ECLI:CZ:US:2020:2.US.3503.20.1
sp. zn. II. ÚS 3503/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Táni Plutíkové, zastoupené Mgr. Petrem Polánkou, advokátem, se sídlem Zelný trh 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 26 Cdo 1956/2020-311, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019 č. j. 37 Co 70/2018-256 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2017 č. j. 247 C 91/2014-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2017 č. j. 247 C 91/2014-186 zavázal stěžovatelku uhradit žalobkyni částku ve výši 64.464 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), zatímco žaloba ve výši 60.137 Kč byla zamítnuta. Žalobkyně jako pronajímatelka bytu se po stěžovatelce jako nájemnici domáhala zaplacení dlužného nájemného ve výši 124.601 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku podala odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 17. 9. 2019 č. j. 37 Co 70/2018-256 tak, že se žaloba zamítá ještě co do částky 2.421 Kč, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej napadeným usnesením ze dne 22. 9. 2020 č. j. 26 Cdo 1956/2020- 311 odmítl. Nejvyšší soud v citovaném usnesení uvedl, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí přiměřenost slevy vycházet ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, soudy tedy musí posoudit, do jaké míry vytýkaná vada zhoršuje užívání bytu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3975/2009). Dovolací soud může učinit otázku přiměřenosti výše slevy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3330/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud unesením ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 1424/14), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4371/2016, ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 26 Cdo 2330/2019)]. O takový případ však ve stěžovatelčině věci podle Nejvyššího soudu nejde. Odvolací soud i soud prvního stupně se zabývaly výší přiměřené slevy z nájemného podle §698 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - předmětem řízení bylo nájemné za roky 2010 - 2013); odvolací soud svůj závěr, proč považuje za přiměřenou slevu ve výši 15 % (s ohledem na výskyt a rozsah plísně, nadměrnou vlhkost, nedostatečnou tepelnou izolaci, nedostatek účinného vytápění a způsob užívání bytu žalovanou - nedostatečné větrání a topení), řádně odůvodnil, jeho úvahy o výši slevy z nájemného odpovídají skutkovým zjištěním a nejsou zjevně nepřiměřené.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že soudy prvního i druhého stupně postupovaly v rozporu se zákonem, neboť se nevypořádaly s její argumentací ohledně slevy na nájemném, přestože ji v nalézacím řízení řádně uvedla a doložila důkazy, zejména o uplatnění slevy na nájemném ve výši 10 % kvůli vlhkosti v bytě pro rok 1992, aniž by tato sleva nadále byla poskytována i přes stejně neutěšený stav bytu, nebo také o doručení výzev pronajímatelce ke zjednání nápravy v bytě. Dále podle stěžovatelky obecné soudy nereagovaly na námitky stěžovatelky proti znaleckému posudku Ing. Miloše Kalouska, Ph.D., týkající se zejména zjevně nesprávné fotodokumentace jejího bytu a bytu srovnávaného (včetně např. již fotografie vstupních dveří do bytu) či pohledu na fasádu domu v prostoru bytu stěžovatelky. Zároveň se nevypořádaly se stěžovatelkou zpochybněnými závěry znalce o předcházení vlhkosti v bytě větráním na 10 min každé 2 hodiny, což nelze podle stěžovatelky po žádném nájemníkovi spravedlivě požadovat. Přesto tento aspekt, tedy nedostatečné větrání bytu, kladly obecné soudy stěžovatelce v neprospěch, což podle stěžovatelky ovlivnilo přiznanou výši slevy na nájemném. Soudy obou stupňů se podle stěžovatelky nezabývaly skutečností, že byt již od počátku nesplňoval bezvadnou možnost jeho užívání způsobenou tím, že do bytu nebylo dodáno topení ani původním správcem, ani současnou majitelkou po r. 1991. Nesouhlasí ani s argumentem obecných soudů, že za srovnatelné byty v dané lokalitě i domě pronajímatelky se platí násobně vyšší nájemné, neboť toto vyšší nájemné se platí u bytů vybavených topením, novými okny a zateplenou či alespoň voděodolnou fasádou, což stěžovatelčin byt nesplňuje. Stěžovatelka dále rozporuje zjištění Stavebního úřadu v protokolu z místního šetření z r. 2002.
4. Stěžovatelka dále vytýká napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně nepřezkoumatelnost, pro nedostatečné vypořádání jejích námitek. Dále kritizuje proběhlý postup jednání před krajským soudem. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že soudy v nalézacím a odvolacím řízení se neměly pouze omezit na odůvodnění svého rozhodnutí ustanoveními zákona, která mohou vést i k zjevné nespravedlnosti, což shledává ve své věci v marném uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby proti jednostrannému zvyšování nájemného. Stěžovatelka pak vyjadřuje názor, že v procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo, musí být vždy přítomna spravedlnost, tedy spravedlivý proces. S rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pak stěžovatelka rovněž nesouhlasí, neboť dle jejího názoru je přiměřenost výše slevy na nájemném také otázkou hmotného práva, a při jejím vyřešení se soudy první i druhé instance odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, který již dříve neodpovídající podmínky k bezvadnému užívání bytu zohlednil možnou slevou na nájmu ve výši 25 %, ale i 50 %.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a postupy obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních a skutkových argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, byť stěžovatelka tvrdí, že je nezohlednily. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily vykročení z pravidel spravedlivého procesu, které by vedlo k závěru o porušení stěžovatelčiných základních práv.
9. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu