názoru stěžovatele by touto osobou měl být K. B., který měl být dle novinových článků stíhán pro padělání občanských průkazů. Stěžovatel z toho dovozuje souvislost s jeho trestní věcí a žádá soud, aby vyslechl osobu jménem K. B. Tato osoba by měla být identifikována prostřednictvím P. L. Stěžovatel se domnívá, že otisky prstů na zajištěných padělaných občanských průkazech v původním řízení by měly být porovnány s otisky prstů K. B., případně jiné osoby zvané I. Stěžovatel uvedl M. H. jako možnou další osobu zapojenou do padělání veřejných listin.
4. Napadeným usnesením nalézací soud dle §283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody obnovy stanovené v §278 tr. řádu. Nalézací soud provedl ve veřejném zasedání zejména důkazy výslechem svědků B. a L. a nashromáždil i listinné důkazy týkající se identifikace osoby svědka B. (jeho trestní minulost a fotografie z příslušných databází).
5. Stěžovatelova domněnka, že svědek B. by mohl být osobou zvanou I., která vystupovala v jeho trestní věci, se nepotvrdila. Odmítl to jak on sám, tak i svědek L., který osobní kontakty s touto osobou v minulosti popisoval. Informace vyvozované z novinových článků soud prohlásil za spekulace. Osoba I. nebyla ztotožněna v trestním řízení vedeném před třinácti lety, ani nyní. Vina stěžovatele prokázaná řetězcem důkazů nebyla nijak zpochybněna. Z připojeného spisového materiálu soud zjistil, že otisky prstů na zajištěných předmětech snímány nebyly. Soud považoval za nepravděpodobné až vyloučené, aby jejich zajištění s takovým časovým odstupem, navíc poté, co předměty sloužily jako důkazy v trestním řízení, vedlo ke ztotožnění osoby I. Proto provedení dalších důkazů zamítl.
6. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud se přitom plně ztotožnil se závěrem nalézacího soudu. Důkazy, které stěžovatel navrhl ke ztotožnění osoby zvané I., k identifikaci této osoby nevedly. Důvody pro neprovedení dalších důkazů nalézací soud podle názoru stížnostního soudu řádně uvedl. Stěžovatelem uvedené návrhy na doplnění dokazování tak nemohou původní závěr o vině jakkoliv zpochybnit.
III.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 tr. řádu. Dle stěžovatele se soud nepokusil otisky prstů z padělaných občanských průkazů zajistit. Podle jeho názoru by byl takový důkaz vysoce relevantní a pro povolení obnovy řízení by postačoval.
8. Stěžovatel dále namítá, že proti rozhodnutí nalézacího soudu podal dne 12. 11. 2019 blanketní stížnost, ve které uvedl, že ji odůvodní ve lhůtě 45 dní. Soud na tento údaj nikterak nereagoval. Odůvodnění stížnosti stěžovatel zaslal dne 13. 12. 2019. Přestože zamítavé usnesení stížnostního soudu bylo vydáno až dne 19. 12. 2019, k obsahu odůvodnění stížnostní soud nepřihlédl. Stěžovatel odkazuje na judikaturu, podle níž by soud měl informovat, že navržená lhůta doplnění odůvodnění stížnosti je nepřiměřená. Pokud tak soud neučinil, byl povinen vyčkat s rozhodnutím do okamžiku, kdy by bylo zřejmé, že stěžovatel v avizované lhůtě odůvodnění stížnosti nepředložil.
IV.
9. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel se domáhá zvrácení závěru obecných soudů, podle něhož v projednávané věci nevyvstaly žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly za podmínek §278 tr. řádu odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
11. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08).
12. V řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení §278 tr. řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04). Za skutečnosti a důkazy dříve neznámé jsou považovány ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování v původním řízení, které bylo pravomocně skončeno a jehož se návrh na povolení obnovy týká. Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné. Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08, či ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08).
13. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, směřuje-li ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10, či ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 2850/12).
14. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy shora uvedené požadavky naplnily. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů náležitě zdůvodnily, proč stěžovatelovy domněnky o možnostech ztotožnění osoby s přezdívkou I. a hypotézy o možném zapojení další osoby nepovažovaly za skutečnosti či důkazy, který by mohly odůvodnit jiné než pravomocné odsuzující rozhodnutí.
15. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně přesvědčivě, logicky a srozumitelně odůvodněna a jednotlivé relevantní námitky stěžovatele byly dostatečně adekvátně vypořádány. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzení stěžovatele nejsou s to přivodit jiný závěr o skutkovém stavu, než jak byl zjištěn v předchozím řízení, nebyl postup dle §284 tr. řádu namístě.
16. Ohledně argumentace stěžovatele týkající se postupu soudu při rozhodování o stížnosti je třeba připomenout, že Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zavázal orgány činné v trestním řízení k tomu, aby k námitkám v odůvodnění blanketně podané stížnosti přihlížely, jsou-li jim známy ještě předtím, než o stížnosti rozhodnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2346/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 494/15, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1820/16).
17. Stěžovatel proti usnesením soudu prvního stupně podal v zákonné lhůtě tří dnů stížnost, v níž si jeho obhájce vyhradil možnost doplnit její odůvodnění ve lhůtě 45 dnů. Jak Ústavní soud shrnul ve svém nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16, je takový postup obhájce, resp. osoby oprávněné podat stížnost, akceptovatelný za předpokladu že délka lhůty k doplnění argumentace je přiměřená okolnostem dané věci. Na orgán činný v trestním řízení, který o podané stížnosti rozhoduje, lze v takové situaci klást požadavek, aby buďto upozornil danou osobu na zjevně nepřiměřenou délku jí vymezené lhůty k doplnění argumentace a stanovil jí lhůtu přiměřenou, anebo vyčkal doplnění podané stížnosti. Postup, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení o stížnosti rozhodne před uplynutím této lhůty, aniž by na takovou skutečnost osobu, která stížnost podala, upozornil, nemaje pro to rozumné důvody (např. aktuální procesní vývoj v dané trestní věci) je obecně (až na výjimky) nepřijatelný.
18. Stížnostnímu soudu je proto v tomto případně možno vytknout, že stěžovatele nepoučil buď o nepřiměřené délce jím požadované lhůty pro doplnění stížnostní argumentace (a nestanovil mu lhůtu adekvátní), popřípadě jej nevyrozuměl o tom, že se v dané věci chystá rozhodnout před uplynutím jím požadované lhůty, a neposkytl mu prostor pro doplnění jeho argumentace před jejím uplynutím.
19. Ústavní soud v takové situaci zkoumal, zda námitky uplatněné stěžovatelem v jeho doplnění stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení byly s to ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu o stížnosti (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3436/15), přičemž dospěl k závěru, že nikoliv.
Dílčí námitky uplatněné v doplnění stížnosti totiž fakticky obsahově shodují s uplatněným návrhem na povolení obnovy řízení i ústavní stížností (požadavek na ztotožnění osoby zvané I. pomocí otisků prstů). Stížnostní soud pro účely rozhodování o stížnosti přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků, které stěžovatel mohl napadnout. Námitky, které stěžovatel uvedl ve stížnosti, spadaly do rámce posouzení, které stížností soud provedl. I stížnostní soud stejně tak jako soud Ústavní je považuje za náležitě vypořádané v rámci odůvodnění soudu prvního stupně.
20. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími bylo dotčeno některé z uvedených základních práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu