ECLI:CZ:US:2020:2.US.3449.20.1
sp. zn. II. ÚS 3449/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Praha 9, Sokolovská 217/42, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Vodičkova 710/31, Nové Město, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. října 2020 č. j. 19 C 270/2014-272 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. října 2020 č. j. 19 C 270/2014-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá dvě usnesení téhož soudu, jimiž byla spojena ke společnému projednávání tři řízení, jimiž se ze stejného titulu týž subjekt po stěžovatelce domáhal bezdůvodného obohacení, tím mělo být porušeno stěžovatelčino právo na rovnost účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, stěžovatelka dále namítala porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka si je vědoma, že Ústavní soud se staví k přezkumu rozhodnutí o vedení řízení tak, že ho připouští jen výjimečně, je však toho názoru, že v tomto případě se o výjimečný případ jedná (i s ohledem na možný výrazný dopad do městské veřejné dopravy, neboť jde o právní povahu vstupů a výstupů u stanic metra). Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že věc svým významem přesahuje její vlastní zájmy, neboť finální meritorní řešení tohoto sporu může ovlivnit velkou část obyvatelstva České republiky a může v důsledku změnit ráz fungování veřejné hromadné dopravy v Praze. Stěžovatelka dále uvádí, že sloučení věcí a zásah do ústavně zaručených práv účastníka, který hodlá v některém z na sebe navazujících soudních sporů uplatnit odlišnou procesní strategii vedení sporu, svým významem také přesahuje její vlastní zájmy. Rozhodnutí navíc může zásadně ovlivnit i další spory se stejným skutkovým základem vedené proti stěžovatelce. Zároveň problematika této ústavní stížnosti představuje podle stěžovatelky stále častěji diskutované téma v tuzemském právním prostředí.
3. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
4. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení či rozhodnutí upravující postup soudního řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o její žalobě skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
6. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka