ECLI:CZ:US:2020:2.US.3476.20.1
sp. zn. II. ÚS 3476/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petera Majeríka, zastoupeného JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou, se sídlem Dejvická 46, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2618/2020-505 ze dne 24. 9. 2020, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 370/2018-353 ze dne 27. 11. 2018, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 54 EXE 4684/2017-305 ze dne 28. 5. 2018, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem č. j. 134 EX 10822/17-181 ze dne 4. 1. 2019, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 54 EXE 4684/2017-369 ze dne 11. 2. 2019 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem č. j. 134 EX 10822/17-197 ze dne 21. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to ta, která jsou zaručena čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy nedospěly k důvodnosti stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce, přičemž důsledkem tohoto závěru je i stěžovatelova povinnost uhradit náklady exekučního řízení.
3. Městský soud v Praze svým napadeným rozhodnutím vysvětlil, že platba povinného spočívající v zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, jež byla poukázána na účet soudního exekutora po doručení usnesení nařízení exekuce, tedy v rámci exekuce vymožené plnění není důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dále v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušná ustanovení, dle nichž uložení finančních prostředků do jistoty u soudního exekutora není totéž jako poukázání částek na účet soudního exekutora. Neobstojí ani poukaz stěžovatele na §1968 občanského zákoníku či na §1975 téhož, o prodlení věřitele, neboť jejich použité není přiléhavé na posuzovanou situaci. Jedná se o jednotlivá ustanovení občanského zákoníku vztahující se k relativním majetkovým právům, zejména závazkovému právu. Při existenci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu však lze podat návrh na exekuci poté, co rozsudek nabyl právní moci a uplynula marně lhůta k plnění. Tak tomu bylo i v daném případě. Bylo na povinném, aby požádal oprávněnou o sdělení čísla účtu, pakliže chtěl plnit svůj závazek, resp. povinnost ze soudního rozhodnutí touto formou. Ale povinný ani netvrdil, že by o sdělení čísla oprávněnou požádal. Jeho námitka ve vztahu k tomu, že právní moc na rozsudku byla vyznačena zpětně, je rovněž relevantní, protože se jedná o zásadní ustanovení občanského soudního řádu - §204, zejména §206 o.s.ř., protože opožděně podané podání nemůže mít vliv na právní moc a vykonatelnost příslušného rozsudku.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na své námitky, že při zaplacení pohledávky dlužníkem na účet exekutora (nebo zaplacením osobou blízkou dlužníka na účet exekutora, jak tomu je v tomto případě), dochází k zániku dluhu jeho splněním a je to důvodem pro zastavení exekuce a že mu nebylo věřitelkou sděleno číslo účtu k úhradě jeho dluhu. Dále stěžovatel upozornil, že trpěl v době podání návrhu na exekuci i delší dobu před ní závažnými zdravotními potížemi, které mu znemožnily dozvědět se, že jeho odvolání bylo shledáno opožděným, a proto nabylo právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně, které je exekučním titulem. S těmito námitkami stěžovatele a návrhy na využití ustanovení §150 o. s. ř. se podle stěžovatele obecné soudy zabývaly nedostatečně. Stěžovatel uvádí, že jsou napadená soudní rozhodnutí formalistická. Stěžovatel zmeškal lhůtu pro podání odvolání ve věci samé podle svého názoru nezaviněně, neboť rozhodnutí bylo doručeno jeho původnímu právnímu zástupci do datové schránky. Právní zástupce rozhodnutí zaslal stěžovateli s uvedením dne, kdy rozhodnutí obdržel a kdy končí lhůta k podání odvolání, s tím, že již nadále nemůže stěžovatele zastupovat pro vážné zdravotní důvody. Stěžovatel se touto informací řídil. Ta však nebyla správná. Stěžovatel upozorňuje na to, že jemu i jeho advokátovi je 75 let a byli ve špatném zdravotním stavu, a proto je těžké po nich požadovat výborné znalosti informačních technologií.
5. Stěžovatel dále uvádí, že oprávněná podala návrh na exekuci, ačkoliv byla sama v prodlení s plněním své povinnosti vůči stěžovateli. Následně v exekuci svůj závazek započetla proti pohledávce vůči stěžovateli a vzala částečně návrh na exekuci zpět. Stěžovatel však uhradil celé náklady řízení, které činily cca 75 000 Kč. Rovněž vytýká obecným soudům, že se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatele a neposkytly mu soudní ochranu. Podle stěžovatele mělo být aplikováno ustanovení §150 o.s.ř. a neměl být v rámci nákladů řízení přiznán oprávněné úkon, spočívající v převzetí věci, neboť stejný advokát oprávněnou zastupoval i v nalézacím řízení. Napadenými usneseními Obvodního soudu pro Prahu 10 i Městského soudu v Praze byla podle stěžovatele významně porušena povinnost na odůvodnění rozhodnutí a napadeným usnesením Nejvyššího soudu mělo podle něj být porušeno jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům a k vyjádřením protistrany, porušena zásada rovnosti zbraní a kontradiktornosti, porušena zásada, že jsou si účastníci rovni.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Ze samotné argumentace stěžovatele však vyplynulo, že takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však ani obecné soudy, ani soudní exekutor nedopustili.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu