infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.05.2020, sp. zn. II. ÚS 3659/19 [ nález / ŠIMÍČEK / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:2.US.3659.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Nesprávné poučení odvolacího soudu o (ne)přípustnosti dovolání

Právní věta Pokud je stěžovatel veden chybným poučením odvolacího soudu a nepodá dovolání, znamenalo by odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti pro nepřípustnost porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namístě je proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu tak, aby se stěžovateli otevřela možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu.

ECLI:CZ:US:2020:2.US.3659.19.1
sp. zn. II. ÚS 3659/19 Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Dobrzenského, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Kučerou, advokátem se sídlem Bělohorská 85, Praha 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2019, č. j. 21 Co 129/2019-89, a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 33 EXE 28/2019-52, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2019, č. j. 21 Co 129/2019-89, bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 33 EXE 28/2019-52, se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení . Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, napadeným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") bylo k návrhu oprávněných rozhodnuto, že rozsudek Zemského soudu pro Kanton Uri ze dne 25. 8. 2016, č. j. LGZ 12 2, a rozsudek Vrchního soudu pro Kanton Uri ze dne 26. 6. 2017, č. j. OG Z 17 2, se prohlašují za vykonatelné na území České republiky. Oprávnění svůj návrh odůvodnili odkazem na Úmluvu o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Luganská úmluva") a současně připojili obligatorní přílohy, tj. ověřené překlady předmětných cizozemských rozhodnutí i osvědčení dle čl. 53 a 54 Luganské úmluvy. 3. Okresní soud tomuto návrhu ústavní stížností napadeným rozhodnutím v odkazu na čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 41, čl. 53 a čl. 54 Luganské úmluvy vyhověl, jelikož byl podán u příslušného orgánu a oprávnění splnili všechny podmínky nezbytné pro prohlášení vykonatelnosti předmětných rozhodnutí. 4. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel - v řízení před obecnými soudy vystupující jako povinný - odvoláním. Namítl, že "okresní soud prohlásil za vykonatelné rozsudky, jejichž obsah [stěžovatel] nezná, a které mu ani nebyly doručeny. Taková rozhodnutí proto nemohou být v právní moci a nemohou být vykonatelná." 5. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Zopakoval, že oprávnění splnili všechny podmínky pro to, aby obě rozhodnutí byla podle shora citovaných ustanovení Luganské úmluvy prohlášena za vykonatelná v ČR. Zdůraznil, že "soud při procesu, který předchází vydání rozhodnutí o prohlášení cizozemského [soudního rozhodnutí] za vykonatelné na území ČR podle Úmluvy, další skutečnosti nezkoumá a nezabývá se tedy ani procesem doručení těchto rozhodnutí. Řízení je zcela formální a rozhodnutí se prohlásí za vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v čl. 53 (viz článek 41 Úmluvy)." Krajský soud stěžovatele poučil, že proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel se s těmito závěry neztotožnil a napadá je ústavní stížností, přičemž předkládá obdobnou argumentaci, kterou použil již v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k (švýcarskému) soudu ani žaloba. Namítá, že "švýcarské soudy měly v souladu s mezinárodním právem a českými předpisy doručovat cestou mezinárodní právní pomoci, tedy dožádáním, skrze příslušný český soud a to dokumenty, přeloženými do českého jazyka." Má za to, že "české soudy porušily čl. 34 odst. 2 Luganské úmluvy, že rozhodnutí se neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž se o uznání žádá; a jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení." Stěžovatel shrnuje, že v řízení před švýcarskými soudy nemohl účinně hájit svá práva, jakož i podávat opravné prostředky, neboť mu nebylo vůbec doručeno (prvostupňové) rozhodnutí. III. Vyjádření účastníků řízení 7. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. 8. Okresní i krajský soud toliko stručně odkázaly na obsah napadených rozhodnutí, neboť (slovy okresního soudu) "stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje důvody, které již uváděl ve svém odvolání, se kterými se odvolací soud ve svém rozhodnutí již vypořádal." 9. Vedlejší účastníci řízení se k ústavní stížnosti, přes výzvu zaslanou jim zdejším soudem, nevyjádřili, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se postavení vedlejších účastníků konkludentně vzdali, o čemž byli výslovně poučeni. 10. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť nepřesahují rámec ústavní stížností napadených rozhodnutí. IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 11. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 12. Ústavní soud stručně uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se ovšem v projednávané věci striktně vzato nestalo. 13. Podle čl. 44 Luganské úmluvy totiž rozhodnutí vydané o opravném prostředku (tj. odvolání) může být napadeno (pouze) opravným prostředkem uvedeným v příloze IV, kterážto příloha stanoví, že opravným prostředkem podle citovaného článku je v České republice mj. dovolání. Z toho plyne, že v této konkrétní věci, v níž se oprávnění vůči stěžovateli, jako povinnému, domáhali prohlášení vykonatelnosti shora citovaných cizozemských rozhodnutí, bylo ex lege přípustné dovolání, které však stěžovatel nepodal. 14. Ústavní soud však nemůže přehlédnout, že stěžovatel jednal zcela v souladu s poučením, které mu poskytl v závěru napadeného usnesení krajský soud. Stěžovatel sice byl zastoupen advokátem, který měl vědět, že v dané věci mohl být nedostatek poučení zhojen dovoláním podaným v prodloužené lhůtě tří měsíců (srov. ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř.), z pohledu ústavního přezkumu je však nutné akcentovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze klást k tíži stěžovatele pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj stěžovatel vyšel (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61-77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana; z literatury srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 663-664). Odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 15. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, musí zde být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1820/18 ze dne 26. 9. 2018 nebo nález II. ÚS 3976/17 ze dne 24. 4. 2018 a zde citovanou judikaturu v bodě 18; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení §5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným poučením odvolací soud odňal stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu a porušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 16. Ústavní soud přistoupil ke zrušení usnesení odvolacího soudu přesto, že nesprávnost poučení v tomto rozhodnutí nebyla stěžovatelem namítána, neboť při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace a může jí vyhovět i z jiných důvodů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/96 ze dne 19. 12. 1996 (N 142/6 SbNU 545)]. 17. Z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele v části, v níž napadá usnesení krajského soudu, vyhověl podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a toto rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Pro opakované řízení před odvolacím soudem to procesně znamená především opravu poučení o přípustnosti dovolání. 18. Porušení základních práv stěžovatele tedy shledal Ústavní soud pouze v rozhodnutí odvolacího soudu. Za situace, kdy se odvolací soud bude případem opětovně zabývat, Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k usnesení okresního soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, danou zde z povahy věci. 19. Ústavní soud připomíná, vázán principem subsidiarity ústavní stížnosti, že se zatím nemůže zabývat předestřenými námitkami stěžovatele věcně. Z tohoto důvodu nemůže meritorně posuzovat námitku stěžovatele, že v řízení před švýcarskými soudy nemohl účinně hájit svá práva, jakož i podávat opravné prostředky, neboť mu nebylo vůbec doručeno (prvostupňové) rozhodnutí. 20. Ústavní soud přesto považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, předeslat, že při rozhodování o prohlášení vykonatelnosti má řízení v prvním stupni zcela formální charakter. Okresní soud tedy správně dovodil, že pokud oprávnění předložili Luganskou úmluvou předvídané obligatorní přílohy, muselo být vydáno vyhovující rozhodnutí. Jak se ovšem podává z čl. 45 Luganské úmluvy, přezkumné řízení již nemá ryze formální charakter, neboť v jeho rámci dochází k omezenému věcnému přezkumu (odvolací soud zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí na základě důvodů uvedených v čl. 34 a čl. 35 Luganské úmluvy). Tento závěr vyplývá rovněž z důvodové zprávy připojené k Luganské úmluvě (srov. Úřední věstník Evropské unie 2009/C 319/01, bod 155). Z čl. 34 odst. 2 Luganské úmluvy přitom vyplývá, že důvodem pro neuznání (resp. v nyní posuzovaném případě důvodem pro zrušení prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí) je okolnost, že "žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost." Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že mu "nebylo řádně doručeno předvolání k [švýcarskému] soudu ani žaloba", je povinností krajského soudu tuto námitku posoudit a případně z ní vyvodit následky předvídané Luganskou úmluvou. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 12. května 2020 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:2.US.3659.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3659/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název Nesprávné poučení odvolacího soudu o (ne)přípustnosti dovolání
Datum rozhodnutí 12. 5. 2020
Datum vyhlášení 18. 5. 2020
Datum podání 12. 11. 2019
Datum zpřístupnění 1. 6. 2020
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Havlíčkův Brod
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §240 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík poučovací povinnost
poučení
dovolání/přípustnost
mezinárodní prvek
výkon rozhodnutí
doručování
rozsudek/pro uznání
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3659-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 111914
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-06-05