ECLI:CZ:US:2020:2.US.967.20.1
sp. zn. II. ÚS 967/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o věci ústavní stížnosti stěžovatelky TSR Czech Republic s.r.o., se sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Pankráci 449, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2020, č. j. 4 Afs 408/2018-69, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 8 Af 22/2014-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 23. 7. 2012, č. j. 38686/12/013711107710, podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "daňový zákon"), a podle §147, §139 odst. 1 a §90 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, vyměřil stěžovatelce nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2011 ve výši 22 825 727 Kč, oproti vykázanému nadměrnému odpočtu ve výši 83 575 729 Kč. Odvolací finanční ředitelství, jako vedlejší účastník, posléze rozhodnutím ze dne 12. 3. 2014, č. j. 6410/14/5000-14304-702972, podle §116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a podle daňového zákona zamítlo odvolání stěžovatelky a uvedený platební výměr potvrdilo.
3. Městský soud posoudil jednotlivé žalobní námitky, citoval judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu týkající se podvodů na dani z přidané hodnoty a dospěl ve shodě se správními orgány k závěru, že stěžovatelka nepřijala veškerá opatření, která od ní bylo možné rozumně vyžadovat, aby zajistila, že jí deklarovaná přijatá zdanitelná plnění nejsou součástí podvodného jednání. Žalobou napadené rozhodnutí proto městský soud shledal v souladu s daňovým zákonem i daňovým řádem. Ke stejnému závěru posléze dospěl i Nejvyšší správní soud, když zamítl kasační stížnosti stěžovatelky (pozn. všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz, a Ústavní soud na ně proto toliko ve stručnosti odkazuje).
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší správní soud neposkytl ochranu jejímu právu na spravedlivý proces a ochranu majetku. Rozsudky správních soudů považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Její námitky lze shrnout tak, že o odepření nároku na odpočet daně bylo v závěru rozhodnuto na základě dvou vzájemně se vylučujících argumentů. K opatření klíčové výpovědi pana P. Z. a pana J. Š. došlo v rámci úkonu místního šetření, což je v rozporu s procesními předpisy a pravidly dokazování v daňovém řízení, ani by podmínky pro takový postup byly splněny (nejednalo se přitom o jinak neproveditelný úkon). Dále došlo k užití výpovědi pana P. Z. získané při podání vysvětlení v trestním řízení před orgány činnými v trestním řízení, aniž by pro to byly splněny podmínky. Rovněž došlo ve správním řízení k opomenutí stěžovatelkou navrhovaných důkazů (například výslech paní A. B. S. a provedení důkazů dokumenty z jiných daňových řízení). Správní orgány se dopustily účelového obcházení procesních norem upravujících dokazování způsobem neslučitelným s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Podle stěžovatelky nelze opomenout, že nebyla zjištěna, tvrzena ani prokázaná újma státního rozpočtu v podobě chybějící daně z přidané hodnoty, resp. nebylo zjištěno, u kterého daňového subjektu zapojeného do obchodního řetězce nebyla daň odvedena. Rovněž nebyl specifikován údajný podvodný řetězec, jehož se měla stěžovatelka účastnit. Stěžovatelka by pro závěry učiněné ve správním řízení musela vědět, že dodávky zboží jsou zatíženy podvodem na DPH, to jí však prokázáno nebylo. Stejně tak nebyl prokázán cíl stěžovatelky nebo jiné společnosti zapojené do obchodního řetězce získat neoprávněnou výhodu.
6. Stěžovatelka namítá, že orgány daňové správy a obecné soudy nehodnotily vědomost stěžovatelky v době zapojení do obchodu, ale až ex post na základě později zjištěných skutečností. Rovněž nebylo právně relevantním způsobem vyvráceno tvrzení stěžovatelky, že jednala v dobré víře, že přijala dostatečná opatření, která po ní mohla být spravedlivě vyžadována, aby zamezila své účasti na podvodu (pozn. orgány daňové správy ani obecné soudy neuvedly žádná konkrétní opatření, která by byla bývala mohla odhalit skutečnost, že dodávky zboží jsou zatíženy podvodem).
II. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatele zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
10. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podaným kasačním stížnostem) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem, přičemž žádné procesní nedostatky řízení před obecnými soudy Ústavní soud neshledal.
11. Stěžovatelka namítala nedostatečné vypořádání námitek, zejm. v případě rozsudku kasačního soudu. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Oba soudy se však dle Ústavního soudu s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Rozsah odůvodnění rozsudku kasačního soudu přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces. K tomu lze konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
12. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení stran nerovnoměrného rozložení důkazního břemene dle §92 odst. 5 daňového řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05), přičemž Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Podle §73 odst. 1 daňového zákona sice plátce daně pro účely uplatnění odpočtu na dani z přidané hodnoty předkládá daňový doklad, nicméně klíčové je, že nárok na odpočet se opírá o existenci zdanitelného plnění deklarovaného v daňovém dokladu, kterou musí daňový subjekt v pochybnostech prokázat tak, aby o souladu mezi faktickým stavem a stavem formálně právním nezůstaly žádné rozumné pochybnosti. To se však stěžovatelce nepodařilo.
13. Ze spisového materiálu je zřejmé, že v průběhu správního, jakož i soudního řízení, měla stěžovatelka dostatek prostoru navrhovat důkazy svědčící o nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na základě deklarovaných zdanitelných plnění přijatých od společností AYOMA a Tochajda. Stěžovatelka nyní poukazuje na konkrétní důkazy, z nichž má plynout (v rozporu se závěry správních soudů) závěr o oprávněnosti uplatnění odpočtu.
14. Pravomoc Ústavního soudu je ovšem založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak namítá stěžovatelka v nyní projednávané věci [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z výše uvedených obecných východisek je patrné, že je konkrétní hodnocení důkazů doménou obecných soudů. Opětovné hodnocení jednotlivých stěžovatelkou namítaných důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší, přičemž tento soud neshledal extrémní vybočení z mantinelů práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka taktéž namítá dle jejího názoru odlišná skutková zjištění, jejichž přehodnocování v nynější fázi řízení Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. Ústavní soud proto shrnuje, že v průběhu správního řízení byl dostatečně zjištěn skutkový stav stran nemožnosti přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty stěžovatelce na základě jí deklarovaného přijetí zdanitelných plnění od společností AYOMA a Tochajda. Oba nyní napadené rozsudky soudy náležitě a v potřebném rozsahu odůvodnily a své závěry opřely o relevantní judikaturu. Správní soudy nepochybily, když uzavřely, že správce daně i vedlejší účastník při dokazování v daňovém řízení postupovali v souladu s daňovým řádem. Ani ve správním, ani v soudním řízení Ústavní soud nezjistil procesní pochybení. Ostatní námitky stěžovatelky rovněž nepovažoval Ústavní soud za důvodné.
16. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu