ECLI:CZ:US:2020:2.US.356.20.1
sp. zn. II. ÚS 356/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Bendlové, zastoupené Mgr. Ondřejem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 31 Nc 1379/2019-643, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2020, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně navrhovala, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že u Okresního soudu v Rakovníku probíhá pod sp. zn. 23 EXE 1302/2015 exekuční řízení pro pohledávku oprávněného Viléma Zakara proti povinné stěžovatelce ve výši 373 000 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 14. 3. 2019 stěžovatelka doplnila odvolání proti usnesení o udělení příklepu soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, č. j. 015 EX 478/15-238, vznesla námitku podjatosti soudců Okresního soudu v Rakovníku a navrhla, aby její exekuční věc byla přikázána jinému soudu. Ve vztahu k namítané podjatosti soudců uvedla, že nenapadá pouhý postup exekučního soudu, ale zejména tzv. stavovskou solidaritu soudu k soudnímu exekutorovi. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností tak, že ve výroku označení soudci Okresního soudu v Rakovníku nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 23 EXE 1302/2015.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, podrobně rekapitulovala vývoj věci a předložila obdobné námitky jako v průběhu řízení. Podle tvrzení stěžovatelky jsou okolnosti, zavdávající pochybnost o nepodjatosti soudního exekutora, jeho opakovaná nezákonná rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky, přičemž Okresní soud v Rakovníku podle názoru stěžovatelky opakovaně a bezvýhradně přebírá argumentaci soudního exekutora, aniž by se jakkoliv zabýval argumenty vznesenými stěžovatelkou a svá rozhodnutí řádně odůvodnil, pouze polemizuje o zcela irelevantních okolnostech nad rámec relevantní argumentace a za prokázané považuje pouze to, co soudní exekutor uvede, aniž by se věcí řádně zabýval. Stěžovatelka má za to, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud systematicky zkreslují námitky vznesené stěžovatelkou, pouze je obchází a neřeší a jejich konání vykazuje známky tendence podporování určitých výsledků předmětného exekučního řízení v rozporu s principem nestranného soudního řízení. V posuzované věci jde podle názoru stěžovatelky o tzv. systémovou podjatost, kdy je snahou obou dvou stran podporovat určité výsledky tohoto řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
4. Další obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky).
7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
9. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka uplatnila ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Ústavní soud ve své dnes již konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce tak, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný (srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1558/19, ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3205/18, ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3535/18, ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 952/18, ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
12. K návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 ani podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti nejsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj