infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.06.2020, sp. zn. III. ÚS 1131/20 [ usnesení / RYCHETSKÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:3.US.1131.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:3.US.1131.20.1
sp. zn. III. ÚS 1131/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti DIAMANT & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Michalem Novákem, advokátem, sídlem Tyršova 231, Litomyšl, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2020 č. j. 18 Co 36/2020-66, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 4. 2020, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Dne 19. 12. 2019 podala stěžovatelka návrh na nařízení předběžného opatření, na jehož základě byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 12. 2019 č. j. 10 Nc 1048/2019-11 podle §75c odst. 1 občanského soudního řádu uložena povinnost obchodní společnosti Kontex Trade International s.r.o. (dále též "žalovaná") zdržet se nakládání se zůstatky na třech ve výroku tohoto usnesení specifikovaných bankovních účtech, z nichž každý je vedený u jiné banky, a to do výše, aby na těchto bankovních účtech zůstal v souhrnu zůstatek alespoň ve výši 1 540 271,92 Kč (výrok I.). Každé z dotčených bank byla uložena povinnost zdržet se provádění plateb z účtu žalované tak, aby na něm zůstal zůstatek alespoň ve výši 500 000 Kč (výroky II. až IV.). Stěžovatelce byla uložena povinnost podat ve lhůtě 3 měsíců žalobu ve věci samé a její podání současně doložit obvodnímu soudu (výrok V.). O nákladech řízení mělo být rozhodnuto ve věci samé (výrok VI.). 3. Prvně uvedená částka měla podle stěžovatelky, která je advokátní kanceláří, představovat dluh žalované, jenž měl vzniknout neuhrazením odměny za poskytování právních služeb v rozsahu minimálně 392 hodin. Na tuto částku stěžovatelka vystavila dne 19. 11. 2019 žalované fakturu. Obvodní soud shledal jako důvodnou obavu stěžovatelky, že žalovaná brzy ukončí svou činnost. Tato obava vycházela nejen z informací od country manažerky žalované, ale také z toho, že i jiní její zaměstnanci ukončují svůj pracovní poměr. Žalovaná se pravděpodobně zbaví veškerého svého majetku a stěžovatelka tak nebude moci úspěšně a vymahatelně bránit svá práva, čímž dojde na její straně ke vzniku škody rovnající se nejméně částce za neuhrazené poskytnuté právní služby. Tím bude ohrožena její možnost plnit své závazky vůči svým zaměstnancům, když poskytování právních služeb je jediným faktickým předmětem jejího podnikání a vyfakturovaná částka tvoří značnou část jejích příjmů. 4. Proti uvedenému usnesení podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka neměla řádně tvrdit, jaké konkrétní právní služby, jejichž úhradu nárokuje, poskytla a odměnu v jaké výši za jejich poskytnutí požaduje, a to přestože jako advokátní kancelář byla povinna řídit se etickými pravidly a předložit klientovi řádné vyúčtování na její výslovnou žádost. Tím, že se žalovaná nemohla předem vyjádřit k návrhu na nařízení předběžného opatření, mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Předběžným opatřením obvodní soud v podstatě přiznal stěžovatelce její nárok v jí požadované výši, aniž by se současně zabýval finančními poměry žalované. Ta přitom nehodlala ukončit svou podnikatelskou činnost, ani nebyla v úpadku, či účastnicí exekučního nebo insolvenčního řízení. S ohledem na to, že účtované právní služby jí ve skutečnosti neměly být poskytnuty, neuznala nárok stěžovatelky. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 2. 2020 č. j. 18 Co 36/2020-66 změnil usnesení obvodního soudu ve výrocích I. až IV. tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. Stěžovatelka sice tvrdila existenci svého nároku na úhradu za služby právní pomoci, tento nárok však neosvědčila. Tvrzený rozsah činnosti advokáta nikterak nedoložila specifikací jednotlivých úkonů právní pomoci. Faktura v tomto směru představuje toliko účetní doklad a výzvu k plnění požadované částky, neprokazuje ovšem rozsah poskytnutých právních služeb. Stejně tak přiložená e-mailová komunikace, v níž stěžovatelka přesvědčuje žalovanou, že všechny služby advokáta byly poskytnuty v souladu se smlouvou (s čímž žalovaná nesouhlasila), neosvědčuje tvrzený nárok. 6. K nutnosti předložit vyúčtování právních služeb městský soud poukázal nejen na advokátní etiku, ale i na zákonnou povinnost podle §25 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vést potřebnou dokumentaci k poskytnutým právním službám, jakož i na §4 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), který ukládá advokátovi povinnost, aby v případě sjednané smluvní odměny podle počtu hodin na požádání klienta při vyúčtování odměny advokáta předložil časovou specifikaci poskytnutých právních služeb. Je tak zřejmé, že za situace, kdy sama stěžovatelka v návrhu na nařízení předběžného opatření tvrdí, že byla požádána žalovanou o poskytnutí vyúčtování, bylo její povinností toto vyúčtování zpracovat a připojit je k tomuto návrhu. Jelikož stěžovatelka neosvědčila výši tvrzeného nároku, nebylo možno návrhu na nařízení předběžného opatření vyhovět. Z uvedeného důvodu postupoval městský soud podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve spojení s §167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené rozhodnutí změnil tak, že tento návrh zamítl. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka tvrdí, že se o odvolacím řízení dozvěděla až v okamžiku, kdy jí bylo doručeno napadené rozhodnutí, pročež neměla možnost se k odvolání žalované jakkoli vyjádřit, ani přednést důkazy, které by mohly mít vliv na rozhodnutí o něm. Místo toho měl městský soud rozhodovat na základě zkresleného stavu. Podle stěžovatelky není pravdou, že žalované nebylo předloženo vyúčtování. V době sepisu odvolání měla žalovaná v ruce celkové vyúčtování odvedených prací, s jejich detailním popisem, včetně časové dotace na jednotlivé dílčí úkony. Toto vyúčtování jí bylo předloženo na její výslovnou žádost, kterou učinila až dne 11. 12. 2019. Vyúčtování bez hodinové dotace jí mělo být poskytnuto okamžitě, tedy ještě předtím, než byl podán návrh na nařízení předběžného opatření. 8. Z uvedeného vyplývá, že bylo účelné a vhodné doručit stěžovatelce odvolání, aby se k uvedené věci mohla vyjádřit. Nesprávné použití §210 odst. 1 občanského soudního řádu tak mělo za následek porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i zmaření smyslu vydaného předběžného opatření, které shledal obvodní soud důvodným. Skutečnost, že měl účastník v rámci rozhodování o podaném odvolání k dispozici pouze rozpis bez hodinové dotace, bylo jediným důvodem, pro který bylo odvolání žalované vyhověno. Takovýto postup však nelze v žádném případě označit za proporcionální a ústavně konformní, neboť žalovaná nijak nezpochybnila zjištění obvodního soudu ohledně důvodů, pro které je nutné zatímně upravit poměry účastníků. Vyžádání si vyjádření stěžovatelky by nemělo vliv na nutnost rychlého rozhodování. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Pro účely posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis vedený před obvodním soudem pod sp. zn. 10 Nc 1048/2019 a vyzval účastníka i žalovanou, původně v postavení vedlejší účastnice řízení, k vyjádření se k ústavní stížnosti. 10. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 2020 nepovažoval námitky stěžovatelky za důvodné. Při svém rozhodování totiž vycházel z jejích skutkových tvrzení. V návrhu na nařízení předběžného opatření stěžovatelka sama uvedla, že poskytovala právní služby žalované společnosti dlouhodobě, za sjednanou hodinovou mzdu, a že žalovaná na vystavené faktury plnila. Nezaplacená zůstala faktura ze dne 19. 11. 2019 znějící na částku 1 540 271,92 Kč, kterou žalovaná odmítla plnit. Podle žalobních tvrzení reakcí na vystavení faktury byla ze strany žalované žádost o zaslání vyúčtování všech poskytnutých právních služeb a informace o tom, kdo, kdy a v jakém rozsahu právní služby objednal a převzal. Faktura byla následně stěžovatelkou stornována a dne 5. 12. 2019 došlo z její strany k výpovědi smlouvy o poskytování právních služeb. Podle městského soudu stěžovatelka ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření neposkytla žalované řádné vyúčtování poskytnutých právních služeb (včetně hodinové dotace), byť jí o to byla požádána a šlo o její povinnost při poskytování služeb advokáta. K tvrzením stěžovatelky, že poskytla žalované vyúčtování právních služeb dodatečně dne 8. 1. 2020, nelze při rozhodování o předběžném opatření přihlížet. Za této situace má městský soud za to, že doručení odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření nebylo třeba, neboť případné vyjádření stěžovatelky k odvolání nemohlo na jeho závěrech nic změnit. Ústavní stížnost by měla být zamítnuta, nebude-li odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 11. Společnost Kontex Trade International s.r.o. se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila, ačkoli byla poučena, že v případě marného uplynutí této lhůty podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu bude mít Ústavní soud za to, že se v souladu s §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení. Tento následek uplynutím stanovené lhůty také nastal. 12. Stěžovatelka využila možnosti reagovat na vyjádření městského soudu. Ve své replice ze dne 1. 6. 2020 zopakovala, že jediný důvod nevyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření spočíval v tom, že nedoložila žalované hodinový rozpis. Jestliže městský soud uvádí, že ke dni podání tohoto návrhu stěžovatelka neposkytla klientovi řádné vyúčtování právních služeb, jde o nesprávné tvrzení. Tuto svou povinnost v plném rozsahu splnila. Žalovaná totiž požádala o rozpis s hodinovou dotací až dne 11. 12. 2019 večer. Do té doby žádala pouze o informaci o tom, kdo služby objednával a žádala zaslat veškeré objednávky a komunikaci. Současně s tímto požadavkem měla žalovaná žádat o předání kompletní spisové dokumentace za celou dobu poskytování právních služeb. V reakci na neakceptaci faktury stěžovatelka provedla inventuru veškerých záležitostí klienta za účelem prověření, zda v rámci vyúčtování nedošlo k pochybení. Bylo přitom zjištěno, že množství odpracovaných hodin je dokonce vyšší, než bylo fakturováno. Stěžovatelka nemá povinnost za klienta předjímat, co vše chce doložit. Žalovaná navíc nikdy předtím hodinový rozpis nepožadovala. 13. Kdyby měla stěžovatelka možnost vyjádřit se k odvolání žalované, mohla na výzvu městského soudu doložit hodinový rozpis jak původní, na základě něhož byla vystavena faktura, tak pozdější obsáhlejší hodinový rozpis, který byl auditem zjištěn a jehož uhrazení v přesahující výši stěžovatelka po klientovi ani nepožadovala. Původní hodinový rozpis existoval již v době podání předběžného opatření a mohl být na výzvu obratem doplněn. Nesprávné použití tzv. podústavního práva mělo v dané věci za následek, že postup městského soudu i vydané rozhodnutí je projevem svévole. Věc podle stěžovatelky přesahuje její vlastní zájmy. Zjevně je dána potřeba ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy navrhovatele předběžného opatření (stěžovatelky) na straně jedné a v zákoně výslovně nestanovené povinnosti výzvy k vyjádření (doplnění) v případě nemeritorního rozhodnutí na straně druhé. Jde o otázku nutnosti výzvy navrhovateli předběžného opatření v případech, kdy má být jinak oprávněný návrh zamítnut čistě z formalistických důvodů. V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Vlastní posouzení 15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřením městského soudu a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 10 Nc 1048/2019, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 17. V posuzované věci rozhodl obvodní soud usnesením na návrh stěžovatelky o nařízení předběžného opatření podle §75c odst. 1 ve spojení s §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, kterým byla zjednodušeně řečeno uložena povinnost žalované zdržet se nakládání se zůstatky na třech jejích bankovních účtech. Napadeným usnesením městský soud jako soud odvolací změnil usnesení obvodního soudu tak, že uvedený návrh stěžovatelky zamítl. Učinil tak na základě odvolání žalované, která původně nařízené předběžné opatření považovala za nezákonné. 18. Rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření podle §74 nebo §102 odst. 1 občanského soudního řádu je rozhodováním o právech a povinnostech účastníků řízení a jeho výsledek je tak obecně způsobilý zasáhnout do jejich základních práv a svobod [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Skutečnost, že nejde o rozhodnutí konečné, nýbrž pouze dočasné, které navíc může být v průběhu řízení zrušeno, možnost zásahu do základních práv a svobod nevylučuje, má však význam pro hodnocení intenzity takovéhoto zásahu. Porušení základního práva nebo svobody lze v případě předběžného opatření zpravidla spojovat jen s případy svévole či takových zásahů, jejichž následky pro dotčeného jednotlivce by byly neodčinitelné. 19. Posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření je především věcí obecných soudů a vždy závisí na konkrétních okolnostech případu [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)]. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření. Jeho úlohou je pouze ověřit, zda rozhodnutí o tomto návrhu mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole. 20. Jednou ze zásad spravedlivého procesu, jejíž porušení by mohlo mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, je zásada rovnosti účastníků řízení. Její normativní vyjádření lze nalézt v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a obsahově jí odpovídá zásada rovnosti zbraní, která byla Evropským soudem pro lidská práva dovozena z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na úrovni tzv. podústavního práva jde pak především o §18 občanského soudního řádu, ale i řadu dalších ustanovení tohoto zákona. Zásada rovnosti účastníků zaručuje každé procesní straně, že jí bude dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993 ve věci Dombo Beheer B.V. proti Nizozemsku, č. 14448/88, bod 33). Jde o záruku kontradiktornosti řízení. 21. Namítá-li stěžovatelka porušení zásady rovnosti účastníků řízení tím, že jí nebylo doručeno odvolání žalované, pak vypořádání této námitky vyžaduje provedení výkladu §210 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto ustanovení stanoví, že nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. 22. Směřuje-li tedy odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, soud prvního stupně je podle uvedeného ustanovení vždy povinen doručit je ostatním účastníkům. Takto kategoricky formulovanou povinnost sice nemá v případě odvolání směřujícího proti jiným než meritorním rozhodnutím, to však neznamená, že by tak nemohl postupovat na základě své úvahy o vhodnosti a účelnosti takovéhoto opatření s ohledem na okolnosti případu. Příkladem takové okolnosti by mohl být například dosavadní vývoj sporu v řízení před soudem prvního stupně, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí [nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)]. K tomu nutno dodat, že vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [např. nález ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) či nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)]. 23. Závěr o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny musí vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku. Nestačí pouze konstatování pochybení v postupu obecných soudů, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení. Vždy je nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda toto porušení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Zároveň platí, že není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě. V praxi totiž mohou nastat případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné [nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18 (N 69/89 SbNU 79)]. 24. Uvedená východiska se uplatní i v nyní posuzované věci. Nelze přehlédnout, že městský soud rozhodl o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření z důvodu neosvědčení nároku na úhradu fakturované částky za služby právní pomoci. K jeho osvědčení nepostačovala toliko stěžovatelkou vyhotovená faktura či přepis její komunikace se žalovanou, nýbrž bylo třeba doložit rovněž vyúčtování těchto služeb. Městský soud vycházel jen z listin, které ke svému návrhu přiložila stěžovatelka, přičemž i kdyby jí v rámci odvolacího řízení bylo umožněno reagovat na argumentaci žalované, s ohledem na §75c odst. 4 občanského soudního řádu, podle něhož je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně, by již nemohla doplnit svůj návrh o další listiny, tedy ani požadované vyúčtování, či jinou konkretizaci uplatňovaného nároku. Jinak řečeno, její případné vyjádření by nemohlo nic změnit na závěrů městského soudu, že potřeba nařízení předběžného opatření nebyla návrhem stěžovatelky osvědčena. Tento závěr odpovídá obsahu příslušného spisu a nelze v něm spatřovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Protože doručení odvolání proti usnesení obvodního soudu o nařízení předběžného opatření stěžovatelce, byť by je jinak bylo možné hodnotit jako žádoucí, zjevně nemohlo nic změnit na výsledku řízení, nezbývá než uzavřít, že jeho nedoručením nemohlo dojít k takovému pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, nebo porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 25. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. června 2020 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:3.US.1131.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1131/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 8. 6. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 4. 2020
Datum zpřístupnění 26. 6. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §210, §75c, §102, §74
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík předběžné opatření
rozhodnutí procesní
odvolání
doručování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1131-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 112294
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-07-02