ECLI:CZ:US:2020:2.US.3422.20.1
sp. zn. II. ÚS 3422/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, ul. Huťská1383, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020 č. j. 6 Tm 4/2019-460, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. 1 Tmo 4/2020 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 č. j. 8 Tdo 903/2020-513, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 1. 2020 sp. zn. 6 Tm 4/2019 (dále "soud prvního stupně"), byl stěžovatel uznán vinným proviněním znásilnění, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že v úmyslu dosáhnout pohlavního uspokojení, na posteli hladil a líbal poškozenou, o níž věděl, že je mladší než 15 let, poté po ní vyžadoval, aby mu prováděla masturbaci, a když to odmítla, přes její nesouhlas jí manipuloval na přirození, přitom jí držel ruce přesto, že ho opakovaně a důrazně žádala, aby ji nechal být a snažila se ho odrazit, ale nakonec se mu podařilo svůj pohlavní úd zasunout do vagíny a pohybovat se do okamžiku, než se jí ho podařilo odstrčit, ale když ji doprovázel, tak na zahradě rodinného domku ji zatáhl do dílny, kde si lehl na zem, stáhl si ke kolenům kalhoty i spodní prádlo, a pod hrozbou, že zabije celou její rodinu, jí přikázal, aby si odhalená sedla na jeho ztopořený penis, a v této poloze se pohyboval po přesně nezjištěnou dobu, než jí dovolil vstát a masturbací dosáhl vyvrcholení. Za toto provinění a sbíhající se provinění ublížení na zdraví k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací pro mládež (dále "odvolací soud") napadeným usnesením ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. 1 Tmo 4/2020 odvolání mladistvého podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl. Vrchní soud reagoval na námitky stěžovatele vztahující se ke znaleckým posudkům a uvedl, že jeho přístup k nim se odvíjí od toho, zda jejich závěry podporují jeho skutkovou verzi či nikoli. Pokud jde o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie, jehož závěry o mechanismu vzniku trhlin zjištěných na panenské bláně poškozené, stěžovatel shledal, že se mu podle jeho mínění "hodí" do obhajoby, plně je akceptoval a tvrdil, že jsou v přímém rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně o násilném pohlavním styku. Naopak brojil proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a psychiatrie, který zkoumal duševní stav poškozené a její obecnou věrohodnost, s tvrzením, že znalkyně MUDr. Alena Gayová sama učinila skutkový závěr, že k posuzovanému jednání došlo, a až od něj odvíjela své úvahy o příčinách poruchy přizpůsobení, kterou u poškozené diagnostikovala. Vrchní soud dovodil, že ani první ze zmíněných důkazů ve prospěch obhajoby nesvědčí. Obhajoba stěžovatele stojí na tom, že poškozená nevypovídá pravdu vedena snahou vyhnout se hněvu matky nebo ublížit stěžovateli za to, že s ní nechtěl v létě 2017 "chodit" a našel si jinou přítelkyni, protože k pohlavnímu styku mezi nimi nikdy nedošlo. Závěr posudku z odvětví dětské gynekologie o objektivně zjištěném porušení panenské blány evidentně staršího data (vyšetření gynekologem v září 2018), naopak zcela potvrzuje věrohodnost tvrzení poškozené, která vypověděla, že v době odpovídající létu 2017 měla se stěžovatelem pohlavní styk. Pokud stěžovatel namítal jako nepřípustný závěr znalkyně psychiatričky MUDr. Aleny Gayové, která diagnostikovala psychický stav poškozené po činu, o tom, že právě projednávaný skutek byl příčinou dekompenzace poškozené, k tomu se přesvědčivým způsobem vyjádřila sama znalkyně v hlavním líčení. Jasně a logicky v návaznosti na závěry svého znaleckého posudku vysvětlila, že nehodnotila to, zda se stal skutek, pro který se vede trestní stíhání, ale jen to, jaký byl duševní stav nezletilé v době, která časově odpovídala tomu, kdy se měl skutek stát. Podle ní lze v této době nezletilou hodnotit jako osobnost trpící traumatem z činu, protože u ní došlo k rozvoji dekompenzace stavu. Znalkyně uvedla, že sebepoškozování, emoční labilita a subdepresivní ladění, které u poškozené přetrvává, mohly být z psychologického hlediska výsledkem souboru více zátěžových faktorů, např. konfliktů v rodině, k dekompenzaci tohoto duševního stavu, který vyústil v diagnostikovanou poruchu přizpůsobení, ale muselo dojít z jiné příčiny, a zde se jako nejpravděpodobnější jeví právě poškozenou nezletilou popisovaný čin.
4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení ze dne 9. 9. 2020 č. j. 8 Tdo 903/2020-513 k námitkám stěžovatele v odůvodnění uvedl, že poškozená měla k mladistvému pozitivní vztah, a proto dobrovolně vstoupila a pobývala v jeho domě, kde se věnovali zábavě, k níž byla svolná (promítání filmu). Stěžovatelem projevované líbání přijímala, ale jakmile došlo na sexuální aktivity z jeho strany, začala je odmítat, což mu dávala najevo (slovně i odstrkováním). Za násilí je třeba v této situaci považovat to, že ji stěžovatel vyžadující od ní masturbaci, k níž nesvolila, proti její vůli zalehl, svlékl jí legíny a kalhotky, sedl si na ni, roztáhl jí nohy, manipuloval ji na přirození a držel jí ruce. Jednání spočívající v zalehnutí, manipulaci s tělem poškozené a jejím přidržování, lze chápat jako projev fyzického násilí ze strany stěžovatele vedoucí k zásahu do osobní nedotknutelnosti poškozené a překonání jí vyjádřeného odporu. Lze shrnout, že uvedené aktivity ze strany stěžovatele jsou projevem fyzické síly, brachiálním působením na tělesnou integritu poškozené, a to ve smyslu znaku násilí, jak je v §185 odst. 1 trestního zákoníku vymezen. Ze strany poškozené je zřejmá snaha se uvedenému jednání bránit, a to odmítáním mladistvého, což vyjadřovala nejen slovními projevy ale fyzickým odporem, který byl vážně míněný a pro stěžovatele byl zřejmý.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení ústavně zaručených práv spatřuje v porušení zásady volného hodnocení důkazů, vyslovené v §2 odst. 6 trestního řádu, a v ústavně nekonformním způsobu dokazování, což v důsledku vedlo k nesprávné právní kvalifikaci jednání stěžovatele, neboť obecnými soudy nebyly reflektovány zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vzájemně přebíraly své závěry a přitom nedbaly na námitky obhajoby ohledně absence naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty provinění znásilnění. Stěžovatel uvádí, že násilí (či jeho pohrůžka) na poškozené je toliko tvrzené samotnou poškozenou, a to bez možnosti přezkumu takového tvrzení jiným důkazem, neboť žádný takový důkaz nebyl obžalobou předložen. Pokud by takovým důkazem měl být znalecký posudek MUDr. Gayové, pak stěžovatel uvádí, že vzhledem ke všem zjištěným okolnostem, zejména pak vzhledem k množství skutkových verzí, prezentovaných poškozenou, k jejímu věku v době spáchání činu, jejímu sociálnímu postavení a skutečnosti, že si i po znásilnění se stěžovatelem ještě několik měsíců psali, nelze považovat jeho závěry za relevantní. Dále odkazuje na znalecký posudek MUDr. Kosové, který podle něj vylučuje poranění vagíny poškozené. Stěžovatel poukazuje i na to, že poškozená oznámila znásilnění ze strany stěžovatele až s určitým odstupem od události. Podle stěžovatele i kvůli tomu obžaloba neunesla důkazní břemeno.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o jeho vině a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů.
10. Z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí je více než zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu