ECLI:CZ:US:2020:2.US.3489.20.1
sp. zn. II. ÚS 3489/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o podání stěžovatelky Marie Kožejové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2020 č. j. 9 Co 89/2020-277, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 15. 12. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě.
2. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména z něj nebylo dostatečně patrno, čeho se vlastně navrhovatelka v tomto řízení domáhá, k ústavní stížnosti nebylo připojeno napadené usnesení a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. Úřední činností soudu však bylo zjištěno, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud s návrhy trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž byla opakovaně vyzývána k odstranění jejich vad a poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem; včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (srov. např. výzvy ve věcech z poslední doby vedených pod sp. zn. III. ÚS 226/17, I. ÚS 3470/18, IV. ÚS 3730/18 či II. ÚS 3948/18). V těchto případech stěžovatelka, ač byla k tomu vyzvána, předmětnou vadu svého návrhu neodstranila, a proto Ústavní soud její návrh z tohoto důvodu odmítl. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelka byla řádně seznámena s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka však i nadále volí postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, přestože z řady ústavních stížností, z tohoto důvodu odmítnutých, které k Ústavnímu soudu podala, jí musí být důsledky neodstranění vad návrhu zcela zřejmé.
5. V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
6. Za dané situace Ústavní soud shledal v posuzované věci důvod pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka