infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2020, sp. zn. II. ÚS 3249/20 [ usnesení / UHLÍŘ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.3249.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:2.US.3249.20.1
sp. zn. II. ÚS 3249/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, kterou se domáhá zrušení obžaloby podané Okresním státním zastupitelstvím v Novém Jičíně dne 30. 11. 2016, sp. zn. 1 ZT 198/2015, a obžaloby podané Okresním státním zastupitelstvím ve Vsetíně dne 25. 6. 2018, č. j. ZT 86/2018, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 5. 2020, č. j. 3 T 203/2016-3905, "usnesení o zahájení trestního stíhání vydané policií České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, územní odbor Zlín, oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. 12. 2019 a 20. 5. 2020 po spojení věcí č. j. KRPZ-58950/TČ-2019-150571", vyřízení podnětu k výkonu dohledu Krajským státním zastupitelstvím v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2020, č. j. 6 KZT 208/2020-8, a vyslovení zákazu v porušování základních práv stěžovatele "tak, aby došlo k obnovení stavu před porušením", takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu návrh, ve kterém uvedl řadu nekonkrétních tvrzení o probíhajících trestních řízeních proti němu. Přípisem ze dne 24. 11. 2020 byl Ústavním soudem vyzván k opravě vad podání spočívajících zejména v nutnosti konkretizace žalobního petitu a přiložení kopií napadených rozhodnutí. Stěžovatel (od počátku zastoupen advokátkou JUDr. Šimanovou) na výzvu reagoval návrhem podepsaným jím i jeho právní zástupkyní, jímž se domáhá vyslovení v záhlaví specifikovaného výroku, neboť se domnívá, že orgány činné v trestním řízení porušují jeho ústavně zaručená práva. 2. Stěžovatel v odůvodnění tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nerespektují nálezovou judikaturu Ústavního soudu a trestní řízení trvá nepřiměřeně dlouho. Nesouhlasí s napadeným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 203/2016, podle kterého předseda senátu JUDr. Hanzelka není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžovatel proti němu údajně podal stížnost, neuvádí však, zda a s jakým výsledkem o ní stížnostní soud rozhodl a jeho rozhodnutí petitem nenapadá. Dále se věnuje dvěma obžalobám, které proti němu státní zástupci podali, a povšechně se zmiňuje o trestním stíhání vedeném Policií České republiky, krajským ředitelstvím policie Zlínského kraje, územní odbor Zlín, oddělení hospodářské kriminality. Není spokojen s vyřízením podnětu k výkonu dohledu Krajským státním zastupitelstvím v Brně, pobočky ve Zlíně. Petitem pak výslovně napadá toliko "usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 12. 2019 a 20. 5. 2020 po spojení věcí č. j. KRPZ-58950/TČ-2019-150581". 3. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přezkoumal napadené akty, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, částečně je zjevně neopodstatněná a ve zbytku k jejímu projednání Ústavní soud není příslušný. 4. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009). 5. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde orgánů činných v trestním řízení) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012). 6. Jak již Ústavní soud konstatoval v usneseních ve věcech sp. zn. IV. ÚS 562/05, IV. ÚS 574/05, II. ÚS 505/05, podání obžaloby nepředstavuje konečné a nezvratitelné rozhodnutí o vině stěžovatele, ale je pouze jedním z řady procesních úkonů v průběhu trestního řízení. V žádném případě z něj nelze činit jakékoli závěry ohledně výsledku trestního řízení, a tudíž ani neznamená, že stěžovatel bude shledán vinným. Jak státní zastupitelství, tak soud je povinen během celého trestního řízení zkoumat, zda jsou stále dány předpoklady pro jeho další pokračování, pro což tyto orgány disponují řadou instrumentů, z nichž lze pro danou fázi řízení jmenovat předběžné přezkoumání obžaloby podle ustanovení §185 a násl. tr. ř., kdy soud u podané obžaloby mj. kontroluje, zda bylo přípravné řízení provedeno podle zákona, zda v něm nebyly závažným způsobem porušeny procesní předpisy tak, že porušení nelze napravit v řízení před soudem; dále soud zkoumá, zda jsou ve věci v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout. Taktéž státní zástupce, který je orgánem veřejné žaloby a který, ač je stranou trestního řízení usilující o potrestání obžalovaného, má ve svých rukou prostředek korekce své činnosti, jímž je zpětvzetí obžaloby ve smyslu ustanovení §182 tr. ř., přičemž tak může učinit až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Ústavní soud uzavírá, že není oprávněn v tomto stádiu ingerovat do probíhajícího trestního řízení prostřednictvím posuzování důvodnosti obžaloby, neboť by nepřípustně zasáhl do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, a to zejména obecného soudu, protože jen soud (rozumí se soud obecné soudní soustavy a jen na základě podané obžaloby) rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a násl. Ústavy ČR), nehledě na to, že vyhověním ústavní stížnosti odebral by Ústavní soud státnímu zástupci pravomoc svěřenou mu čl. 80 odst. 1 Ústavy ČR - k takovému kroku Ústavní soud přikročit nesmí, neboť by se tím sám dopustil protiústavnosti. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti nechť proto stěžovatel nejprve uplatní před soudem; pokud by nesouhlasil s výsledkem pravomocně skončeného řízení, byl by - za splnění všech podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu - oprávněn obrátit se na Ústavní soud se svou ústavní stížností, která teprve v tomto stádiu může být shledána přípustnou. Ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná. 7. Ústavní stížnost částečně směřuje proti rozhodnutí trestního soudu o nevyloučení předsedy senátu JUDr. Hanzelky z vykonávání úkonů trestního řízení stěžovatele. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi judikuje, že rozhodnutím o nevyloučení soudců, resp. zamítnutím stížnosti proti němu směřující, trestní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici další prostředky podle trestního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, může se obrátit na Ústavní soud (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj.). Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou zejména soudy napravit v průběhu řízení, a teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Soudní řízení ve věci ještě není skončeno, nelze tedy vyloučit, že jeho definitivní výsledek bude pro stěžovatele příznivý. V daném procesním stádiu nelze napadené usnesení stížnostního soudu považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel navíc kopii rozhodnutí stížnosti k návrhu nepřiložil. 8. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 852/15 ze dne 11. 6. 2015 dospěl Ústavní soud interpretací nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) k závěru, že v případech ústavních stížností směřujících materiálně proti tomu, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, je procesním prostředkem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejen stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i podnět (či žádost) k výkonu dohledu dle §12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), ohledně způsobu, jakým dozorující státní zástupce takovou stížnost vyřídil. 9. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil i kopii vyřízení jeho podnětu k výkonu dohledu Krajským státním zastupitelstvím v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 14. 9. 2020, č. j. 46 KZT 208/2020-8. S ohledem na argumentaci stěžovatele Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost směřuje i proti němu. Jedná se o vyřízení podnětu stěžovatele podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Podnět stěžovatele vyjadřoval jeho nesouhlas s trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Stěžovatel argumentoval předně tím, že usnesení neobsahuje podklad pro naplnění subjektivní a objektivní stránky stíhaného trestného činu a že jsou ignorovány zásady subsidiarity trestní represe. 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá závěry své předchozí judikatury, podle níž připadá jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení jen za splnění velmi přísných podmínek [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Je tomu tak proto, že jde o první stádium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stádiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stádia, a tedy zda se základní práva a svobody stěžovatele i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení kvalifikovatelná jako porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení. 12. Kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Tyto závěry dopadají plně i na případ stěžovatele. Dohledový státní zástupce průběh předmětného trestního řízení prověřil a dospěl k závěru, že dosavadní postup nemá znaky svévole ani neobjektivity a že věci je věnována dostatečná pozornost. Ověřil, že zásada subsidiarity trestní represe nezůstala mimo pozornost. S ohledem na zjištění, že společenská škodlivost přesáhla dolní hranici běžně se vyskytujících trestných činů, jeví se trestní postih v danou fázi řízení jako případný. 13. V nynější věci stěžovatel deklaruje obecně negativní dopad trestních stíhání na svou osobu, avšak nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou skutečnost, která by svědčila pro závěr, že újma, která stěžovateli v souvislosti s probíhajícími trestními stíháními vzniká, by byla natolik citelná, že by vylučovala účinnou nápravu příslušnými postupy ať již podle trestněprocesní úpravy, či eventuálně následně i žalobou dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. 14. Jakkoli se Ústavní soud plně se stěžovatelem shoduje v tom, že samotná skutečnost vedení trestních stíhání nepředstavuje z hlediska jeho oprávněných zájmů marginální nepříjemnost, je třeba upozornit na to, že primárně je nutno hledat nápravu právě v tom procesním rámci, v němž takové trestní stíhání probíhá, a ochrana poskytovaná Ústavním soudem i v této oblasti hraje pouze subsidiární úlohu, neboť činnost Ústavního soudu je, jak již v minulosti vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, organizována podle zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud neshledal podmínky pro svůj zásah do probíhajícího trestního stíhání stěžovatele a jeho argumentaci v této části považuje za zjevně neopodstatněnou. 15. Stěžovatel má možnost brojit proti případným průtahům v trestním řízení postupem dle trestního řádu či zákona o soudech a soudcích. 16. Dále pak z petitu ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem mají vyjmenované orgány činné v trestním řízení přestat v porušování práva stěžovatele a obnovit stav před porušením; lze pouze odhadovat, že stěžovatel žádá, aby státní zastupitelství vzalo obžalobu zpět či dokonce zastavilo trestní řízení. Ústavní soud připomíná, že rozsah jeho pravomoci je dán čl. 87 Ústavy ČR a podrobněji je pak rozveden v zákoně o Ústavním soudu, přičemž z těchto hranic nemůže Ústavní soud vykročit, jinak by se sám dopustil protiústavnosti. Ústavní soud je nadán zejména pravomocí kasační, kdy v případě porušení ústavně garantovaných lidských práv stěžovatele ústavně nekonformním rozhodnutím orgánu veřejné moci takové rozhodnutí zruší a o věci pak s konečnou platností rozhodnou příslušné orgány, a to v intencích zrušujícího nálezu. Podání obžaloby, vydání usnesení o zahájení trestního stíhání či rozhodnutí o podjatosti soudce nelze kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci, jehož dopad je napravitelný zákazem pokračování v porušování práva a svobody, eventuálně příkazem k obnovení stavu před porušením [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]; Ústavní soud tudíž není ani příslušný k projednání návrhu, jímž je takovýto výrok žádán. 17. Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], částečně jako nepřípustný návrh a zčásti jako návrh, pro jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2020 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.3249.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3249/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 11. 2020
Datum zpřístupnění 26. 1. 2021
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Nový Jičín
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Vsetín
POLICIE - KŘ policie Zlínského kraje, ÚO Zlín, oddělení hospodářské kriminality
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodaj Uhlíř David
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
ostatní (nezařaditelné)
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §30 odst.2, §185, §182
  • 283/1993 Sb., §12d
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík trestní stíhání/zahájení
opravný prostředek - řádný
soudce/vyloučení
stížnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3249-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 114656
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-01-31