ECLI:CZ:US:2020:2.US.816.20.1
sp. zn. II. ÚS 816/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Contacthero sp. z o. o., sídlem Legionowa 28, Bialystok, Polská republika, zastoupené Ing. Mgr. Miroslavem Šperkou, LL.M., advokátem, sídlem Jurečkova 643/20, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. ledna 2020 č. j. 2 Nt 2901/2020-6, za účasti Okresního soudu v Karviné jako účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 15. ledna 2020 č. j. 2 Nt 2901/2020-6 byla porušena práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka je polskou obchodní společností, které byly Policií České republiky zajištěny pohledávky na platebním účtu do výše 8.155.360 Kč, včetně veškerých dodatečně došlých plateb a příslušenství, z důvodu podezření, že zajištěné peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti.
2. Proti předmětnému usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka v třídenní zákonné lhůtě stručně odůvodněnou stížnost spolu s informací, že ji doplní a odůvodní do 14 dnů, což ve lhůtě také učinila. Ještě před doplněním stížnosti však Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") dne 15. 1. 2020 napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí podané stížnosti.
3. Jelikož proti usnesení okresního soudu nebyly přípustné žádné další řádné nebo mimořádné opravné prostředky, podává stěžovatelka tuto ústavní stížnost, v níž se domáhá zrušení napadeného usnesení pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva má dle stěžovatelky spočívat v tom, že okresní soud nevyčkal na doplnění podané stížnosti ze dne 6. 1. 2020 a ve věci předčasně rozhodl, ačkoliv k tomu neměl důvod.
II. Argumentace stěžovatelky a účastníka řízení
4. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zákonná třídenní lhůta pro podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu dle §143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád") je pro zahraniční subjekt neovládající český jazyk příliš krátká. Z tohoto důvodu stěžovatelka podala ve lhůtě pouze blanketní stížnost a avizovala její doplnění ve lhůtě 14 dnů. Stěžovatelka uvádí, že jako zahraničnímu subjektu jí náleží stejná práva na spravedlivý proces jako tuzemskému subjektu. Nelze proto podle ní připustit, aby okresní soud nebral v potaz, že rozhoduje o zahraničním subjektu a nezohlednil tuto skutečnost ve svém přístupu.
5. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Karviné jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství v Karviné jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud si zároveň vyžádal soudní spis vedený u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 2 Nt 2901/2020.
6. Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 6. 4. 2020 upozornil na to, že stěžovatelka během řízení změnila obhájce a že usnesení policejního orgánu bylo dne 6. 1. 2020 u okresního soudu napadeno dvakrát: stručně odůvodněnou stížností prostřednictvím původního obhájce stěžovatelky s příslibem, že "podrobnější odůvodnění stížnosti zašle společnost dodatečně", a také podrobně odůvodněnou stížností nového právního zástupce, která rovněž obsahovala informaci, že stížnost "bude blíže odůvodněna a doplněna o důkazy dokládající tvrzení skutečností ve lhůtě do 14 dnů, a to s ohledem na fakt, že společnost je zahraničním subjektem". Dozorující státní zástupce však věc předložil dne 8. 1. 2020 okresnímu soudu k rozhodnutí, aniž by vyčkal na avizované doplnění stížnosti. Dne 10. 1. 2020 bylo nařízeno neveřejné zasedání na den 15. 1. 2020, kdy okresní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatelky zamítl. Okresní soud ve vyjádření zdůraznil, že stěžovatelkou nebylo ověřováno, zda orgány činné v trestním řízení akceptovaly jí stanovenou čtrnáctidenní lhůtu pro doplnění odůvodnění stížnosti. Dále uvedl, že stěžovatelka standardně nebyla informována o předložení věci státním zástupcem k rozhodnutí soudu ani o datu konání neveřejného zasedání soudu. Informace o tomto datu však byla od 10. 1. 2020 veřejně dostupná v aplikaci INFOSOUD na portálu www.justice.cz (při znalosti příslušné spisové značky soudu). Zároveň okresní soud dodal, že nerozhodoval o blanketní stížnosti, neboť stížnosti obou obhájců stěžovatelky již obsahovaly odůvodnění; doplňující podání uvedené stížnostní námitky jen rozvádělo. Z těchto důvodů okresní soud uzavřel, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky na obhajobu v takové míře, která by vyžadovala zrušení napadeného usnesení rozhodnutím Ústavního soudu.
7. Okresní státní zastupitelství v Karviné nevyužilo ve stanovené lhůtě možnost vyjádřit se k ústavní stížnosti. Jelikož obdržené vyjádření okresního soudu neobsahovalo žádné informace, které by stěžovatelce nebyly známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k případné replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proti napadenému usnesení nejsou přípustné žádné další opravné prostředky, ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud zvážil obsah napadeného rozhodnutí i průběh řízení, který mu předcházel, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.
III. a) Obecné principy
11. K problematice blanketního opravného prostředku uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
12. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543), ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749), ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 1692/18, ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3333/19 a ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3955/19, se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443), a nález ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].
13. Dále se k blanketní stížnosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil, mimo jiné, otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93 citovaného nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a pokud tato osoba žádá, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení.
III. b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc
14. V nyní projednávané věci okresní soud doplnění stížnosti v avizované lhůtě nevyčkal, ani stěžovatelce nestanovil jinou, přiměřenější lhůtu k doplnění stížnosti, nýbrž stížnost bez jakéhokoli vyrozumění projednal již během avizované čtrnáctidenní lhůty. Přezkoumávané usnesení policejního orgánu se přitom věcně týkalo zadržení finančních prostředků na bankovním účtu, se kterými stěžovatelka nemohla disponovat, takže několikadenní vyčkání okresního soudu na doplnění stížnosti nemohlo být nikomu na újmu, přičemž však bylo v zájmu stěžovatelky. V odůvodnění napadeného usnesení okresní soud vůbec nezmínil, že stěžovatelka měla v úmyslu stížnost doplnit, ani neuvedl žádný relevantní důvod, pro nějž by bylo nutno o stížnosti rozhodnout neprodleně. Tímto postupem okresní soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
15. Nelze přitom přijmout argument, že stěžovatelka z vlastní iniciativy neověřovala, zda orgány činné v trestním řízení akceptovaly jí stanovenou čtrnáctidenní lhůtu pro doplnění odůvodnění stížnosti, jak uvedl okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti. Dle výše citované judikatury Ústavního soudu totiž bylo úkolem okresního soudu v případě nepřiměřenosti navržené lhůty stěžovatelku kontaktovat a stanovit jí lhůtu přiměřenou, v opačném případě měl soud povinnost vyčkat avizovaného doplnění stížnosti. Pokud tedy okresní soud stěžovatelku (či jejího obhájce) neinformoval, že její záměr prodloužit si lhůtu pro odůvodnění neakceptuje a jasně jí neurčil termín, dokdy musí odůvodnění doplnit, byl povinen jí umožnit, aby odůvodnění stížnosti doplnila ve lhůtě, kterou uvedla ve svém podání.
16. Relevantní není ani argument okresního soudu, že stěžovatelčina stížnost podaná ve lhůtě nebyla blanketní, nýbrž obsahovala stručné odůvodnění, pročež soudu nic nebránilo v tom, aby o stížnosti rozhodl ještě před jejím doplněním. Dle principů plynoucích z výše citované judikatury Ústavního soudu je totiž s ohledem na dodržování principů spravedlivého procesu nezbytné, aby měla stěžovatelka jistotu, že podala-li doplnění stížnosti v avizované lhůtě, přičemž jí nebylo sděleno, že by se jednalo o lhůtu nepřiměřenou nebo že by soud měl jiný důvod nezohlednit doplnění stížnosti, bude k jejím námitkám při rozhodování o stížnosti přihlédnuto. Rozdíl mezi blanketní stížností a stručně odůvodněnou stížností přitom není pro výše uvedené závěry relevantní.
17. Okresní soud tedy tím, že rozhodl před uplynutím konce stěžovatelkou avizované lhůty pro doplnění odůvodnění stížnosti, aniž by uvedl relevantní důvod pro nutnost vydat rozhodnutí neprodleně a aniž by stěžovatelce sdělil, že jí uvedenou lhůtu považuje za nepřiměřenou, a stanovil jí namísto toho lhůtu přiměřenou, porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senát